INARI

/Únor 1944/

Včera jsem dorazil z trestaneckého tábora v Hyljelahti do Inari, dalšího zajateckého lágru. Ten ani není vyznačený ve finských mapách. Ze vsi Inari je to k němu dvě desítky kilometrů na východo-severovýchod. Leží hned u jezera. Pořádná cesta sem vlastně nevede a odbočku zakrývají dva velké stromy. U nich jsou cedule zakazující vstup pod hrozbou smrti. V němčině a v inarijské sámštině. Sámsky proto, že pokud tudy někdo půjde, bude to pravděpodobně nějaký sámský pastevec. Je otázka, jestli ten vůbec umí číst.

Naproti mi přijel Hänninen. Představil jsem se: Väinö Remes, tlumočník, z vojenské správy. Prohlížel si mě od hlavy k patě a nic neříkal. Nejspíš jsem mu připadal mladý. Jeli jsme po úzké stezce německým autem. U brány do tábora jsme z vozu vystoupili. Službu konající německý strážný zpočátku neučinil sebemenší gesto, ale jakmile spatřil důstojníka, jeho výraz se proměnil. V očích se mu objevil strach. Na jedné straně límečku měl symbol lebky. Hänninen mu cosi řekl a nabídl cigaretu. Strážný si nevzal. Nejsem si jistý, jestli vůbec rozuměl finsky. Hänninen mi vysvětloval totéž, co jsem slyšel už dříve. I tady se zajatci rozdělují do různých stanů. V levém jsou Ukrajinci, v dalším Sověti a ve třetím Srbové. Je tu ovšem ještě čtvrtý stan. O tom Hänninen neřekl nic. Co ve stanu je, nevím. Židi tady nejsou. Ti anebo i osoby s podezřele židovskými rysy se posílají do trestaneckého tábora v Hyljelahti. A není tu zatím tolik zajatců jako jinde, ale ustavičně jich přibývá. Předevčírem v noci prý přivezli plnou loď zajatců až z Gdaňsku, podle Hänninena jsou to Poláci a Rumuni. Hned ráno je poslali na sever stavět silnici.

Potom jsou tady poblíž ještě dva tábory, jeden je výhradně pro Němce, vlastizrádce a hanobitele rasy. Hanobitelé rasy jsou ti nejhorší. Každou neděli je odvážejí na popravu do obecní věznice v Inari. Tábor nelze popsat beze zmínky o zápachu. Navzdory čerstvému zimnímu počasí je všude cítit závan smrti. Když Hänninen pootevřel vchod do jednoho stanu, smrad mě udeřil do obličeje. Uvnitř, uprostřed špinavých chuchvalců stálo cosi podivného. Nevím proč, ale jako první mě napadlo, že jsme na sběrném místě plechovek. Z haraburdí se dělá všechno možné, ovšem vzápětí mi došlo, že navršené plechovky pochopitelně plní funkci kamen. Muži spali natěsnáni jeden vedle druhého, část se tiskla k železnému výtvoru a zbytek k sobě. V ohništi ani nebyl oheň, třebaže mrzlo. Ze zajatců čpěl tak strašlivý puch, až jsem se z toho rozkašlal. Hänninen prohlásil, že na smrad si člověk zvykne. Z očí mu čišela ospalost a netečnost. Já samozřejmě vím, odkud se takový pohled bere. Zeptal jsem se ho, proč zajatci nemají v kamínkách zatopeno. Na to mi odpověděl, že včera jeden z nich nanosil do stanu dříví na zátop bez povolení.

Pokračovali jsme dál k opršelému srubu se dvěma okýnky, postavenému vedle rašelinové jámy. Uvnitř bylo teplo. Hänninen vstoupil do místnosti a zapsal do sešitu údaje o mém příjezdu. Podepsal jsem stránku, aniž jsem si přečetl, co tam stojí, a on se ani nepodíval, co jsem tam napsal. I on měl všeho plné zuby. Upozornil mě, že musím neustále postupovat v souladu s rozkazy a že jsem tady podřízen Němcům a kromě tlumočení musím plnit také strážní povinnosti. Uvedl příklad jednoho dozorce, nějakého Larse, který si ve strážním výklenku zalezl nedopatřením moc hluboko, takže ho nešlo zdálky vidět.

Velitel tábora Felde, můj zdejší nadřízený, se zrovna vracel ze schůzky s hejtmanem Laponska Hillilämem a náčelníkem styčného štábu plukovníkem Willamem. Opilý. Strážného na místě zastřelil. Hänninen řekl, že to viděl na vlastní oči. Velitele tehdy doprovázel. Tvrdil, že má dodnes na límečku krev z mozku toho německého kluka. Zatímco mi to vyprávěl, vzal cosi malého z nejhořejší police, strčil si to do náprsní kapsy a pak ze země zdvihl kufr. Venku mi předal zbraně a další výzbroj. Pušku a pistoli. To je poprvé, co něco takového budu nosit. Při plnění dřívějších úkolů jsem k tomu neměl povolení ani chuť. Pistolový opasek mi připadal překvapivě těžký. Mlčky jsme odkráčeli ke strážní budce, kde mě čekala služba. Než jsme se rozloučili, vytáhl z kapsy hnědou skleněnou lékovku s prázdnou etiketou na boku. Nakapal si z ní do úst, polkl a odkašlal si. Zkoumavě se na mě podíval a zatvářil se, jako by se mě chystal zeptat, jestli mi je zima. Instinktivně jsem si přitáhl svůj tlustý kabát, pod nímž jsem měl na sobě ještě plášť, a zahýbal jsem prsty v lojem napuštěných holínkách. Hänninen vylovil z kapsy hodinky, pohlédl na ně, natáhl je a zadíval se k obloze. „Pak je tady taky jeden finský zajatec,“ vydechl, a já už se ho nestihl na nic dalšího zeptat, protože mi vzápětí popřál hodně štěstí a vyšel ve vlastních stopách branou ven, nasedl do auta a zabouchl za sebou černá dvířka. Zadní světla červeně zazářila, německý strážný vykročil ze svého stanoviště, postavil se do pozoru a odpochodoval spát na svou ubikaci. Já zaujal jeho místo. Zhruba ve tři patnáct padala z oblohy osamělá hvězda. Ovšem já se neodvážil si cokoli přát. Tahle země by už nic dalšího neunesla. Tahle země je ztracená.

překlad Vladimír Piskoř