Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Poslední roky s Milanem Kunderou

Florence Noiville (1961) vystudovala původně ekonomii. Vědecké kariéry se vzdala kvůli psaní. Po krátkém působení v Bayard Presse se v roce 1994 stala novinářkou deníku Le Monde. Je také autorkou biografie nositele Nobelovy ceny za literaturu Isaaca Bashevise Singera, za kterou v roce 2004 obdržela „Prix du récit biographique“. Na základě svých kontaktů s manželi Kunderovými vydala minulý rok knihu Milan Kundera – Psát, jak směšný nápad. Ta teď vychází česky.

Milan Kundera: život nebo práce? Na co kladete důraz? Co má přednost?

Kunderovy knihy. Nemám o tom nejmenší pochybnosti. Milan Kundera nesnášel biografie a neměl moc dobré mínění o lidech, kteří chtěli mluvit a psát o jeho životě. Říkával, že život – zejména jeho život – není důležitý. To, co je opravdu důležité, je práce, něčí práce. Víte, vaše otázka mi připomíná větu Isaaca Bashevise Singera. Kundera a Singer měli mnoho společného – a oba rozhodně nesnášeli biografie. Isaac Bashevis Singer říkával, že když máte hlad, záleží na chlebu a kvalitě jeho upečení, a ne na životě pekaře.

Je život Milana Kundery v jeho knihách? Kundera sám má knihu, která se jmenuje Život je jinde.

Ano, život je někde jinde. Život pro něj znamenal psaní. Život byl v psaní.

Vlastně, proč nerad mluvil o svém životě?

Pokud stojíte například před Picassovým obrazem, otázky typu „když něco takového maloval, měl špatnou náladu?“ nebo „bolela ho v té době noha?“ jsou irelevantní. Jsou naprosto irelevantní. Nedokážou to vysvětlit, nemohou říct nic opravdu zajímavého o obraze, o kráse obrazu. A v případě spisovatele je to něco podobného – většinou nemůžeme říci nic zajímavého o díle – zejména o fiktivním díle – spisovatele, pokud se podíváme na jeho život. To, co je opravdu důležité, je to, co je v jeho textu, uvnitř jeho textu.

Ale co je vlastně v jeho knihách? Jaký život?

To obyčejné i neobvyklé. Kunderovy knihy nám říkají něco podstatného o životě obecně a o životě zvláště. Ukazují nám, jak je život hrozivý, jak je složitý, plný paradoxů, jak je zatížen nejednoznačností. To je to, co jeho texty ukazují nebo naznačují – a dělají to hlubokým způsobem. Kundera popisuje tu či onu postavu velmi přesně a velmi jemně. Myslím si, že tento způsob myšlení a psaní je velmi cenný. Není to jen běžný způsob, jak popsat obyčejný život.

Vaše první setkání s Milanem Kunderou? Jaké to bylo, kdy to bylo?

Jeho knihy – a zejména jedna z nich – byly ty, které zprostředkovaly mé první setkání s ním. Byla jsem mladá, studovala jsem umění románu a to, co jsem o něm našla u Milana Kundery, mě ohromilo. Původně jsem si myslela, že se ocitnu tváří v tvář další knize literární teorie. Ale ve skutečnosti to byla brilantní literatura faktu o literatuře, hudbě, divadle, architektuře, filmu – a to vše poskládané způsobem, jaký jsem nikdy předtím neviděla.

A pak?

A pak jsem se stala novinářkou, přesněji literární kritičkou. V jednu chvíli jsem se stala také moderátorkou televizního pořadu – literárního pořadu. Pozvala jsem ho. Kundera řekl, že se nejdřív sejdeme. Při té příležitosti mi řekl, že televize nepřichází samozřejmě v úvahu, ale bylo pro něj zajímavé, že pracuji pro Le Monde a že by mi tam mohl napsat čas od času nějaké články. Což se podařilo. Tak jsem se dostala k tomu, že jsem se starala o vydávání článků podepsaných Milanem Kunderou. A tak jsme se poprvé potkali naostro. Pak jsme začali pracovat na textech – jak je ilustrovat, jak to udělat, aby na stránce vypadaly lépe, jak je ještě lépe zvýraznit. A taky jsme začali pít vodku (smích). Pak jsme se spřátelili. On a jeho žena, já a můj manžel – oba páry se staly přáteli.

