2. Vánoční jízda

„Mé děti mě někam vezou mým autem na Štědrý večer, to se podívejme,“ řekl Martin Vrána, nedbale rozvalený na zadní sedačce. Johanes, čerstvý majitel řidičského průkazu skupiny B, se podíval do zpětného zrcátka, aby přes otcovu zakloněnou hlavu zkontroloval provoz za autem. Nic nejelo. „Kam mám jet?“ zeptal se otce.

Dolores seděla na sedadle spolujezdce a ani nedutala. Její nápad zajet na Štědrý večer za otcem nebyl dobrý, i když do poslední chvíle doufala v opak. Že snad otec nebude opilý, že jenom tak zajedou třeba ke Komeňáku a trochu se projdou parkem, když už teda byli s Johanesem na večeři u matky. Bylo jasné, že tento scénář se za daných okolností realizovat nebude. „Jeď kamkoliv odtud. Tady už mě nechtějí. Tady jsou dnes večer na mě zlí. Jeď, kam tě napadne. Ať už jsme odsud pryč.“

Johanes zařadil rychlost a vyrazil po Ruské ulici směrem do centra. Třeba něco vymyslí. Třeba se to nějak spraví. Třeba se cestou stane něco, co způsobí, že s jejich na mol ožralým a na celý svět uraženým otcem bude rozumná řeč. Tato naděje byla v jeho srdci zadušena hned v zápětí. „Jenom se na mě dívají a zuří. Jenom se vyčítavě dívají a vyčítají. Zasraný Vánoce,“ řekl nasupeně Martin Vrána. Jo, řekl si Johanes pro sebe, zasraný Vánoce. Jeho kamarádi a spolužáci jsou dnes doma v teple, jedí kapra a cukroví, vybalují dárky a hrají na svých počítačích nejnovější videohry, zatímco jejich otcové a matky spokojeně usínají při Třech oříšcích pro Popelku. On už mnoho let ne.

Vánoce pro něj byly nejhorším obdobím v roce. Obdobím, kdy se cítil vinen, že Štědrý den trávil u matky, a ne u otce. A když to bylo obráceně, cítil se stejně. A ty neustálé obavy, jestli se otec opije a nebude s ním k vydržení, jako se to odehrávalo zrovna teď. Odbočil na Místeckou a nabral rychlost. Proti nasáklému nočnímu nebi se v dálce tyčila modrá neonová silueta ostravské Nové radnice. „Jsem všem akorát pro smích. Všichni si ze mě dělaj šašky. Dej nám prachy a jdi do prdele. Dej nám auto a jdi do prdele, tatíčku.“ „Ale tati, přece víš, že tak to není,“ ozvala se Dolores. „Tati, tati,“ zašklebil se Martin Vrána. „Však já umřu a budete bez táty!“

Johanes se na zlomek sekundy ohlédl doprava. Viděl, jak Dolores vhrkly do očí slzy. „Tohle nemá cenu,“ řekl jí potichu. „Hodím tě domů a pak uvidím, co dál.“ „Už se tam na mě domlouváte, co? Domů, domů. Já nemám žádné domů. Ale vy běžte domů, hlavně ať už máte to svoje domů.“ Johanes odbočil do dvora a zastavil u domu, kde bydleli s matkou. „Běž,“ hlesl směrem k Dolores. Ta se ale ještě nechtěla vzdát své poslední naděje. „Tati, fakt nechceš jít nahoru? Aspoň na chvíli… Máma stejně není doma. Dáš si s náma večeři a —“ „Ne!“ štěkl Martin Vrána. „Tam já už nesmím. Takovýho pitomce ze sebe dělat nenechám! Kurva! Nebudeš mě ponižovat před svou matkou a náhradním otcem! Já jsem Martin Vrána! Já nejsem žádný pitomec. Já jsem českobratrský evangelík! Pamatuj si to! Tam já už nepůjdu. Tam už se nesmím vrátit.“

Johanes se otočil k Dolores a pohlédl jí do čerstvě rozplakané tváře. Neřekl ani slovo, ale Dolores připadalo, že jeho oči říkají Tak to vidíš. Nemá to cenu. Běž domů. Já už to nějak zařídím. „Tak teda Veselé Vánoce,“ vyhrkla Dolores a vystoupila z auta do deště. Johanes viděl její siluetu, jak proběhla dvorem mezi kalužemi v rozbahněné cestě někam do tmy, a po chvíli se v domě na druhé straně dvora rozsvítila chodbová světla. „Veselé Vánoce, Dolorko,“ pronesl plačtivým hlasem Martin Vrána. „Holčičko moje! Tam já už za tebou nemůžu. Nemůžu nikam!“

