Úvod knihy od Erika Taberyho:

Ferdinand Peroutka v padesátých letech prohlásil, že kdyby měl napsat o Československu knihu, jmenovala by se Věčný začátek. Pokaždé totiž, když Češi nastoupili cestu demokracie, okamžitě ji přerušil nějaký zásadní zvrat – poprvé válka a podruhé komunistický puč.

„Už několikráte, pro neblahost naší zeměpisné pozice, náš přirozený vývoj byl porušen a my byli nuceni se shýbnout a začít znovu. Vždy jsme byli svobodomyslný národ, a přece uprostřed tohoto století musíme s větším rizikem bojovat o základní občanské svobody než před sto padesáti lety. Vždy jsme byli demokraty, a přece už přes deset let je u nás demokrat ne mnohem více než mrtvý na dovolené... Několikráte jsme mysleli, že už jsme na konci cesty, a pokaždé jsme shledali, že jsme teprve na začátku,“ řekl v projevu při zahájení vysílání Rádia Svobodná Evropa Peroutka.

Český novinář, v té době už žijící v exilu, kam utekl
před komunisty, také dodal, že Češi příliš brzy uvěřili tomu, že je cesta za demokracií dokončena, a přestali věnovat pozornost nebezpečí, které se blíží. Následoval poté zlom, jímž se narušila jakákoli kontinuita, a bylo nutné vše budovat od základů. Jaké jsou obtíže tohoto budování, známe dobře na vlastní kůži od roku 1989. Za tu dobu jsme poznali i Peroutkou zmíněnou iluzi, že vše je dokončeno a najednou jako by měl přijít další zlom.

Ve chvíli, kdy ruští vojáci v roce 2014 přepadli ukrajinský Krym a následně pomáhali proruským separatistům na východě Ukrajiny okupovat území, začala řada lidí i v Česku řešit otázku: nemůže se historie opakovat? Vždyť tamní události velmi připomínají zabírání československých Sudet v roce 1938. Jsou hranice států opět jen kresbou na mapách, které nemají žádnou hodnotu? Dějiny se ale nezastavily a objevila se další otázka. Poté co se vydalo velké množství uprchlíků ze Sýrie či Afghánistánu do Evropy, vyvolalo to všude po Evropě různé odstíny vášní. Co s tolika lidmi? Nedojde ke střetu civilizací? Je to organizovaná invaze? Ptali se někteří. A i když se naší zemi uprchlíci vyhýbají, největší obavy zaznamenali sociologové právě v Česku. Nemalá část společnosti i proto volá povládě tvrdé ruky, vystoupení z Evropské unie a ochotě zbavit se části svobod výměnou za pomyslný klid.
Nálady se ale nemění jen u nás. Velká Británie se v
referendu rozhodla vystoupit z Evropské unie, protože tamním lidem mimo jiné vadily statisíce Východoevropanů, kteří údajně zvyšují kriminalitu a berou rodilým Britům práci (ani jedno mimochodem není pravda). Ve Spojených státech amerických proběhla také svého druhu revoluce, když lidé zvolili prezidentem populistického miliardáře Donalda Trumpa. A i tady byla jedním z motivů únava z otevřenosti liberální demokracie, dopadů globalizace a touha potrestat vládnoucí elity.
„Mezinárodní bezpečnost je nyní zřejmě méně stabilní než v jakékoli chvíli od druhé světové války. Některé ze
základních pilířů Západu a liberálního mezinárodního pořádku slábnou,“ prohlásil v únoru roku 2017 německý diplomat Wolfgang Ischinger na uznávané bezpečnostní konferenci v Mnichově, kterou organizuje. „Možná jsme na kraji postzápadního věku, ve kterém nezápadní aktéři vytvářejí mezinárodní politiku často paralelně nebo na úkor multilaterálních rámců, jež vytvořily základ liberálního mezinárodního řádu po roce 1945.“


Nelze si neklást otázky, neopakuje se tu historie a neupomíná nás na chvíle, kdy stále rychleji rostoucí nacionalismus rozběhl hned dvě světové války? Nepřipomíná i u nás atmosféra druhou polovinu čtyřicátých let, kdy jsme dobrovolně, a dokonce s písní na rtech zamířili do nedemokratických vod?A pokud ano, jak je možné, že nevidíme rizika vlastních kroků, které nás mohou přivést do mnohem vážnějších problémů, než jsou ty, kterým momentálně čelíme? Podobných otázek přibývá, ale neměli bychom je vnímat jako důvod k panice, vidět v nich nevyhnutelnost osudu. Spíše nás mají ponoukat k přemýšlení, že před námi stojí výzvy, kterým budeme muset čelit, a proto bychom měli hledat východiska, jak se k nim postavit. A to třeba i poučením z chyb našich předků.
Bývalý ministr zahraničí Spojených států Henry Kissinger napsal: „Při studiu dějin nemůžeme použít žádnou příručku obsahující pokyny, které by bylo možno bez dalšího aplikovat. Dějiny nás učí pomocí analogií, vrhají světlo na pravděpodobné důsledky srovnatelných situací. Avšak každá generace si musí sama určit, jaké okolnosti jsou skutečně srovnatelné.“

Jenže ono „určování“ není vůbec jednoduché. Mnohdy má dokonce fatální důsledky, což nám mimo jiné dokazuje právě svědectví předchozích generací. „Nad světem se rozhostila nádherná bezstarostnost, neboť co by mohlo tento vzestup přerušit, co zabránit tomuto elánu, jenž čerpal stále nové síly ze svého vlastního rozmachu? Nikdy nebyla Evropa silnější, bohatší, krásnější, nikdy nevěřila v ještě lepší budoucnost upřímněji,“ psal (mimochodem stejně jako Peroutka z exilu) spisovatel Stefan Zweig o počátku 20. století v jedné z nejsilnějších vzpomínkových knih Svět včerejška.