Jak často jste ho vídali?

Někdy jsme se vídali v Paříži, jindy v Le Touquet, v bytě, kde se každé léto usazovali. Tam jsme se sešli, pak jsme vzali Milana a Věru a šli jsme do restaurace. Jindy mi zavolal a řekl: Florence, zapomněla jsi na mě! A já jsem mu samozřejmě říkala: jak jsem na tebe mohla zapomenout? Jak? Viděli jsme se mnohokrát, mnohokrát...

Jaký byl Milan Kundera jako člověk? Jak jste ho vnímala?

Byla to výsada se s ním setkávat. Byl to velmi dobrý a kultivovaný člověk – v tomto ohledu si myslím, že moje odpověď byla předvídatelná a zřejmá. Také: velmi vtipný. Byla s ním legrace!

Narodil se 1. dubna...

Ano, ano. A myslím si, že tato skutečnost má velký význam. Dovolte mi uvést jeden příklad. Na obálce mé knihy je reprodukována – jak ve francouzském, tak v rumunském vydání – jedna z jeho kreseb. Má v sobě ironii a hlavně sebeironii. Kresba, o které mluvím, je spisovatel. Ten, kdo si vyjme oko – aby viděl všechno. Normální člověk nemůže vidět všechno. Ale on, spisovatel, to umí. Kundera byl člověk humoru. A laskavosti. A ještě – byl to velmi štědrý člověk.

Víno nebo vodka?

Vodka, jasně, když jsme pracovali. Víno? Hm, nejsem si tak jistá... Hlavně mu ale chutnal cider. A kuřecí s česnekem a smaženou petrželkou. Když něco takového snědl, nebylo to jen o jídle – ale také o kultuře. Ve své knize vyprávím o žábě, která nám často lahodně seděla na talíři a přitom docházelo k jemným konfrontacím myšlenek – například mezi Maxem Brodem a Leošem Janáčkem.

Jaké byly jeho velké vášně?

Hudba, samozřejmě. Leoš Janáček – velmi, velmi. A víte vlastně, že se Milan Kundera ve skutečnosti...

Chtěl se stát klavíristou!

Ano, ano. Milan Kundera mohl být klavíristou. Kromě toho rád maloval. Měl velmi rád Francise Bacona, velkého britského malíře. Byl otevřený všem druhům umění. Milan Kundera skutečně miloval krásu ve všech jejích podobách.

Jaká je nejkrásnější, nejsilnější vzpomínka nebo jedna z nejsilnějších vzpomínek, které spolu máte?

Možná, že to ve skutečnosti ani není vzpomínka. Řekla bych, že je to spíš věta, kterou mi říkal pořád. Když jsem se snažila přemýšlet o věcech, o světě, o snaze být inteligentní, říkával: „Člověk má plány; Bůh se směje.“ Je to něco, co mi velmi přirostlo k srdci.

Ano, tato formulace je ve skutečnosti židovské přísloví, že?

Přesně.

Ptal jsem se vás na začátky této knihy. Také se zeptám na jeho konec: jaký byl den, kdy jste ho ukončili?

Řeknu vám něco, co je pro mě velmi důležité: chtěla jsem, aby se tato kniha dostala k mladému publiku, zejména k těm, kteří tohoto obrovského spisovatele vůbec nebo téměř vůbec neznali. To je to, co jsem chtěl především.

Vlastně: jaký byl ve skutečnosti Milan Kundera?

