Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Před 100 lety se narodil Miroslav Šašek

V listopadu letošního roku uplyne sto let od narození Miroslava Šaška, českého malíře, ilustrátora a spisovatele. Proslavila ho edice průvodců po velkoměstech a státech „pro děti od osmi do osmdesáti let“. Knihy This is Paris, New York, Hong Kong, Israel, Australia… vycházely od konce padesátých do sedmdesátých let minulého století v desetitisícových nákladech, ovlivnily celou generaci čtenářů a získaly řadu ocenění. Ve své vlasti však Šašek zůstával dlouho neznámý. Ukázka z textu Olgy Černé z nového čísla literárního měsíčníku Host, který vychází i v e-podobě.

Ve své vlasti však Šašek zůstával dlouho neznámý. Pro komunistický režim byl jako emigrant a zaměstnanec Rádia Svobodná Evropa nežádoucí osobou, v devadesátých letech zase nebyly pro nakladatele jeho knihy dost atraktivní: připadaly jim málo aktuální i „málo staré“ na to, aby je bylo možné vydat z nostalgických důvodů.

Teprve nedávno začaly Šaškovy knížky vycházet i v češtině. Jeho obrazy a ilustrace jsme si mohli prohlédnout na velké výstavě v Praze a menších výstavách v menších městech, články o jeho životě a díle se objevily v několika časopisech nebo webech.

V následujících řádcích jsem se pokusila shrnout základní fakta o životě a práci Miroslava Šaška, opravit chyby, které mám ve starších textech, a doplnit krátký přehled aktivit, které přibližují Šaškovu práci současným čtenářům.


Než se vrátím, jistě napíši

Miroslav Šašek se narodil 18. listopadu 1916 v Praze jako první dítě úředníka Aloise Šaška a jeho ženy Anny, rozené Novákové. O čtyři roky později se rodina rozrostla ještě o dceru Věru. Ve dvacátých letech žili Šaškovi krátce v Sedlčanech, kde Alois Šašek pracoval jako ředitel pojišťovací kanceláře. Na podzim roku 1926 zde zemřel na zápal plic a paní Šašková se s oběma dětmi vrátila ke svým rodičům na Žižkov.

Po obecné škole studoval Miroslav Šašek na reálce, ale na vysvědčení ze septimy (školní rok 1934/1935) je vidět, že škole zrovna moc úsilí nevěnoval: mezi dostatečnými a dobrými odshora dolů je jenom jedna velmi dobrá, z kreslení. Krom kreslení a malování ho bavilo i létání. Složil plachtařské zkoušky a spolu s dalšími modeláři z žižkovského kroužku postavil větroň Racek I, který pak několik let skutečně létal (a padal) v Aeroklubu na Rané u Loun. Obě své záliby Šašek spojil při ilustrování dvou plachtařských příruček: Jak se létá na křídlech větru Františka Syneckého (1938) a Výcvik plachtaře od Ludvíka Elsnice (1946).

Už před maturitou si Šašek přál být malířem, ale protože rodina chtěla, aby měl solidní povolání, zapsal se v roce 1937 na Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického v Praze. Součástí studia byly i předměty kreslení krajin, kreslení podle živého modelu nebo malování akvarelů, které vyučoval akademický malíř Oldřich Blažíček. Vzpomínkové texty z prostředí českého exilu často uvádějí, že Šašek „vystudoval architekturu“, ale ve skutečnosti strávil na Českém vysokém učení technickém jen dva roky, do uzavření vysokých škol na podzim roku 1939.

Koncem třicátých let Šašek také hodně cestoval, navštívil Anglii, Skotsko, Francii, Německo, Belgii, Holandsko a severní Afriku. Na cesty si pravděpodobně přivydělával v cestovní kanceláři WAGONS-LITS/COOK, v jejíž pražské filiálce pracoval od února do září roku 1939. Podle doporučení, které zde získal, ovládal už v této době dobře němčinu, francouzštinu a angličtinu.

O tom, čím se Miroslav Šašek živil během války, nemáme mnoho zpráv. Vzpomínkové texty uvádějí, že kreslil karikatury a vtipy do Českého slova a Večerníku, byl stálým spolupracovníkem nedělní přílohy Českého slova „Kvítko“ a dělal grafickou úpravu několika týdeníků. Ilustroval také knihy, do roku 1944 se s jeho ilustracemi dají dohledat například Šťastný člověk. Příběh malého človíčka (1941) a Bída je pes (1944) od Fandy Mrázka, dále Splněné touhy od Adama Jista (1944) nebo Nejkrásnější pohádka Kašpárka Vojty Mertena (1944). V poválečných letech ilustroval například Krysaře Jana Pilaře (1945) nebo knihu Karla Paťhy Stačí umět řvát (1946). Pro nakladatelství Karla Synka kreslil obálky edice Humor celého světa (1947).

V roce 1947 vychází u Ladislava Kuncíře Benjamin a tisíc mořských ďasů kapitána Barnabáše, první kniha, kterou Šašek nejen ilustroval, ale i napsal. „Napsal“ pro ni platí doslova: její text není vysázený, ale vypadá jako psaný rukou. Vypráví o klukovi, který se na neckách z venkovského rybníka dostane na širé moře, zažije spoustu dobrodružství a nakonec se šťastně vrátí domů.