Vzlykal a smrděl alkoholem. Johanes tipoval, že asi jde o nějakou odpornou slivku od toho ochlasty z beskydské samoty nad Ostravicí. V poslední době za ním jezdil často. „Tady jsem s vámi bydlel. Tady jsme po nocích chodili S INJEKCEMI, ABYCHOM TĚ ZACHRÁNILI! Holčičko moje!“ zavyl Martin Vrána. „No,“ řekl Johanes, v němž se synovská instinktivní bázeň z otce začala prát s hněvem nad tím, že ho má teď ožralého na hrbu. „Zavezu tě zpátky.“ Vyjel ze dvora a zamířil směrem, ze kterého před chvílí přijel. „Jo. Zavez mě zpátky, tam k těm nasraným ženám, co se dívají a vyčítají. Hoď mě tam. Já to nějak ještě ustojím. Já to tady ještě nějak zvládnu. Ještě potřebuju napsat pár knih a pak to zabalím.“

„Co jsi jim řekl, že se na tebe nasraly?“ zeptal se Johanes. Ani ne tak proto, že by ho zajímalo, jaké důvody tátova ožralá mysl vyplodí, ale spíš z obavy, že když sám nic neřekne, začne se do něj otec slovně navážet a nutit ho, aby něco řekl. Dělával to tak vždycky. V opilosti — hlavně v opilosti — se choval jako citový vyděrač. „Nic jsem jim neřekl. Nic jsem jim neudělal. Julie tam sedí se svojí mámou, svírají sklenice vína a já jim tam překážím. Všem jenom překážím. Tobě taky překážím, no, nedělej, já vidím, jak se tam za tím volantem tváříš. Jsem vám na obtíž. Mám vám akorát odevzdat prachy a neobtěžovat vás. Nic pro mě neuděláte. Nikdo. Na všechno je člověk sám. Však já ještě napíšu těch pár knih a pak už klidně můžu do jámy.“

Johanes se najednou uklidnil. Hněv zvítězil nad bázní. Poprvé za těch dvacet dva let, co byl na světě. Do teď je při každé otcově ožralecké tirádě trávil v úzkosti a obavách, co zlého a skličujícího se ještě stane. Co hnusného otec ještě řekne o sobě, o něm či o jeho sestře. Na který chodník se zase vyvalí či ve které hospodě se s někým pohádá, pobije a ztratí doklady. A teď, zničehonic, už ne. Teď mu na tom přestalo záležet. Teď už ho ta situace prostě jenom štvala. „No, to je vánoční atmosféra jak vyšitá,“ odsekl Johanes. „Předpokládám, že ta Vladkova slivka se do tebe taky nalila sama.“ „Jenom si dělej prdel z táty,“ troubil Martin Vrána pořád tu svou. „Všichni si ze mě dělaj prdel. Jarý s Bujarým si ze mě taky dělají prdel. Však už to nebude dlouho trvat. Zdekuju se na Ostravici a budu tam mít od vás všech pokoj. Budu tam žít za deset korun na den! Deset korun! Na den! Už ode mě neuvidíte ani kačku!“

Johanes odbočil z Ruské, projel průjezdem a zaparkoval před domem, kde bydlel otec s Julií. A do ticha, které mu po všem tom opileckém řečnění připadalo jako úleva, řekl: „Jsme tady.“ „Dělej si prdel z plastelíny, synáčku,“ vydechl Martin Vrána. „Veselý Vánoce.“ Na ta slova se nemotorně vyhrabal ze sedadla, vystoupil a velmi nejistým krokem vyrazil k domu. Johanes vypnul motor, zhasnul světla a sledoval otce, jak se dopotácel ke vchodu a snaží se vyhrabat klíče z kapsy své zválené džínové bundy, jak je nakonec našel a odemkl si. A potom se v domě rozsvítila chodbová světla.

Chvíli seděl za volantem a jenom poslouchal, jak kapky deště bubnují do střechy vozu. Proti němu se rozkládala obří hala vítkovické těžké mechaniky. Za ní, v dálce na obzoru proti šedavému nebi, jako velbloudí hrb vykukovala halda Ema. Ve třetím patře domu stojícího na okraji parkoviště, kam před chvílí vrávoravě vešel otec, se ve všech oknech svítilo. Ani v jediném nebyla záclona nebo závěs. Ale Johanes se mohl pouze domýšlet, co se nyní v bytě odehrává, protože z místa, kde seděl, se v těch oknech daly zahlédnout jen bílé stropy. Chodbová světla zhasla. Johanes vystoupil z auta, zamknul a klíč pak hodil otci do schránky. Prošel ulicí k večerce, koupil si dvoulitrovou láhev kofoly za poslední dvacetikorunu, která se ještě krčila v koutku peněženky. Potom pomalu přešel na přilehlou tramvajovou zastávku. Zaklonil hlavu a chvíli nechal kapky deště dopadat na svou tvář. Hněv ho pomalu opouštěl. Bylo to z krku. A bylo to dobré. Došel až k ceduli s jízdním řádem, ze kterého vyrozuměl, že nejbližší tramvaj domů pojede asi za 50 minut. Pokud pojede vůbec. Otevřel kofolu a napil se. Na ulici, kam až oko dohlédlo, nebylo živé duše. Jedinou společnost mu dělaly pouliční lampy, jež sehnuty nad ulici osvětlovaly ostrůvek zástávky, vozovku i chodník oranžově žlutým světlem. „Veselé Vánoce,“ řekl jim Johanes.