První odpověď, která mě napadá – odpověď je v mé knize. A pak: na takovou otázku neexistuje jediná odpověď – lineární. Jak v knize, tak i mimo ni je na otázku „kdo byl Milan Kundera?“ mnoho dílčích odpovědí. Můžeme je dát dohromady. Je to jako puzzle. Milan Kundera je umělec plný paradoxů, protikladů. Nabízím knihu, nabízím upřímný text, kresby, fotografie – každý čtenář si může udělat vlastní představu o tom, kdo byl tento muž. V knize je dokonce jedna z jeho posledních fotek – je to fotka, jak sedí u klavíru. Každý člověk může mít svůj vlastní pohled na Milana Kunderu. Já se především snažím říci, že jeho dílo je významné, a že je velmi dobré ho číst znovu a znovu. Protože hluboce vypráví o lidstvu, o lásce a o krizích. Také o historii.

Co myslíte, že by na vaši biografii řekl?

Nevím. Opravdu nevím. Ale Věře, jeho ženě, se to moc líbilo. A dokonce mi řekla: Myslím, že kdyby Milan mohl číst tuto knihu, dal by ti velkou pusu.

Poslední den s ním, poslední setkání? Jak si to pamatujete?

Ne, o tom nebudu mluvit. Raději ne.

připraveno podle romanialiteratura.com

Zobraziť diskusiu (0)

Milan Kundera - Psát, jak směšný nápad

Milan Kundera - Psát, jak směšný nápad

Noiville Florence

Slavný český spisovatel v osobním portrétu francouzské novinářky ... Florence Noiville se s Milanem Kunderou seznámila až v jeho zralém věku — v době, kdy se už léta vyhýbal médiím, dávno za sebe nechal mluvit pouze své dílo a svět si užíval coby všímavý pozorovatel a pozorný společník. Během návštěv u spisovatele doma, schůzek v kavárnách a společných večeří, z vyprávění manželky Věry a jeho přátel stejně jako při četbě jeho knih tak před autorkou vyvstával proměnlivý obraz Milana Kundery: každý nový detail z jeho díla, nostalgické zastavení nebo nečekaná poznámka jej nasvěcovaly z jiného úhlu, podtrhávaly jeho spletitý život i komplexní umělecký odkaz.

Kúpiť za 19,35 €

Podobný obsah

Sema­for polo­žil základ čes­ko-slovenské moder­ní pop-music

Správy

Sema­for polo­žil základ čes­ko-slovenské moder­ní pop-music

Hudeb­ní pub­li­cis­ta a jeden z našich nej­o­ce­ňo­va­něj­ších odbor­ní­ků na vztah hud­by a spo­le­čen­ské­ho dění Pavel Klu­sák napsal kni­hu s názvem Suchý a Šli­tr/Semafor 1959 – 1969. Zno­vu s ní pro­ži­je­me zázrak jmé­nem Sema­for, vrá­tí­me se do šede­sá­tých let.

Host 9/2024: rozhovor s Dimitrim Verhulstem

Správy

Host 9/2024: rozhovor s Dimitrim Verhulstem

Kromě rozhovoru s belgickým spisovatelem, z něhož přinášíme ukázku, obsahuje nové číslo literárního měsíčníku také rozhovor s manželi Horvátovými (Baobab, Tabook...), blok o nedávno zesnulé spisovatelce Daniele Hodrové, esej o medicínsko-průmyslovém průmyslu od Stanislava Komárka, cestopisnou reportáž z uzbecké autonomní republiky Karakalpakstán, nové básně Jana Škroba a hromadu recenzí...

Novinář Jindřich Šídlo si pamatuje hodně, i na Andreje Babiše

Správy

Novinář Jindřich Šídlo si pamatuje hodně, i na Andreje Babiše

Knižní rozhovor Já si to všechno pamatuju připravil novinář s novinářem. Michael Rozsypal s Jindřichem Šídlem (1972). Ten platí v CZ za jednoho z nejbystřejších a nejzábavnějších, zároveň Prahou obíhají historky o jeho sloní politické paměti. Od roku 1992 pracuje v médiích. V posledních letech k ní přidal satirický pořad Šťastné pondělí a podcast Dobrovský & Šídlo.