Sanatorium Jungborn se nacházelo uprostřed lesů a nikdo z venku do něj neměl přístup. Jednotlivé areály byly sice striktně rozdělené na mužské, ženské a rodinné, ale ani tak se nedokázal odhodlat, aby se svlékl a vyšel ven nahý. Nespíte, bolí vás žaludek, nehojí se zlomená noha? Máme pro vás řešení! Navštivte naše prvotřídní sanatorium a vaše problémy rázem zmizí, hlásal Rudolf Just na reklamních letácích a myslel to bezpochyby dobře. Čerstvý vzduch, pestrá strava (a přitom žádné maso), návrat k přírodě, pěstování vlastní zeleniny, prostě pracovní terapie naruby: úředníci byli odloupnuti od psacích strojů, v pěstěných prstech přistály kosy a lopaty a zhýčkané plosky nohou útrpně putovaly po štěrkových cestách. Někteří si na svou nově nabytou roli zvykli překvapivě rychle a mezi chatkami se sebevědomě pohybovali nazí.

Z trhavých, neslyšných pohybů údů přepadala Franze mírná nevolnost. „Bydlíte tady?“ zahalekal na něj jednoho rána velice ochlupený muž. Franz vykoukl z chaty, jmenovala se Ruth a byla to první žena, ve které se pohodlně zabydlel. Chtěl mu odpovědět, že o některých věcech lze jen složitě pochybovat. S nádechem nechtěně nasál nakyslý smutek, který sálá z nahých lidí. Kývl, s hlavou přirozeně sklonil i pohled.

Ještě ten den se při západu slunce seřadili staří pánové do úhledné fronty a jeden za druhým, za povzbudivého plácání do stehen, nazí přeskakovali kupky sena a divoce přitom hýkali. Druhý večer však přece jen vyklouzl před chatu a došel až k hranici sanatoria, k řídkému, upravenému lesu. Lehl si do trávy mimo měsíční svit a naslouchal noci. Nechal jehličí nabalit na létem propocené tělo, široce rozpažil, v čarách dlaní putoval hmyz, korunami stromů prosvítala obloha. Tlusté kmeny se i přes svou strnulost tváří urputně, stejně jako postavy v jeho hlavě. Natěšené na pohyb, který nepřicházel. Netrpělivě vyhlížející dialog, vyžadující příběh. K pohybu takových stromů je potřeba imaginace, ne sekera.

Zpáteční cestu si zkrátil přes louku, podlaha jeho chatky byla pak pokryta stébly zvyšujícími vědomí bosé chůze. Zavrtal se do postele, pokrývka byla velmi tenká, polštář tvrdý, i v létě zde byla trochu zima. Ještě než usnul, zdálo se mu, že slyší ženské hlasy, což ho v mužské části sanatoria příjemně překvapilo. Avšak to už byl sen, pleskání bosých nohou v trávě připomínalo uhánějícího buvola.

Je to teprve týden, co je zpátky v Praze, a matka s uspokojením sleduje synovy duclé tváře. „Snad přibral?“ zeptá se nevinně „Snad?“ zvedne k ní oči. Strašně tam žral. Bobtnal na slunci jako zkažená konzerva, cítil škvaření tuku pod kůží. Při obědě se matčiny oči vydávaly s neskrývaným nadšením na pochůzku po jeho odulém těle. Několik hodin po návratu ho dokonce pohladila po rameni, takové uspokojení jí jeho nakynulé tělo přineslo. Přál jí to, jinak nemá co nabídnout, o tom byl přesvědčen. Celý týden v Jungbornu otupoval tělo jídlem, aby zakryl svou nemohoucnost, nedostatečnost sebe a svého psaní — je to rozpadlé, celé se mu to rozdrolilo pod rukama, jde to sice rovně dopředu, to ještě ano, ale nevrátí se to v žádaném kruhu, nespojí se to do celku.

Už tolik nocí se s tím pral, mordoval text jako nepřítele, ale stále má před sebou jen trsy, jednotlivosti, které mu svou neukotveností otravují myšlení. Asi třetí noc, co se pokoušel psát, se z jeho chatky ozvalo takové naříkání, jako když se zbožná žena modlí k bohu. Ovšem naříkání s psaním prostě nepomůže, to má vyzkoušené, zkusil už všechno, opravdu úplně všechno.

V Praze je sedm dní, z toho šest pracovních, ale papíry i ve dni volna přehazuje vidlemi, alespoň tak mu to připadá. Je tak zavalený, že si musí cestu do kanceláře prorazit. Tenkým papírovým tunelem se proplazí k pracovnímu stolu, usedne a začne diktovat nějaké anonymní tváři skryté pod haldou smluv. V první hodině se cítí přetížený, kolem poledne je tak zoufalý, že když doma zasedne k pozdnímu obědu, nedokáže nic sníst, zase mu to jídlo nejde, v tomhle městě mu prostě nic nejde, ani polknout pár soust — i z pouhé představy plného žaludku se mu tělo kroutí v křeči. Je schopen pozřít pouze velice malé kousky, ačkoli svého otce, který se u oběda vždy mocně cpe, nesleduje s nechutí, ale s opravdovým zájmem, s nehranou zvědavostí.

Když on sám talíř odstrčí, matka ho nadále bedlivě pozoruje, ovšem teď už bedlivě vyčítavě, s pohledem vyplněným zklamáním. Tváře jí barví příliv opakovaného zklamávání. Na takový pohled matek si lze docela dobře zvyknout, pomyslí si Franz, na všechno by si šlo zvyknout, kdybych dokázal psát. Dokážu všechno, pokud dokážu psát. A k tomu potřebuju odpočinek, ulevit přetížené hlavě hlubokým posilujícím spánkem, prostě jakýmkoliv spánkem, alespoň chvíli spát.

Vešel do svého pokoje, za hlukem ulice pečlivě zavřel okno. Tělem procukává zoufalá přepracovanost, oči ho řežou, kosti se v těle bolavě kroutí. Cítí napjaté svaly a šlachy pod kůží, i ty nejjemnější zápěstní kůstky prokřupávají v otočkách ruky bez cíle a životní náplně. Rád by je nějak potěšil, osvěžil prsty divokým během po klapkách psacího stroje. Anebo dnes prohýbá pouze tu pravou, pero a papír. Je strašlivě vyčerpaný. Tělo stáhne mysl do peřin jako stydlivou holku, Franz zaboří tvář do polštáře a očekává, že to prachové peří skončí za něj. Pokouší se vnořit do spánku, ne do horečky, ne do snů, protože sny jsou trochu psaní. Ve snech málokdy sní, častěji vše bedlivě pozoruje, podporuje děj v uzlových okamžicích, hltá klíčové scény, a takové hltání a pozorování vyčerpává víc než bdění. Jediná možnost, jak nutnosti psaní, která na sebe ve dne i v noci bere podobu absence drogy, jediná naděje, jak tomuto sílícímu tlaku uniknout — je psát. Sednout si a psát. Je to tak prosté. A ta prostota ho ve dne v noci mučí.

Musím usnout, opakuje si, okamžitě musím usnout, protože už za hodinu, nejdéle za hodinu a půl půjdu do továrny, a už za dvě hodiny, nejdéle za dvě hodiny a půl mě milá zlatá továrna ubije, doslova ubije. Pražské závody na azbest Hermann a spol., a to spol. — podílník Kafka, jistěže hotový nesmysl, směšné, vážně směšné, avšak nikoliv k smíchu. Rty má stažené azbestovými vlákny, když zahlédne svůj odraz ve výloze, má výraz muže za mřížemi.

................