V lednu 1946 se Miroslav Šašek v Jablonci nad Nisou oženil s Jindřiškou Tumlířovou, zvanou Dynda, která pocházela z Loun. Svatbu měli v kostele svaté Anny společně s Šaškovou mladší sestrou Věrou, která se provdala za Jaroslava Šídu. Novomanželé Šaškovi v Jablonci krátce žili a prý zde navrhovali loutky. V Šaškově pozůstalosti je opravdu několik fotografií loutek poněkud „trnkovského“ vzhledu, které by se daly použít pro animovaný film, ale jestli k tomu účelu opravdu někdy posloužily, zatím nevíme.

Na svatební oznámení si Šašek nakreslil papuče a fajfku, usedlý život však zjevně neplánoval. Jeho přítelkyně ze Žižkova Zdena Sládková vzpomíná:

[…] naposledy jsme se potkali koncem roku 1946, kdy mi řekl, že ho to tu nebaví a že pojede do Francie.

V roce 1947 se Šaškovi stěhují do Paříže, kde Miroslav studoval na École nationale supérieure des Beaux-Arts a pokračoval v práci pro české nakladatele. Ještě na jaře roku 1948 počítal s tím, že se do Československa vrátí:

Dodělával jsem tu ještě nějaké věci pro Orbis, teď pilně chodím na Akademii a maluju toho svého Průvodce po Paříži pro dětičky. A právě se pouštím do ilustrací českých Zvonokosů. […] Myslím na Vás často, a než se vrátím, jistě Vám ještě napíši,

plánuje v dopise Václavu Kaplickému ze dne 28. dubna 1948. Důsledky, které bude mít pro svobodnou tvorbu únorový komunistický převrat, byly z Paříže asi těžko představitelné.

Zvonokosy se Šaškovými ilustracemi ještě v Československu vyšly (v roce 1948 u F. Holase), stejně jako „věci pro Orbis“: Červená Karkulka Josefa Hiršala (1948) a Sedm mamlasů Eduarda Petišky (1950). Z „průvodce pro dětičky“ však sešlo — nakladatelství Ladislava Kuncíře, pro něž jej Šašek připravoval, bylo v roce 1949 znárodněno, jeho majitel v roce 1951 zatčen a odsouzen k deseti letům vězení. K práci na průvodci se Šašek koncem padesátých let vrátil, ale hranice své vlasti už nepřekročil nikdy.

....

Olga Černá (nar. 1964) je vzděláním agronomka, pracovala v laboratoři, knihkupectví, knihovně a jako průvodkyně v klášteře. V nakladatelství Baobab vydala několik knih pro děti. Je vzdálenou příbuznou Miroslava Šaška.

ukázka z textu Olgy Černé, celý text na www.hostbrno.cz


Zobraziť diskusiu (0)

Podobný obsah

Intuitivní komunikace se zvířaty... a Prostor 121

Správy

Intuitivní komunikace se zvířaty... a Prostor 121

Komunikační pouto mezi lidmi a zvířaty bylo běžné už v nejstarších mýtech a legendách. Také dnes existuje množství intuitivních kontaktů – například když pes vytuší dobu venčení –, které je velmi složité vědecky vysvětlit. Psychologie totiž, na rozdíl od kvantové fyziky, nemá žádnou obecně uznávanou teorii, která by telepatii a jí příbuzné jevy vysvětlovala. Nenechme se přitom odradit ezoterickými vysvětleními a seznamme se s aktuálním stavem výzkumu na okraji vědeckého mainstreamu.

Šepot včel

Recenzie

Šepot včel

Ešte je len začiatok sezóny a už také prekvapenie. Meno Sofía Segovia bude u nás niečo vravieť asi len malému počtu zasvätencov. Bolo by však večnou škodou túto pozoruhodnú mexickú autorku bez výraznejšieho povšimnutia minúť. Jej vysoko hodnotený román s uhrančivým názvom Šepot včel by mohol strhnúť prakticky každého priaznivca klasického magického realizmu, ktorý si tak aj v súčasnosti udržiava nadštandardnú kvalitatívnu úroveň. V tomto prípade sa o tom môžeme presvedčiť vďaka českému vydavateľstvu Host, kde tento krásne spracovaný titul vyšiel v preklade Romany Bičíkovej.

Osmý život (pro Brilku)

Recenzie

Osmý život (pro Brilku)

Jedno z najväčších prekvapení na poli historického románu za posledných niekoľko sezón. Myslím, že toto môžeme celkom smelo tvrdiť o vskutku impozantnej próze Osmý život (pro Brilku) od Nino Haratischwiliovej – nemeckej spisovateľky, dramatičky a režisérky s gruzínskymi koreňmi. Nesporné kvality tohto monumentálneho textu možno už nejaký čas objavovať aj zásluhou českého vydavateľstva Host, kde vyšiel vo výbornom preklade Michaely Škultétyovej.