Slzy doktora Guzmana

Dr. Frédéric Guzman trpí konjunktivochalázou, oční chorobou, která vyvolává slzení. Jinými slovy, pravé oko doktora Guzmana neustále pláče. A pan doktor tudíž často jako pták, když zobe z krmítka, zaloví v krabici s papírovými kapesníčky a otře si jimi svůj falešný smutek. Upozornil mě na to už při našem prvním setkání, abych si jeho tekuté výlevy špatně nevyložil. „Nenechte se zmást. Ty slzy jsou jen projevem mého věku, ucpaných slzných kanálků, a nikoliv projevem soucitu s těmi korbami smutku, co se tu den co den vylévají.“

Po své první návštěvě jsem si o tomhle očním problému zkusil něco zjistit. A to, co jsem se dočetl, mě ohromilo. Epifora čili zvýšené slzení sice skutečně může být způsobena stárnutím, které vede k narušení lubrikace oka, ale může být rovněž důsledkem požívání léků, jako jsou například antidepresiva. Pokud by tomu tak bylo, mé už tak značné sympatie ke Guzmanovi by tím jen vzrostly.

„Soud mi předal shrnutí skutečností, doslovný přepis vašich výslechů a časový rozvrh vaší léčby. Abych byl upřímný, netuším, zda pro vás ten rok povinné terapie bude oporou, nebo naopak břemenem a zda vám můžu být nějak nápomocen, ale měl byste vědět, že vás nebudu podrobovat žádným výslechům ani vás považovat za odsouzeného, který si odpykává trest.“ Na víčku se mu zatřpytí slza. Epifora.

Guzman mi navrhne jednoduchý program vycházející z klíčových témat, která zazněla během mého výslechu a která si zaznamenal. Dvanáct měsíců, dvanáct témat, dvanáct dlouhých sezení. „Trvat budou tak dlouho, jak bude potřeba. V případech, jako je ten váš, běžně používám právě tuto metodu. Uznávám, že to může být únavné, ale někdy se anamnéza vyjeví až koncem dne, na pokraji vyčerpání.“

S oblibou přirovnávám lidi ke zvířatům. Guzman mi připomíná surikatu, to drobné zvířátko původem z Afriky, přezdívané „pouštní hlídka“, o němž encyklopedie uvádí, že „stále sedí vzpřímené na zadních a dává pozor, zda kolem neobchází zlo“. Tenhle popis se dobře hodí i na Guzmana, který nemá nic společného s těmi znuděnými a lhostejnými terapeuty, co se už oprostili od všech světských starostí. Naopak, jako jakási duševní surikata si vždy ostražitě hlídá, aby mu neuniklo nic z toho, s čím se mu jeho pacient právě svěřil a co předtím v sobě nosil dlouhá léta.

Ten první den jsem svému hostiteli uprostřed našeho úvodního rozhovoru položil kdovíproč tuhle naprosto nijak nesouvisející otázku: „Víte, že se jmenujete stejně jako Abimael Guzman, zakladatel peruánské teroristické organizace Světlá stezka?“ Doktor si cosi poznamenal do svého zápisníku, pak povytáhl krk jako ta pouštní šelmička a s úsměvem řekl: „Víte, je to dost legrační, ale když jsem slyšel vaši otázku, hned se mi vybavilo to, co jsem četl ve vaší výpovědi o panu Lanskim, jak při jednom prvním setkání svému protějšku oznámil, že mluví plynně japonsky.“

Po zádech mi přejel mráz, a hned jsem věděl, že moje návštěvy u Guzmana zajdou mnohem dál než obyčejná „nařízená terapie“. Tím spíš, když mě o něco později, zatímco jsme sestavovali plán témat, jimiž bychom se mohli zabývat, přerušil: „Nemyslete si, že moje oční choroba nějak zasahuje do mé odborné praxe, ale všiml jsem si, že často mluvíte o ‚původu slz‘. Tohle opakující se téma by zasloužilo, abychom se mu někdy příště věnovali. I kdybychom měli spotřebovat celou krabici kapesníčků.“

Kdyby otec při jejich prvním setkání uvítal Frédérika Guzmana svou zrádnou úvodní mantrou, že četl Kawabatu v originále, není pochyb o tom, že by jeho protějšek, pěkně vztyčený ve střehu na zadních, okamžitě odhalil zlý záměr a zasmečoval: „Vy také?“

Příští týden nás čeká první sezení. Abych nic nepředjímal ani se nepřipravoval, odmítl jsem se seznámit s programem, který Guzman sestavil. Témata zjistím postupně, měsíc po měsíci. Jsem přesvědčený o tom, že soud nám oběma udělil formální, zbytečný a směšný úkol, i když mi cosi říká, že ten chlapík naproti má skutečně v úmyslu udělat ze mě někoho, kdo působí příznivým dojmem. Vím, že by si to přál a že věří, že s tím svým přesvědčením a svými kapesníky dokáže vysušit oceán slz. Vážím si ho za to. Jenže on neví, co jsem ještě neřekl, co se neobjevuje v žádném protokolu a co si nechávám v záloze, za klínovou kostí, a co se tam v tom zatuchlém lebečním sklepení maceruje už půl století.

