Kniha Expedice na severní pól je vskutku záslužný knižní počin, protože takových titulů nevychází v dnešní době mnoho. Popisuje dobrodružství rakousko-uherské expedice do Arktidy v letech 1872–1874. Jsou v ní popsány osudy dvaceti čtyř mužů (z toho pěti Čechů), kteří objevili a prozkoumali nejsevernější souostroví na východní polokouli, zemi Františka Josefa, a jimž se před smrtí hladem a zimou podařilo uniknout teprve po vysilující tříměsíční cestě rozmrzajícím mořem.

Mezi klady tohoto díla nepatří jen čtivost, krásné ilustrace a mapy, ale také autentičnost uvedených vyprávění, ze kterých se čtenáři dozvědí něco z historie. Kniha rovněž působí umělecky jako celek.

PhDr. h. c. Julius Johannes Ludovicus von Payer (1841–1915)
Kartograf, horolezec, polární badatel, cestovatel, objevitel země Františka Josefa, malíř polárních krajin, čestný občan Teplic a Šanova, nositel rakouského Řádu železné koruny, Řádu italské koruny a Leopoldova císařského řádu, byl největší arktický badatel pocházející z českých zemí a nejznámější a nejslavnější malíř polárních krajin vůbec. Narodil se v Šanově (dnes součásti Teplic). Začal pracovat ve Vojenském zeměpisném ústavu ve Vídni na zmapování velehorských skupin tyrolských Alp, realizoval mnoho nebezpečných horolezeckých prvovýstupů a stal se vynikajícím alpským topografem. Poté, co mu byla nabídnuta funkce topografa a vedoucího saňových průzkumných cest v Arktidě, se zúčastnil řady arktických výprav, jejichž cílem byl zeměpisný průzkum a mapování a studium přírody. Především o nich, ale i o jeho skvělé malířské kariéře i jeho dalším pohnutém životě se dočtete v této knize.

Ukázka:

OPOUŠTÍME EVROPU

Svízelným a namáhavým putováním je cesta do nitra polárního světa. Každý, kdo se na ni vydá, musí vynaložit všechny své duševní i tělesné síly, aby si vybojoval aspoň skromnou znalost tajemství, do něhož chce vniknout. Nevýslovnou trpělivostí se musí ozbrojit proti zklamáním a nezdarům a za svým cílem musí jít i potom, když se jeho dosažení stalo pouhou hříčkou náhody.

Ne ukojení ctižádosti, ale rozšíření našich vědomostí musí být tímto cílem. Polárník stráví léta v nejstrašnějším vyhnanství a v tíživé osamělosti, daleko od svých přátel, daleko od všech radostí života, stále obklíčen nebezpečím. Proto jej přes všechny strasti mohou přenést jen ideály jeho cíle, jinak, duševně rozpolcen, bloudí vnitřní i vnější prázdnotou. V zajetí jakých představ se vydává nováček na drsnou cestu severskou! Žádná kniha mu nemůže vyjevit pravdu. Nic neví o nevyhnutelné sudbě, jíž propadá, jakmile překročí práh ledové říše. Neboť velkost strastí, které ho očekávají, měří podle fyzického utrpení v mrazech a bouřích místo podle duševních strádání, jimž neunikne.

V roce 1868, když jsem mapoval Ortlerské Alpy, dostaly se jednou až do mého stanu vysoko v horách noviny se zprávou o přípravě Koldeweyovy německé polární výpravy. Večer u ohně jsem vykládal pastýřům a myslivcům, kteří mě provázeli, o severním pólu a žasl nad lidmi, kteří dovedou mnohem lépe než ostatní snášet hrůzy mrazu a temnoty.

Tehdy jsem neměl ani zdání o tom, že už napřesrok budu sám členem expedice na severní pól, a zrovna tak málo mohl tušit Haller, jeden z mých myslivců, že mě bude na mé třetí arktické cestě provázet. Tak tomu bylo i s těmi dvaceti třemi muži, kteří za časného jitra dne 13. června 1872 vstoupili v Bremerhavenu na loď, aby dobrovolně spojili své osobní osudy s osudem lodi – a to až do konce, neboť všichni jsme se zavázali písemným prohlášením, že se zříkáme každé výpravy na svou záchranu, i kdybychom sami nebyli s to se vrátit.

