Ráno jsem vypila dvě sklenice minerálky, osmažila si vajíčka s cibulí a vstoje posnídala. Přepočítala jsem si peníze, strčila mapu do kapsy, naplnila lahev vodou a do kousku látky zabalila několik žemlí. Byl rok Opice a já se nechávala teleportovat na neprobádané území, na cestu beze stínu pod molekulárním sluncem. Šla jsem dál a dál a doufala, že dřív nebo později mi někdo zastaví. Zastínila jsem si oči a spatřila ho přijíždět. Stáhnul okénko forda, modrého omláceného pickupu, a nebe jako by se v tu chvíli proměnilo. Měl na sobě jinou košili, se všemi knoflíky na svých místech, a tak trochu vypadal jako někdo jiný, někdo, koho jsem kdysi znala. – Nejsi hologram, že ne? zeptala jsem se. – Nastup si, řekl Ernest. Vezmeme to přes poušť. Znám místo, kde mají ty nejlepší huevos rancheros a kávu, kterou je radost pít. Pak se můžeš rozhodnout, jestli jsem hologram, nebo ne.

Okolo zpětného zrcátka byl omotaný růženec. Na cestování s Ernestem uprostřed neznáma bylo něco povědomého. Ať už to byl sen, nebo ne, společně už jsme prokřižovali podivuhodný kus země. V jeho ruce svírající volant jsem měla důvěru. Připomínaly mi jiné ruce, ruce dobrých lidí. – Slyšels už někdy o tlumičích? zeptala jsem se. – Tohle je stará kára, odvětil. Většinu povídání zastal Ernest. Hlubokým hlasem a klidným, meditativním tempem mluvil o metafyzické geometrii, jako by nabíral slova z nějaké tajné přihrádky. Stáhla jsem okénko. Za ním ubíhala nekonečná řada křovisek občas doplněná kaktusem. – Žádná hierarchie. V tom spočívá zázrak trojúhelníku. Žádný vršek, žádný spodek, nic tu není víc nebo míň. Odmysli si symboliku Svaté trojice – Otce, Syna a Ducha svatého – a každého z nich nahraď láskou. Chápeš, jak to myslím? Láska, láska, láska. Rovnoměrně rozprostřená váha, která obepíná celou naši takzvaně spirituální existenci. Směřovali jsme na západ. Ernest zastavil u malé usedlosti s benzinovou pumpou, prodejnou suvenýrů a bistrem. Vyšla z něj žena, která ho pozdravila jako starého přítele, a poté nám přinesla kávu a dva talíře huevos rancheros s osmaženými fazolemi a hedvábnou avokádovou kaší. Na zdi, vedle vybledlé fotografie Fridy Kahlo aTrockého v plechovém rámu, visela olejovými barvami vybarvená číselná omalovánka Panny Marie Guadalupské. – To malovala moje vnučka, řekla, když si utírala ruce do zástěry. Bylo to dost špatné, ale kdo by to vyčítal dítěti? – Je moc pěkný, řekla jsem. Přes stůl na mě pohlédl Ernest. – Takže? řekl s očekáváním. – Takže co? – Neposlouchala jsi. Bylas někde jinde. – Aha, promiň. – Takže, pokračoval, když z talíře nabíral na vidličku poslední fazole, jsou to ty nejlepší huevos, které jsi kdy jedla? – Jsou výborné, řekla jsem, ale přece jen už jsem možná měla lepší. – Poslouchám, řekl lehce podrážděně. – V roce 1972 v Acapulcu. Byla jsem tam jako host ve vile s výhledem na moře. Měli tam bazén, poměrně hluboký, a já neumím plavat. Jeden z dalších hostů mě naučil splývat, což jsem v té době považovala za nemalý osobní úspěch. – Plavání se přeceňuje, řekl. – Jednou ráno jsem vstala před snídaní, šla do bazénu a splývala. Zavřela jsem oči, protože slunce už bylo docela silné, a cítila jsem se spokojená a svobodná. Když jsem ale oči zase otevřela, kroužila nade mnou káňata. – Kolik jich bylo? – Nevím. Možná tři, možná pět, připadalo mi ale, že jsou rudoocasá. Byla krásná, ale trochu moc blízko, a mě napadlo, že mě snad mají za mrtvou. Zpanikařila jsem. Mraky se hnuly a slunce jim ozářilo křídla. Mávala jsem kolem sebe rukama a už jsem si opravdu myslela, že se utopím, když se ozvalo hlasité šplouchnutí. Do vody skočil kuchař, chytil mě kolem pasu a odtáhl mě pryč. Zvedl mě nad hladinu, vytáhl mě ven a vypumpoval mi vodu z plic. Pomohl mi osušit se a potom mi udělal ty nejlepší huevos, jaké jsem kdy jedla. – To se doopravdy stalo? – Ano, řekla jsem, nic nepřikrášluju, pořád se mi o tom zdá. Ale tehdy to sen nebyl. – Jak se jmenoval? – Byl to kuchař. Jeho jméno si nepamatuju, ale na něj nezapomenu nikdy. Vidím jeho tvář v tvářích mnoha jiných lidí. Byl to kuchař, měl bílou zástěru a zachránil mi život. – Odkud vlastně jsi? – Proč, smála jsem se, chceš mě snad odvézt domů? – Možné je všechno, řekl. Koneckonců, je přece rok Opice. Položil na stůl peníze a vyšli jsme ven. Dopila jsem kávu a nastoupila do auta, zatímco Ernest se šel podívat na pneumatiku. Chystala jsem se zeptat, jak to s lunárním Novým rokem vidí on, když jsem si všimla, že slunce už sestoupilo k obzoru. Jeli jsme mlčky, nebe se nádherně zbarvilo do růžova s fialovými a rubínovými odstíny. – Se sny je potíž v tom, začal, ale já už byla na hony daleko a po rudém písku jsem se plahočila srdcem Severního teritoria. – Musíš tam jet, řekl pevně. – Popravdě řečeno, řekla jsem trochu polekaně, musím teď hlavně jednu věc, někam si odskočit.

