„Člověk navíc musí být takový, že mu nevadí, že absolutně neví, kde bude večer a kde bude spát,“ říká o nejistotě a nepohodlí spojené s takovým typem cestování, které podle něj vyžaduje specifickou povahu. Mluví proto o zvláštním stavu, do kterého se na cestách dostává. „Vždy se dostanu do nějakého módu, kdy se úplně odlehčím. Najednou nevážím sedmdesát, ale třeba patnáct kilo. Nemusím chodit na záchod a nic mě nebolí,“ popisuje moment, kdy se tělo obrní a funguje, dokud musí. Tenhle stav se podle něj zlomí až v cíli. „Během jednoho piva se mi vrátí všechno,“ říká o chvíli, kdy únava i bolesti doženou cestovatele najednou. Poláček mluví i o tom, jestli má někdy strach o svoje bezpečí. Říká, že z 283 řidičů na poslední cestě narazil jen asi dvakrát na lidi, kteří pro něj byli ohrožující, a že jedinou zemí, kde se opravdu necítil dobře, bylo Kongo. Zároveň mluví o rodině – o manželce, která doma zůstávala s dětmi, když on byl měsíce pryč, i o tom, že dnes už další dlouhou cestu sám neplánuje. „Ještě jednou bych jel, ale s dětma,“ říká a přiznává, že právě společné stopování s dcerou a synem je představa, která ho láká.

Zobraziť diskusiu (0)