Ideálním cílem naší cesty byl Severovýchodní průjezd. Jejím vlastním účelem bylo však prozkoumání mořské oblasti nebo zemí severovýchodně od Nové země. Slunce nám jasně zářilo nad hlavami a naše radostné naděje dosahovaly vrcholu. Přišli přátelé, aby se s námi rozloučili a naposled popřáli štěstí. Náš odchod byl prostý a bez hluku, jak má být každý slib před vykonáním činu.

V šest hodin ráno proplouval Tegetthoff plavidlovými komorami, pak dolů po Vezeře, vlečen městským parníkem. Pluli jsme po široké řece mezi zelenými nivami a loukami, s tím šťastným pocitem uspokojení, který máme, když se nám konečně splní dávný plán. Země se ponenáhlu ztrácela. Avšak pohled na její mizící půvaby nezmenšil naše odhodlání. Večer se poslední proužek pobřeží rozplynul v mlhách obzoru.

Ano, odcházíme nadlouho – ne však z paměti našich doma. A s touto myšlenkou začínáme nový život v těsném prostoru lodi. Dychtíme po práci a přátelské shodě.

Brzy se nám však dostává poučení, jak často může od nynějška záviset průběh naší cesty na maličkostech a nevypočitatelných okolnostech: téměř za bezvětří a bez páry jsme se octli v mělkých vodách Helgolandu. Co by bylo z naší výpravy, kdybychom včas nezjistili, že pod kýlem máme jenom několik stop vody!

Naše loď o 220 výtlakových tunách měla zásoby přibližně na dva a půl až tři roky a byla přetížena asi 30 tunami. Pokud jde o prostory, museli jsme se tedy omezit. Přesto byla kajuta, kterou jsme obývali – Weyprecht, Brosch, Orel, Kepes, Kříž a já, mnohem lepší než ta, v níž se nás kdysi na grónské expedici tísnilo osm. Nejvíce byl Tegetthoff zatížen uhlím, kterého bylo 130 tun. Mělo stačit nejen pro náš denní otop, ale i pro pohon stroje na 50 až 60 dní (po 24 hodinách) nejnutnější paroplavby mezi ledy. Pro úspornost jsme však i v ledu používali plachty, pokud to jen bylo možné.

Loď a její stroj (o výkonu 100 koňských sil) se skvěle osvědčily jak při pokusné plavbě 8. června, tak na celé naší cestě. Dlouho trvalo, než jsme propluli Severním mořem až k norskému pobřeží, vítr nám příliš nepřál. Můj deník popisuje tuto plavbu takto: „Za stálého slabého větru z jihu sleduje Tegetthoff svou osamělou dráhu nekonečným mořem. Nad námi se klene modré severské nebe bez mráčku, vzduch je mírně prohřátý sluncem. V modré dáli se chmuří nerozborná hráz nesčíslných útesů, jimiž se opásaly skalnaté pustiny Norska. Zřídka se přiblíží racek, málokdy si odpočine pták na vrcholu stěžně, v hltavém spěchu krouží kolem lodi žralok. Občas se ukáže na obzoru plachta – jinak žádná známka života. Každý cítí, že jde vstříc vážné době, nemluví však o tom. Každý může ještě doufat v cokoli, vždyť nikdo nevidí do budoucnosti. Jeden pocit ale posiluje všechny, vědomí, že bojem za vědecké cíle sloužíme cti své vlasti a že naše kroky sledují doma s vřelou účastí.

Pod Tegetthoffu slyšíme v pestré směsi všechny jazyky naší vlasti: slovanštinu, němčinu, italštinu a maďarštinu, v pracovním styku se však na lodi používá italština. Veselá mysl neopouští naši posádku. Večerní vánek zanáší nad modré moře radostné písně Italů, jednotvárný rytmus budí vzpomínku na jejich slunný domov daleko na jihu. Ale chladné půlnoční slunce nad severním obzorem připomíná, jak zcela jiný bude jejich domov, který si zatím ani ve své fantazii nedovedou představit. Jak nevinný počátek dlouhé, předlouhé cesty do Severního ledového oceánu! Za několik málo týdnů zaskřípe na žebrech Tegetthoffu led, obklíčí jej křišťálový zástup ledových hor. Namáhavě si bude loď razit cestu ledovou pustinou, tu těsně uzavřena ledem, tu zas volná v pobřežní vodě, anebo kol dokola ohrožována zlověstným odleskem ledových mas.“

z materiálů nakladatelství Dauphin

Zobraziť diskusiu (0)