Brzy přišlo šokující vystřízlivění: nikdo tomu nevěřil, ale z lokálních tahanic o malé území na Balkáně vypukla první světová válka. Podobně vzpomínal i německý spisovatel a překladatel z Prahy Max Brod v knize Život plný bojů ( jako Zweig psal knihu v exilu), když popisoval, jak byl zaskočen vypuknutím první světové války: „Celých čtyřiačtyřicet let, od německo-francouzské války v roce 1870, nebyla v srdci světa žádná válka. Válka byla pro nás slovo znějící takřka středověce, mělo příchuť směšnosti a rytířského harašení zbraněmi. Pro přítomnost se vznášelo ve vzduchu jako neskutečná třpytivá koule, mýdlová bublina. Na válku se myslilo jako na něco historicky vyřízeného, odbytého, jako na něco fantastického, něco, nač věřila dřívější lidská pokolení (nešťastníci!) – ale ne my, rozumem obdaření realisté.“ A dodal: „Politikou se tenkrát také zabývalo jen málo lidí, kteří na sebe trochu dbali.“

Dalo by se říci, že pokud byli historií zaskočeni lidé
žijící v čase první světové války, nebylo to až tak překvapivé, protože přišla po relativně dlouhém období míru a naprosto nečekaně. Chyběla tedy zkušenost, jak snadno se přes lidské příběhy převalí dějiny. Ale ani zážitek obrovské světové války nepomohl a naivní pohled na svět po ní znovu brzy převládl. Atmosféru dvacátých let 20. století nám ve svých pamětech zachytil literární vědec, novinář a filosof Václav Černý (zůstal v Československu, ale jako zakázaný autor, takže vzpomínky vyšly poprvé rovněž vexilu): „Vskutku bylo možno pokládat naše dějiny za splněné, a tedy jaksi ukončené, a doufat v dlouhá příští léta národa příslovečně šťastného, neboť ,národa bez historie‘.“

Bohužel ani třetí pokus nám nevyšel – přišla druhá
světová válka, ztratili jsme svobodu a nevrátila se nám ani po válce. Opět pro nezájem oni dbát a pečovat. Lidé raději hltali doušky iluze o novém společenském řádu, který se jako na prvním místě na světě zavede v Československu. Tentokrát ovšem nesvoboda trvala celých čtyřicet let. Jsme dnes odolnější? Došli jsme poznání, co vede k ztrátě volnosti a co naopak posiluje demokracii? A jsou ideje, kterými obložil kolébku Československa Tomáš G. Masaryk stále pevné a smysluplné? Jsme zemí humanismu, evropanství, svobody, otevřené diskuse a občanské společnosti, jak si otec zakladatel přál? Pakliže je odpověď kladná, proč zrovna dnes tolik lidí tyto ideje odmítá? Nepletl se Masaryk – a později i Václav Havel, který na svého předchůdce navazoval –, když nakládal tak silné mravní hodnoty na bedra tak malého státu? Nepovídali si tu na dálku Havel a Masaryk nad hlavami svých spoluobčanů, aniž by reflektovali skutečné postoje společnosti? Nevznikly všechny ty vznešené teze, ideály vlastně náhodou, protože oba muži stáli ve správnou chvíli na s právném místě a společnost nadšená ze změny poměrů prostě nevěnovala dostatečnou pozornost jejich slovům? Státní ideje či hodnoty pochopitelně procházejí různým vývojem a především rozdílnou interpretací. Tedy pokud vyjdeme z představy, že je vůbec někdo zná. Ideje
státu se ale dají také pozměnit praktickým životem. Tradice, zvyklosti, východiska stačí prostě nerespektovat a ony postupně zeslábnou a vytratí se.
Masaryk si toho musel být vědom, vždyť byl sociolog a
znalec lidských duší i politických jevů. Na vlastní kůži přece zažil, jak česká společnost umí nenávidět za jiný názor. Přesto říkal a prosazoval své smělé morální vize o moderním československém státě. Evidentně vycházel z toho, že k dosažení proměny společnosti je nutné na začátku definovat ideál, ke kterému se budou všichni vztahovat. Velice dobře věděl, že i Spojené státy, jež si bral za vzor, mají sice nejlepší ústavu na světě, ale k dokonalé společnosti, která bude žít v plném souladu se základní listinou, je ještě hodně daleko. Pokud ale nebude znám cíl, nebude možné ani vyrazit na cestu. A když se nakonec podaří poté cestě vydat, může vytyčený cíl sloužit v těžkých časech jako zářící maják, který nás zachrání před ztroskotáním o skaliska.
Vidíme ten maják dnes?

Zobraziť diskusiu (0)