Roland Barthes o Rolandovi Barthesovi
Kniha je kľúčovou prácou stredného obdobia Rolanda Barthesa (1915–1980), francúzskeho literárneho kritika a teoretika, filozofa a sémiotika. Pozostáva zo štylizovaných biografických fragmentov, v ktorých sa úvahy o vlastnej subjektivite a telesnosti prelínajú s teoretickým myslením. Knihu z vydavateľstva Fra odporúča Aňa Ostrihoňová.
Vlastní jména
Část jeho dětství byla věnována zvláštnímu druhu naslouchání: naslouchání vlastním jménům staré bayonneské buržoazie, která po celý den opakovaně slýchal z úst své babičky, okouzlené provinciální mondénností. Ta jména byla velice francouzská, nicméně v rámci tohoto kódu samotného často originální. Vytvářela girlandu signifikantu cizích mým uším (dokladem je, že si je velmi dobře pamatuji: proč asi?): Paní Leboeufová, Barbet-Massin, Delay, Voulgres, Poques, Léon, Froisse, de Saint-Pastou, Pichoneau, Poymiro, Novion, Puchulu, Chantal, Lacape, Henriquet, Labrouche, de Lasbordes, Didon, de Ligneroles, Garance. Jak může člověk chovat milostný vztah k vlastním jménům? Ani stín podezření z metonymie: tyto dámy nebyly telesně žádoucí, ba ani půvabné. A přece nemohu číst román nebo nějaké Paměti bez tohoto zvláštního gurmánství (když čtu paní de Genlis, se zájmem sleduji jména staré šlechty). Není zapotřebí jen lingvistiky vlastních jmen, ale také jejich erotiky: jméno, stejně jako hlas či vůně, jako by bylo výrazem určité tužby. Touha a smrt: „poslední vzdech, jenž zůstává z věcí“, praví jeden autor z devatenáctého století.
O pitomosti mám právo říci…
Z jedné hudební hry, kterou týden co týden slyší na France musique a která mu pripadá „pitomá“, vyvozuje následující: pitomost je něco jako tvrdé a nedělitelné jádro, primitivní funkce: nedá se nijak vědecky rozložit (kdyby byla možná vědecká analýza pitomosti, celá televize by šla do háje). Co je tedy pitomost? Podívaná, estetická fikce, nebo že by fantasma? Že bychom snad toužili vstoupit do děje? Je to krásné, ohromující, zvláštní; a o pitomosti mám snad právo celkově říci jen toto: že mne fascinuje. Fascinace, to by byl ten správný pocit, jaký mi pitomost (když už se toto slovo vysloví) musí vnuknout: svírá mne (je nezlomná, nic nad ní nemá navrch, zatáhne vás do hry na maso).
Láska k myšlence
Po jistou dobu byl nadšen binarismem, binarismus byl pro něho skutečným milostným objektem. Měl za to, že z této myšlenky nikdy nelze přestat těžit. To, že s jednou jedinou diferencí se dá říci vše, v něm vyvolávalo jakousi radost a setrvalý údiv.
Poněvadž intelektuální záležitosti se podobají záležitostem milostným, to, co se mu líbilo na binarismu, byla určitá figura. Tuto figuru později v identické podobě znovu nalezl v hodnotové opozici. To, kvůli čemu se později od sémiologie odchýlil, bylo nejprve principem rozkoše z ní: sémiologie, která se vzdala binarismu, se ho již skoro vůbec netýká.
Roland Barthes o Rolandu Barthesovi
Fra 2015
Preklad: Josef Fulka
