Je úterý, první únorový den. Davy se centrem Káhiry valily už od rána. Tisíce se na Tahrír nedostaly. Lidé proto demonstrovali i diskutovali v přilehlých ulicích. Náměstí bylo plné navzdory izolaci hlavního města, kterou vláda zařídila – do Káhiry nejezdily vlaky ani autobusy, osobní vozy se kolem ní tísnily v kolonách. Přesto lze počet demonstrujících odhadnout jen v egyptské metropoli na více než dvě stě tisíc. Na Tahríru bylo v tlačenici téměř nedýchatelno; organizátoři házeli lidem plastikové lahve s vodou, které občas nedopatřením přistály na demonstrantově hlavě. Káhiřané se na sebe přesto smáli.

Protesty se konaly i jinde. V Suezu, Alexandrii i dalších městech. Dohromady to na avizovaný milion účastníků zřejmě vydá. Objevují se první fake news, tak milované a nadužívané všemi autoritáři světa. Oficiální média píší, že organizátoři demonstrací, jinak mladíci zpravidla v džínách a bez vousů, patří k dorostu Muslimského bratrstva. To je nejstarší a nejvlivnější islamistická organizace v Egyptě stejně jako v islámském světě. Tady je ilegální a káhirští liberálové se jej bojí. „My se dali dohromady sami, žádní bratři nejsme, možná někdo jiný a jinde,“ směje se student Šandzí, který kontroluje doklady a batohy asi sto metrů od vstupu na Tahrír. „Kamarád zavolal spolužákovi, ten poslal e-mail bratranci, tak to možná. Předem jsme se ale neznali,“ rozhlíží se po ostatních pořadatelích demonstrace.

Nadšení organizátoři se mi po osobní kontrole omluvili. A dodali, že tak činí kvůli provokacím prezidentových stoupenců, kteří v souladu s nejlepšími tradicemi pomlouvačných kampaní zapojili „neznámé cizince“. Tedy muže s cizím přízvukem a kapsami plnými peněz, kteří platí Egypťanům za účast na demonstracích. (Ve kterém to řetězovém e-mailu jsem to jen nedávno četl, babičko rozhořčená?) Roztrhnou údajně eurobankovku se slušně vysokým číslem, přičemž polovinu dají naverbovanému hned, aby mu zbytek oběživa vydali až po příchodu na akci.

I Káhiřané zapojili představivost, která vytryskla do orgií tvořivosti. Můj oblíbený prodavač ovoce si vyrobil noviny dle vlastních představ; použil vydání, které oznamuje útěk tuniského diktátora Ben Alího ze země. Slovo „Tunisko“ přelepil papírkem s nápisem „Egypt“ a na útěku tak byl v jeho vlastních novinách Mubárak. Další Mubáraka namalovali s vyplazeným jazykem. Jiní mu tvář prostě přeškrtli. Našli se tací, kteří mu na čelo přimalovali šesticípou Davidovu hvězdu jako zrádci, který podporuje Izrael a mírovou smlouvu s ním. Demonstranty totiž pohoršila zpráva, podle níž izraelský kabinet Mubáraka podpořil. Nemluvě o nešetrném vystoupení izraelského diplomata, který označil Egypt za neschopný demokracie. S tím, že jsme svědky islamistického převratu.

Proč tedy vyšly statisíce Egypťanů do ulic? ptám se kolem. Lékařka Maj, která přinesla obrázek ležícího šachového krále s nápisem „Šach mat“ (vícerozměrný vtip, protože šáh máta znamená arabsky „vládce zemřel“), důvody shrnula vcelku věcně. „Peněz se nedostává zdravotnictví ani školství. Nefunguje zdravotní pojištění. Chybí politické svobody, je nutné prosadit ústavní reformy,“ říká perfektní angličtinou. A pro milovníky stability – Maj nemá vlasy přikryté šátkem, ukazuje světu krásné černé vlasy.

...............

Vždycky se najdou. V revolučních časech rabují. Kolem padají vlády, přichází či odchází svoboda… a oni zkrátka kradou. V Albánii po státním kolapsu v roce 2007 lidé rabovali obchody ze zoufalství a ve vzteku, že se nechali napálit cizími podvodníky i vlastní vládou. Po ničivém zemětřesení na Haiti o tři roky později jsem (do jisté míry) chápal, že si postižení ze supermarketů odnášeli balenou vodu a toaletní papír. V Egyptě si ale zloději došli pro boty. „Prostě vymlátili okna a obuli se do nových tenisek,“ konstatuje sarkasticky Ádil Marwán, jehož blízcí byznys se sportovním zbožím na káhirské Ramesseově ulici provozují.