Poblíž nebylo vůbec nic. Měla jsem na to myslet dřív, ale nejistě se mi vybavovalo, že na toaletách v bistru visela cedulka ohlašující, že jsou mimo provoz. Byli jsme uprostřed roviny poseté šutry a sporadickým porostem. Vyprahlé, téměř měsíční krajiny. Ernest zastavil u krajnice a zůstali jsme sedět v autě. Nedalo se nic dělat. Vzala jsem svůj batoh a dřepla si za rodinku stříbrných kaktusů. Po spečené půdě se řinula dlouhá čára moči. Jak mohl Ernest vědět, uvažovala jsem, že myslím na Ayersovu skálu? Pomyslela jsem na Sama a na to, jak se nám před lety často zdál ten samý sen, a že mi i dnes připadá, jako by mi uměl číst v myšlenkách. Čára už se vypařila, přes nohu se mi přehnala drobná ještěrka. Vrátila jsem se do přítomnosti, vstala, zapnula si kalhoty a vydala se zpátky k nákladnímu autu. Mrtvá země byla posetá stovkami, možná tisíci těl drobných ryb, byly zavinuté do sebe a vypadaly jako solí pokryté obaly od sladkostí. Když jsem se vrátila zpět, našla jsem tam jenom prach. Ernest byl pryč. Klidně jsem tam stála, obhlížela situaci a říkala si, že je to přece v pořádku. Ztratit se tady, někde u Saltonského moře, které žádným mořem není, je úplně stejné jako ztratit se kdekoli jinde. Připadalo mi, jako bych už šla celé hodiny, přesto bylo všechno kolem pořád stejné. Byla jsem si jistá, že jsem urazila slušný kus cesty, ale stále jsem nikam nedošla. Zkusila jsem zrychlit krok, pak jsem zas zvolnila, to vše v naději, že se srazím sama se sebou a smyčku tak přeruším, ale co naplat, rozlehlé pouštní panorama se pokaždé uzpůsobilo a následně se z každé změny tempa stala jenom další smyčka. Z kapsy jsem vytáhla okoralou žemli zabalenou do ubrousku. Byla posypaná cukrem a vzdáleně chutnala po pomerančích, jako ty dortíky, co se dělají na svátek zemřelých. Vzpomněla jsem si na ty kluky v jídelně a říkala si, jestli byl můj slovnědruhový úsudek skutečně správný. A taky jsem přemýšlela, jestli mě přízemnost takových myšlenkových pochodů nebrzdí v cestě. Začala jsem v duchu hrát mentální šipky, hru představ o tom, co v dějinách se bývalo mohlo stát jinak, kterou jsme se Sandym hrávali na cestách. Vrhla jsem šipku, která ozářila cestu do Flander na sklonku středověku, a nato jsem zaplnila vzduch dalšími otázkami, jako proč se zlacená věta u mladé, v rouchu zahalené Panny na panelu Zvěstování Gentského oltáře čte zprava doleva a shora dolů. Možná si s námi malíř jenom pohrává? Anebo měla pomyslná bublina, která takto zachycuje její slova, vytvořit místo pro okřídlené a průsvitné oko Ducha svatého, zavěšené nad ní? Zatímco jsem plynule cestovala dějinami, podobné myšlenky postupně přehlušily všechny starosti o substantiva, slovesa nebo o to, kde se právě nacházím. Viděla jsem ruku vlámského mistra, jak dokončuje vnější křídla panelů. Viděla jsem jiné ruce, jak stejné panely zbožně otvírají. Jejich dřevěné rámy v čase tmavly. Viděla jsem zloděje, jak odnášejí panely do lodi, která se měla pustit do zrádných vod. Viděla jsem otlučený trup a přelomený stěžeň. Nebe bylo modré, bez jediného mráčku a já šla, pomalu pila, opatrně jsem odměřovala loky ze své zásoby vody. Šla jsem, dokud jsem se neocitla tam, kde jsem chtěla být, před holubicí a pannou, a tuk z beránka se zatím rozpouštěl.

(Překlad Martin Pšenička.)