Kapitola dvě

Mít vizi, to je pro politika velmi důležité. Ano, nějaká ta Vize. To je náramně užitečná nálepka, nemyslíte? Nu, když je dobrá viditelnost, dohlédne většina politiků až k – no, znám pár takových, co dohlédnou skoro až ke čtvrti Battersea, až tam sahá jejich vize.

Francis Ewan Urquhart byl muž mnoha profesí: poslanec Parlamentu, tajný rada (jako takový se honosil titulem Ctihodný), dále člen vládního kabinetu a komandér Řádu britského impéria. Tím vším byl a dnes nastal jeho velký večer, on si to ale přesto nijak neužíval. Stál v rohu těsného a vydýchaného obývacího pokoje, přimáčknutý k ohavné stojací lampě z šedesátých let, která se podle všeho mohla každou chvíli převrhnout. Do téhle pozice ho zatlačil zástup matrón, které mu pomáhaly s volební kampaní a které teď zhatily všechny jeho naděje na útěk. Pyšně tlachaly o hlasech, které získaly na poslední chvíli, a o podrážkách, které během kampaně prošlapaly. Proč to vůbec dělaly, to nechápal. Předměstí Surrey je v řeči sociologických průzkumů územím sociálních tříd A a B, tedy lidí, kteří pravidelně cestují do zahraničí a před domy mají zaparkované terénní range rovery. Terénní? S bahnem se tahle auta setkávají jen pozdě v noci z pátku na sobotu, když s nimi cestou domů jejich majitelé bezohledně přejíždějí přes trávníky na předzahrádkách, popřípadě když odvážejí své ratolesti jménem Johnny nebo Emma do soukromých škol. Volební agitace byla v těchto končinách považována za cosi téměř vulgárního. Tady se hlasy nepočítaly. Tady se vážily.

„Dáte si ještě jeden, pane Urquharte?“ Obézní žena, jejíž poprsí v květovaných šatech působilo dojmem pytle, v němž se zmítají dva navztekaní kocouři, mu pod nos vrazila talíř s nadýchanými zákusky.

„Ne, děkuji, paní Morecombeová. To bych už asi prasknul!“

Odpověděl podrážděně, netrpělivě, a to byla chyba. Chyba, které se jeho předci dopouštěli po celé generace. Urquhartové byli rodem hrdých válečníků ze Skotské vysočiny, jejichž hrad stál na břehu jezera Loch Ness.

Pak ale přišli MacDonaldové a z rodového sídla zbyly jen ruiny. Urquhart vzpomínal na průzračný, křišťálově čistý vzduch na vřesovištích jeho dětství, na to, jak spolu se starým sluhou proleželi dlouhé hodiny na vlhké rašelině a sladce vonícím kapradí a číhali na pořádného srnce. Představoval si, že přesně tak číhá jeho starší bratr Alastair na Němce u Dunkerku. Bratr pro něj vymyslel přezdívku z jeho iniciál – FU, kvůli které jim oběma otec vlepil nejeden pohlavek. Důvod, tedy že jde o polovinu velmi sprostého slova, pochopil ale Francis až o mnoho let později. Nevadilo mu to, s radostí se ke svému velkému bráškovi přidal v každé lumpárně. Jenže Alastair se z války domů nevrátil. Matka se zhroutila a už nikdy se nevzpamatovala, žila jen vzpomínkami na svého prvorozeného. Francise si nevšímala, a tak se FU nakonec vydal na jih, do Londýna. Do Westminsteru. Do Surrey. Své povinnosti doma nechal plavat. Matka už s ním nikdy nepromluvila. Vyměnit rodinné dědictví třeba i za celé Skotsko by bylo neodpustitelné. Natožpak za nějaké Surrey.

Povzdechl si, i když se přitom usmíval. Byl to už osmnáctý obývací pokoj, který toho dne navštívil. Nadšení časného rána dávno vyprchalo a pohotový úsměv vystřídala ztuhlá grimasa. Zbývalo ještě čtyřicet minut do uzavření volebních místností a odevzdání posledního hlasu. Košili měl Urquhart úplně propocenou. Byl unavený, nebylo mu dobře a ty ženy se na něj tiskly ze všech stran s vytrvalostí věrných kokršpanělů.

Na tváři mu ale přesto zůstal úsměv, jeho život se totiž co nevidět změní, ať už to dopadne jakkoli. Celá léta šplhal Urquhart po politickém žebříčku. Začínal jako řadový poslanec, později byl několikrát ministerským náměstkem a v současnosti se účastnil zasedání kabinetu jako předseda poslaneckého klubu. Patří k pětadvaceti nejmocnějším lidem ve vládě. To mu zajistilo luxusní kanceláře na adrese Downing Street 12, jen pár kroků od premiérova sídla. Právě za dveřmi čísla 12 se poprvé a naposled setkali dva nejslavnější Britové všech dob, vévoda Wellington a lord Nelson. Ze zdí tohoto domu sálala historie a autorita, která nyní náležela jemu.

