Povídky sebrané v knize Tyhle fragmenty jsi publikovala na Facebooku v době loňské karantény. Předpokládám, že některé jsou novější a jiné starší. Jaké je časové rozpětí jejich vzniku?

Když jsem se dívala do vročení, tak jsem zjistila, že ty nejstarší z nich jsou z roku 2012, ty nejnovější z loňska, dá se tedy říct, že vznikaly v průběhu minulé dekády.

Zatím tě čtenáři znají jako autorku novel či kratších románů, teď přicházejí povídky. Co píšeš radši a co ti přijde třeba snazší?

Jsou to různé disciplíny. Povídky vyžadují maximální soustředění od startu až do cíle. Ostatně i Jorge Luis Borges, jeden z největších spisovatelů dvacátého století, považoval povídku za královskou disciplínu, zatímco romány mu přišly příliš rozbředlé. Pro mě je psaní povídek řemeslem, zatímco u delších textů se musím chtě nechtě ponořit do vlastních útrob, i když mi to třebas způsobuje velkou nepohodu, a někdy až bolest. Je-li povídkářství tesařinou, je pro mě psaní románů uměleckým řezbářstvím. Je-li povídkářství vztahem na jednu noc, je román dlouholetým vztahem. Povídka se napíše a jde mi z cesty, zatímco román mě mentálně obtěžuje třeba i několik let.

Říkáš, že jako autorku tě nejvíc zajímá dětství tvých postav. Proč?

Je to okamžik, kdy se formuje náš vztah ke světu. Bude zvídavý a důvěřivý, nebo opatrný a agresivní? V dětství získáváme sebevědomí pramenící z lásky našich nejbližších. Anebo naopak mindráky způsobené deficitem lásky a vřelosti — a různé náhražkové mechanismy a vztahové patologie, se kterými pak operujeme celý život. Co může být pro autora zajímavější než zkoumat právě souvislosti věku, kdy se svět vtiskává na nepopsaný list dětské mysli, a toho, jak to ovlivní jednání a osudy hrdinů, jak budou jednat v situacích, které jsou zásadní a klíčové?

Právě vydané povídky spojují zlomové okamžiky v životě různých lidí. Můžeš čtenářům prozradit, jaké zlomové okamžiky to jsou?

Třeba když starý profesor zapomene na vlakovém peronu svůj kufr. Nebo když děti najdou na pláži mrtvou chobotnici. Resuscitace utonulé. Přeslechnutí, které způsobí události, jež můžeme jen odhadovat.

Souběžně s Fragmenty vyjde dotisk knihy Mrtvý muž. Jak se na ni díváš zpětně?Podle recenzí, které jsem našel, ti právě podle téhle knihy už někteří recenzenti předvídali budoucnost, jakou jsi asi naplnila především v Jezeru. Jaký je to pocit, když se člověk může takhle ohlížet — co tě přitom napadá?

Já se moc neohlížím, ale je pravda, že mě mrzelo, že byla kniha delší dobu vyprodaná a nedostupná, protože mi psali čtenáři, kteří si ji chtěli přečíst a nemohli. O to radši jsem, že je zase k mání. Z předpovědí recenzentů si ve vší úctě k recenzentům moc nedělám, recenze jsou pro čtenáře, ne pro autory.

A abychom se jen neohlíželi, jako tvoje předchozí kniha vyšla v roce 2019 Mona. Máš rozpracovanou nějakou další knížku?
Já se s prominutím o svých rozpracovaných věcech nerada bavím, jsou plaché jako vlci a potřebují svou dobu gestace v klidu a tmě, než je začneme ukazovat světu.

(Z rozhovoru, který s autorkou pro Kavárnu Hosta připravil Petr Štěpánek.)

Bianca Bellová (1970), pochází z Prahy, kde doposud žije na půl cesty mezi balkánskou a britskou částí své rodiny. Živí se překlady a tlumočením. V roce 2009 jí vyšla prvotina Sentimentální román, kterou v roce 2018 v revidované verzi znovu vydalo nakladatelství Host. Následovaly knihy Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013). Román Jezero (2016) získal řadu literárních ocenění a práva na jeho vydání byla prodána do jednadvaceti zemí. Autorčin pátý román Mona vyšel v roce 2019 a o rok později získal cenu Česká kniha.

Zobraziť diskusiu (0)