Kam dohlédnu, tam se válejí střepy, vytrhané dlažební kameny a do sebe zmuchlané zbytky plotů, telefonních budek a silničních zátarasů, které v pátek postavili protestující do cesty policejním autům jako barikády. Rozčilené mladíky s politickou agendou ovšem v noci vystřídaly chladnokrevně rabující bandy, které dostaly od policie – ta odtud zcela zmizela – volnou ruku. Podobně jako Ádilovi příbuzní dopadli i jiní drobní obchodníci v ulici, kteří nevzali do rukou tyče a zákon. Hordy vyplenily všechny prodejny sportovních bot na této třídě: Egypt a s ním celý arabský svět totiž upřímně miluje pestrobarevnou (a často drahou) obuv stejně jako fotbalové dresy se jmény milovaných hráčů na zádech. Těžké kovové rolety u butiků se ukázaly jako kurva dobrá investice. Hůře se vedlo loupežníkům, kteří si v budově egyptské státostrany zapůjčili vybavení kanceláří, aniž by o tom informovali kdesi zalezlé partajníky.

Chtěl jsem vyfotit příležitostné stěhováky s klimatizací a jinou elektronikou, když mě oslovil hřmotný student, aby mě laskavě, přesto důrazně požádal o odchod. Jeho hlídka si zloděje podala a nechovala se k nim mile. „Takoví se najdou vždycky. Běžte prosím a nedívejte se,“ požádal naléhavě. Šel jsem.

............

Je zle. Režim vrací úder. Středa 2. února. Muž mi řve do tváře z deseti centimetrů. „Co tady chceš!? Táhni domů! Mubárak je můj prezident! Rozumíš?!“ Není z Káhiry a má vztek. Opravdový vztek. Hněv venkovana, kterému berou jistotu. Tedy přesněji řečeno: proti jeho zemi intrikují kavárenští povaleči z Káhiry společně se zahraničními novináři, kteří do Egypta přijeli nikoli informovat, ale rozvracet. Jde o veliké spiknutí, jak do omrzení opakovala média Mubárakova režimu, jenž svezl loajalisty do metropole. A nastartoval internet. Nezůstalo u nadávek. Oba tábory se šikují do bitvy.

V ulicích moderní Káhiry panuje naprostý, nevídaný chaos, ryzí bezvládí, kdy právo stojí na straně muže ozbrojeného těžší tyčí. Snad desetitisíce znepřátelených Egypťanů po sobě metají kameny. Demonstranti obou stran se chrání často jen kartony, které drží místo štítu. Cihly, dlažební kostky (i jiný stavební materiál) se vznáší vzduchem cestou k nepříteli, stovky mrštěných kusů místy vytvářejí celá hejna. Je to až magický pohled! Nejnebezpečnější je (jako vždy) měnit bojující strany; vzpomínám si na obležené Sarajevo, běžím těsně u zdi a zastavuji na rozích. Kolmé odbočky přebíhám sprintem (tak rychle, jak mi obezita dovolí). Míjím podobného troufalce, vyměňujeme si chápavé pohledy.

Na Tahríru řádí režimní bijci na velbloudech a koních. Incident se do revolučních dějin zapisuje jako Velbloudí bitva s odkazem na střet z roku 656, kdy se Áiša, nejoblíbenější žena proroka Muhammada, pustila s Alím do boje o následnictví v čele islámské obce. I tentokrát na Tahríru trpí nejen protestující, do nichž loajalisté najíždějí, ale i zvířata, která se v hrůze vzpínají proti davu. (Deník al-Ahrám později napsal, že barbarský útok otočil veřejné mínění proti Mubárakovi. Zvířata prostě zabírají.)

V Káhiře zuří občanská rvačka. Ministerstvo zdravotnictví navečer oznamuje, že zraněny byly čtyři stovky lidí. A jeden člověk zemřel. Vojáci, kteří hlídkovali pouze u bank a vládních budov, měli na hlavách kukly. Zůstali anonymní. A neteční i v situacích, kdy se přímo před jejich zraky do sebe nenávistně pustili možná i jejich příbuzní. Kdo vlastně podporuje Husního Mubáraka? A proč? Motivy se různí. „S ním je Egypt stabilní a bezpečnou zemí,“ říká muž, který se představuje jako Butrus. Stojíme spolu ve Městě mrtvých, tedy na káhirském hřbitově, kde lidé žijí vedle hrobů. Respektive nad nimi. „Jsem křesťan,“ ukazuje vytetovaný křížek, jímž se v Egyptě pyšní Ježíšovi následovníci. Butrus (česky Petr) se obává změn, které prý mohou vyústit ve zřízení islamistického státu programově nepřátelského vůči jiným vírám. (Nutno dodat, že i za Mubárakovy vlády docházelo k útokům na křesťany a jejich svatyně.)

Touha po klidu, třeba i vynuceném autoritářským režimem, je nejčastějším, nikoli jediným důvodem, proč někteří Mubáraka brání. „Bez něj bychom neměli silnice. Domy. On je prezident – budovatel,“ vypočítává režimní úspěchy Mahmúd, který je živ z turismu.

Podobně jako on smýšlejí prostí řemeslníci, často venkované. Pak ti, kteří prezidentovi – či státostraně– vděčí za kariéru: úředníci a většina uniforem. Na jeho straně jsou také četní nacionalisté. Jistě ne všichni se Káhirou zběsile potulují s holí v ruce. Třeba ti, kteří mně pomohli před násilníky z vlastního tábora.