Urquhartova moc ale na jeho veřejné funkci nestála. Jako šéf poslanců nebyl plnohodnotným členem vládního kabinetu. Neřídil žádné mocné ministerstvo, neměl pod sebou armádu státních zaměstnanců. Jeho práce byla nenápadná, žádné veřejné proslovy a televizní interview. Spočívala v nikdy nekončící zákulisní dřině. Urquhart byl mužem stínů.

A také mužem tvrdé disciplíny. Předseda poslaneckého klubu musí vládnout pevnou rukou, tu a tam na někoho zatlačit. Kvůli tomu se netěšil pouhé úctě, kolegové se ho taky trochu báli. Z celé vlády měl ta nejcitlivější politická tykadla. Aby mohl zajistit úspěch při hlasování v Parlamentu, musel vědět, kde se v kteroukoli denní či noční hodinu mohou nacházet všichni poslanci z jeho strany. To znamená, že musel znát jejich tajemství – s kým kují pikle, s kým třeba spí, zda budou na hlasování dostatečně střízliví, zda strkají prsty do cizích kapes nebo do cizích manželek. Všechna tato nebezpečná tajemství byla zapsána v černém sešitu, zamčeném v trezoru, od kterého neměl klíče dokonce ani premiér.

Ve Westminsteru představují takové informace moc. Mnozí Urquhartovi spolustraníci vděčili za své setrvání ve funkci právě úřadu šéfa poslaneckého klubu. To on řešil a příležitostně také tutlal jejich osobní problémy. Řadoví poslanci se občas chtějí bouřit a čelní představitelé strany někdy podlehnou přílišné ctižádosti. Jedni i druzí si to však pokaždé rozmyslí, když se jim připomene nějaké dávné provinění, které jim strana sice odpustila, ale na které nikdy nezapomněla. Obava z možného konfliktu mezi soukromým a veřejným životem je tak silná, že politici tváří v tvář takovému riziku s nevídanou pokorou ustupují. K rozumu přišel dokonce i ten věčně zamračený chlap ze Staffordshiru, ministr dopravy, co měl v plánu ve veřejném proslovu dalece překročit své pravomoci a strkat nos do zelí samotnému premiérovi. A stačil k tomu tenkrát jediný telefonát, ovšem nikoli domů, k ministrově manželce, ale do malého domku jeho milenky.

„Francisi, jak jsi mě tu kurva našel?“

„Jémine, Keithe, asi jsem to hrozně popletl. Moc mě to mrzí. Potřeboval jsem si s tebou jen krátce popovídat o tom proslovu, co chystáš, a když jsem hledal tvé číslo, nejspíš jsem se podíval do špatné knihy.“

„Cože? Jak to sakra myslíš?“

„Aha, tys to nevěděl? Vedeme dvojí záznamy. Jedny oficiální, a pak ty druhé... No, nemusíš mít strach, tenhle černý sešit velmi bedlivě střežíme. Už se to nestane.“ Krátká pauza. „Nebo snad ano?“

Ministr dopravy si smutně a provinile povzdechl. „Ne, Francisi, to si sakra piš, že se to už nikdy nestane.“ Další hříšník se bez otálení dal na pokání.

Strana byla Francisi Urquhartovi zavázána, leccos mu dlužila a všichni to věděli. Po těchto volbách nastane čas ten dluh splatit.

Urquharta vytrhla z jeho myšlenek jedna z oddaných voliček. Oči jí jen zářily, tváře měla zarudlé a dech jí kysele páchl, jak se jí v útrobách rozkládaly chlebíčky s vejci a řeřichou. Horko a vzrušení dne voleb přemohly její vrozenou mlčenlivost a ostýchavost.

„Povězte nám, pane Urquharte, jaké máte plány? Budete kandidovat i v příštích volbách?“ zeptala se bez obalu.

„Jak to myslíte?“ otázal se zaraženě, oči mu uraženě plály.

„Nepomýšlíte na důchod? Je vám jednašedesát, že? Takže v době příštích voleb vám bude přinejmenším pětašedesát,“ nenechala se žena odbýt.

Kostnatý čahoun Urquhart se předklonil a zadíval se jí přímo do očí.