„Než se rozloučíme, rád bych vám položil jednu otázku týkající se vašeho otce a doplnil tak vaši složku. Dočetl jsem se, že po vaší návštěvě v márnici policie otevřela vak s tělem pana Lanskiho a uvnitř našla zastrčenou knihu. Knihu mimochodem dost nečekanou, s názvem O následování Krista, kterou podle všeho napsal v patnáctém století mnich jménem Tomáš Kempenský. Dočetl jsem se, že se jedná o jakousi asketickou rukověť vychvalující radikální praktikování víry. Začíná dost neskromnou větou, kterou jsem si poznamenal: ‚Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě.‘ Takže moje otázka zní: Byl pan Lanski horlivý katolík, nebo mu ten spisek do vaku strčila něčí velice dobročinná ruka, aby ho provázel na jeho dlouhé pouti a vyvedl ho z temnoty?“

Stejně jako jeho jmenovec Abimael i Frédéric Guzman osvětluje každou cestu. Tenhle terapeut by byl skvělým vyše­třovatelem, který by dokázal vyjasnit každičký kout nějakého příběhu, místo, kde se ukrývá ďábel i jeho pověstné detaily.

Samozřejmě že tím doručovatelem spisu O následování jsem byl já, samozřejmě že jsem před odchodem z márnice vytáhl knihu z kapsy a vložil ji k otci do vaku, samozřejmě že to bylo naplánované, vypočítané, promyšlené. Bylo to takové gesto, jakýsi bonus, mrzké spropitné, jaké se dává chudému poslíčkovi. Záležitost mezi ním a mnou. Poslední tečka za tím nejhorším, co svému synovi Lanski provedl. On sám zcela jistě věděl, proč tam ta kniha je. Chtěl jsem mu ji přivézt do Montrealu, krátce před jeho smrtí. Sednout si vedle něj, na nemocniční lůžko, letmo se dotknout jeho nehybného, polomrtvého těla. Vytáhnout Kempenského z kapsy a ukazovat mu ho, dokud se mu oči, žhnoucí vztekem, nezakalí také hrůzou. Byl ochrnutý, dokonce se nedokázal ani zachvět nebo rozhýbat svůj dvou­klaný jazyk. Jen ten Kempenský, pak to, co zbylo z něho, a já, já bez úhony a slitování.

Zemřel dřív, než jsem stihl tuhle druhou cestu uskutečnit. V některém z dalších sezení vysvětlím, proč se kniha O následování objevila v našem vaku. Rozhodně to bude sezení jedna báseň.

Když jsem měl odpovědět na Guzmanovu otázku, zda byl Lanski horlivý katolík, byl jsem v pokušení připojit se ke slovům Arnauda Amalrica, onoho dobrotivého papežského legáta, kterého se při křižáckém plenění v Béziers dotázali, jak rozlišit boží lid od kacířů, a který se v odpovědi opřel o svou obdivuhodnou víru: „Zabte je všechny, Bůh už ty své pozná.“

Myslím, že déšť poznává mě. Myslím, že poznává nás všechny. Guzmanova ordinace je obklíčená hlubokými kalužemi. Golfský proud slábne a živelné pohromy sílí. V některých čtvrtích uvažují o tom, že na chodníky nainstalují improvizované lávky z prken položených na cihlách. Rok takových záplav je hodně dlouhá doba.

Dům je bytelný, dobře chráněný. Střecha nepropustná. Přestože přívaly deště buší do tašek ve dne v noci, její krunýř neprorazí, střecha je bez okolků odplivuje do okapů. Mám štěstí, že jsem v bezpečí. Chráněný. Vždycky jsem měl pocit, že navzdory tomu, jak neotesaně vypadá, stojí tahle budova při mně. Bdí nade mnou. Otec ji nesnášel, podle něho jí „chyběl šmrnc“. Rebeka otci vždy bez boje ustupovala, ať už šlo o jakékoliv téma, o jakýkoliv spor. Ovšem až na případy, kdy útočil na její dům. To pak doslova převlékla kůži a bránila své přístřeší jako liška chrání své doupě. Lanski nerad ustupoval a řinčel zbraněmi víc, než bylo zdrávo, ale když se spor příliš vyhrotil a porážka dostávala hořkou příchuť, sbalil si pár věcí a na několik dní se vytratil.

Až se za chvilku vrátím domů, pěkně se s ním pozdravím. A dům udělá totéž. Pomyslí si to samé, co já: Lanski sem už nevkročí.

............

překlad Alexandra Pflimpflová