Hlavním tématem historického románu Kočka a generál jsou čečenské války. Neobávala jste se, že by to mohlo být pro německého čtenáře příliš exotické téma?

Stejně exotické bylo téma Osmého života. Nemyslím si, že by národní látky představovaly pro literaturu problém. Pokud je kniha dobrá, je mi jedno, zda akce probíhá na Aljašce nebo v Německu.

Myslíte si, že pro autory pocházející ze zahraničí je snazší tvořit v Německu?

To závisí na kontextu. Jasně, pokud se někdo ocitne na vlně a splní očekávání, tedy například bude stále psát o svém původu, tak to tak může být. Ale nejprve je třeba, aby si vás všimli. V mém případě tomu tak nebylo, neměla jsem žádné výhody z toho, že jsem pocházela z jiné země. Ale taky jsem nechodila ode dveří ke dveřím a nedělala jsem si reklamu.

A přitom se skoro v každém rozhovoru objevuje otázka na váš gruzínský původ. Nemáte už plné zuby otázek na Gruzii? Cítíte se poctěná jako v jistém smyslu (vel)vyslankyně své země, nebo vám to spíše vadí?

Jedno i druhé. Samozřejmě mám velkou radost, že se Gruzie dostává do středu zájmu, že o ní lidé chtějí vědět víc, jezdí tam, tráví tam dovolené, čtou o ní knihy a že na loňském knižním veletrhu ve Frankfurtu byla právě Gruzie prezentována jako čestný host. Ale přirozeně mi to i vadí. Nemohu reprezentovat celou zemi. To vždy závisí na kontextu. Pokud cítím, že moje účast může nějak pomoci, například formou překladu nebo podpory jiných autorů, pak to považuji za dobré. Ale když mám reprezentovat Gruzii nebo ji ukazovat, tak se tomu snažím vyhnout. Nejsem maskot Gruzie.

..............

V knize Kočka a generál vyprávíte příběh ruského vojáka, který chce dlouhá léta po válce rekonstruovat válečný zločin spáchaný v Čečensku, aby si mohl odpykat svou vinu. Látku pro knihu jste shromažďovala v Čečensku, kam jste se vydala na 10 dnů. Jak ten průzkum vypadal?

Nejednalo se o průzkum v tom smyslu jako při Osmém životě. To jsem seděla dlouhé měsíce v knihovnách a archívech. To se v Čečensku nedá udělat. Vše bylo zničeno. Veřejnost to bere tak, jakoby války neproběhly. Chtěla jsem spíše posbírat dojmy: jaká je to země, jací lidé v ní žijí, jak to všechno vypadá, jaká je příroda, jaké stopy zanechala minulost. V historickém muzeu Čečenska končí expozice druhou světovou válkou. Po ní už není nic.

A lidé? Nevyprávějí o válce?

Ano, ale rychle vycítíte určitou hranici. Je cítit strach. Samozřejmě, pokud s nimi strávíte více času, tak se rozmluví, vyprávějí dokonce humorné historky. Zdá se mi, že někteří se tím pokoušejí zlehčit svou situaci – ale ne všichni.

Ve vaší tvorbě se objevuje téma životních perspektiv a vnímání historie v zemích bývalého východního bloku v západním diskurzu. Stručně řečeno – jinak vnímá pád Sovětského svazu Němec, a jinak Gruzínec, Rus nebo Polák. I to je tématem knihy Kočka a generál. Z čeho to vyplývá a dá se to vůbec objektivizovat, zpracovat do dvou různých perspektiv?

To je dobrá otázka. V žádné oblasti života nelze být zcela objektivní. Fakta jsou občas také dána určitými východisky. Vždy máme co dělat s interpretací. Dá se to ale zkusit. V určitém okamžiku jsem pochopila, že po letech strávených v Německu je moje vnímání historie a to, co vím o dvacátém století, více ovlivněno Západem. Věděla jsem mnohem více o nacistech než o komunistech. Ze školy však mám rozsáhlejší znalosti o gruzínském středověku než o perestrojce. A to byl pro mě nejsilnější stimul. Bez ohledu na to, jakou knihu jsem psala, chtěla jsem tomu porozumět. Byly to pro mě odlišné dílky skládačky. Na počátku byla zcela sobecká motivace. Když jsem začala s redigováním, měla jsem radost, když mi redaktor říkal: „A, tohle jsem nevěděl, ani toto. A to se týkalo už lidí jako je třeba Gorbačov. Jeho osobnost je na Východě vnímána úplně jinak než na Západě. Tady ho berou jako hrdinu, který udělal něco dobrého. V Gruzii nebo v Rusku už to tak není, v Polsku pravděpodobně také NE.

Ukázka z rozhovoru, který pro Göethe Institut vedla Natalia Prüfer

Zobraziť diskusiu (0)