„Paní Baileyová, zatím mám ještě všech pět pohromadě. Leckdo to vidí tak, že jako politik vstupuji právě teď do svých nejlepších let.“ Slova se linula ze rtů, které už ani trochu nevypadaly dobrácky. „Čeká mě ještě spousta práce. Zbývá toho hodně, co bych chtěl dokázat.“

Odvrátil se od ní a nenamáhal se svou podrážděnost skrývat, i když v hloubi duše věděl, že ta žena má pravdu. Jeho účes už dávno nezářil ryšavým odstínem jako zamlada – ze zlata se stalo stříbro, tak to často v žertu glosoval. Neúprosné řídnutí kštice jako by se snažil kompenzovat délkou vlasů. Jeho sporá postava už nevyplňovala obleky tradičního střihu tak dobře jako v dřívějších letech. A jeho modré oči viděly už tolik zim, že získaly poněkud chladný odstín. Svou výškou a vzpřímeným držením těla působil sice v přeplněném pokoji úctyhodným dojmem, avšak měl „úsměv jako držadlo urny se studeným popelem“, jak mu kdysi řekl jistý ministr, kterého vyhodil ze sedla. „Kéž by v té urně byl co nejdřív tvůj vlastní popel, ty starej parchante,“ vyštěkl tenkrát ten chlap. Urquhart už dávno nebyl na prahu středního věku a nedokázal to zakrýt, dokonce ani před sebou samým ne. Dlouhé roky sbírání zkušeností se začaly obracet proti němu.

Kolik let už sledoval, jak mladší a méně nadaní muži postupují nahoru rychleji než on? Kolikrát jim osoušel slzy, kolikrát jim vytíral zadek? Kolikrát pohřbil před zraky veřejnosti temná tajemství, která je ohrožovala? Ano, byli jeho dlužníky! Ještě má čas zapsat se do dějin, ale jak on, tak i paní Baileyová vědí, že toho času nebude zas tak moc.

Obrátil se k ní sice zády, ale ona mu nedala pokoj a začala do něj hučet cosi o návrhu udělat z High Street u nákupního střediska jednosměrku. Zvedl oči a upřel prosebný pohled na svou manželku, snažil se upoutat její pozornost. Jeho žena Mortima stála na druhé straně místnosti a byla plně zabrána do prázdného tlachání. Stačil ale jediný pohled a poznala, že nejvyšší čas na záchranu manžela už dávno minul. Honem vykročila směrem k němu.

„Dámy, budete nás muset omluvit, potřebujeme se ještě na hotelu převléknout, než začne sčítání hlasů. Za vaši pomoc při kampani vám náleží nevýslovný dík. Samy dobře víte, jak jste pro Francise nepostradatelné.“

Urquhart se dokonce přinutil věnovat paní Baileyové krátký, skoro jepičí úsměv, který odumřel snad ještě dříve, než se vůbec objevil na rtech, nicméně k urovnání vzájemných vztahů to stačilo. Rychle vyrazil ke dveřím. Právě se loučil s hostitelkou, když na něj zamávala jeho volební agentka, pilně si cosi zapisovala do notesu a přitom telefonovala.

„Francisi, zrovna tady mám poslední odhady,“ vysvětlila.

„To by mě zajímalo, proč až teď. Měla jste je mít už před hodinou.“

Výtku provázel sotva znatelný náznak pobaveného výrazu, opět ale odumřel ještě dřív, než se objevil v očích.

„Nevypadá to už tak vesele jako posledně,“ řekla agentka, zrudlá rozpaky. „Zdá se, že spousta našich příznivců zůstala doma. Je těžké něco předjímat, ale myslím, že o nějaká křesla přijdeme. Nedokážu říct o kolik.“

„Ať jdou k čertu. Zasloužili by si na pár let vládu opozice. Pak by možná byli ochotní zvednout zadek a jít volit.“

„Ale miláčku,“ chlácholila ho manželka, jako už tolikrát předtím, „buď trochu velkorysý. S náskokem dvaadvaceti tisíc hlasů si snad můžeme dovolit nějaký ten drobeček ztratit, nemyslíš?“

„Já ale žádnou velkorysost nepociťuji, Mortimo. Je mi vedro, jsem unavený a slyšel jsem dneska tolik jalových žvástů, že už víc prostě nesnesu. Proboha, dostaň mě odtud pryč.“

Přidal do kroku, ona se otočila a zamávala na rozloučenou a na znamení díků lidem v přecpaném pokoji. Obrátila se právě včas, aby zahlédla, jak stojací lampa padá na zem a tříští se na kusy.

Dům z karet

Dobbs Michael

Argo 2017

preklad: Petr Horák

Zobraziť diskusiu (0)