Ukázka:

MARIÁŠ V HADÍ TLAMĚ

„Ashes to Ashes, funk to funky We know Major Tom’s a junkie“ David Bowie

„Dáme mariáš?“ vnucuje se starý Popescu. „Já si dám jedno pivo a jdu,“ prohlásí inženýr Hejzler. „Nebuď puk, Rudyne, dáme si ještě jednu partičku,“ zubí se křivácky Popescu, co sem v padesátých letech přivandroval z Rumunska. Má dlouhatánské vousy pocintané hanušovickým ležákem, na sobě jakousi režnou halenu a vypadá jak mužik. Před hospodou, která se jmenuje mírumilovně U Vilínků, ale všichni jí říkají Hadí tlama, stojí Popescuovo kolo s obrovskou předpotopní svítilnou. Ještě nikdy ho nenechalo ve štychu a každý večer ho poslušně, jako kůň, který sám zná cestu, zaveze domů, do chalupy na konci Bukovic. Lišky tam nedávají žádnou dobrou noc, protože by tam nahoru nevylezly.

„Tak ohni lžičku, no ták, Rudyne,“ žadoní Popescu. „Aspoň jednu, nebuď takovej, dneska s tebou není žádná sranda,“ dodá plačtivě. „A já jsem tady jako od toho, abych tě každý večer dobře pobavil?“ brblá inženýr Hejzler, ale lžičku pro Popescua ohne. „Kdo to bude platit, všecky ty lžičky?!“ nasupeně se k jejich stolu přivalí malá tlusťoučká hospodská Alena Vilínková, v každé mozolnaté ruce jednu hanušovickou desítku. Ale stejně jako všichni si číslo se lžičkou nenechá ujít. Všechny lžičky, které kdy Hejzler ohnul u ní v hospodě, jsou pečlivě zamknuté v jejím sekretáři, aby nikdo nemohl tvrdit, že fixluje.

Ale Rudy nepodvádí. Co by z toho měl. Přesto mu obdivná vydechnutí a udiveně zvednutá obočí štamgastů dělají dobře. Sám si dá dvě desítky a jde domů pěšky. Ráno vstává na šestku, která ho doveze do šumperského výzkumáku, kam jezdí, i když už je v důchodu. Působí jako nezávislý poradce současného šéfa a chodí na levné obědy. Spíš je tam ale za maskota. Má pocit, že ho v kanceláři trpí, aby se na ně nenalepila smůla. Občas tiší kolegům a kolegyním bolesti zad svými teplými dlaněmi, nebo to samé provozuje za obdivné asistence sestřiček v místní nemocnici.

Vstává každý den v pět. Rudolf je přesvědčený, že zvyk je železná, spíš železobetonová košile, která je schopná ho ochránit před vším zlým. Přestože je celou svou bytostí vědec, hluboce se sklání před tím, co věda nedokáže prozkoumat. Zvyky k tomu patří. K temnotě. K nevědomí. K věcem, které se kupí na sebe a tikají a odkapávají jako miniaturní kapky vlhkosti na vápenci. Za léta pak vytvoří krápník, který drží jak přibitý na stěně hluboké jeskyně. Zvyky patří do temnice automatizovaného nevědomí. Jsou primitivní a neodvolatelné. A pekelně krásné na nich je, že si je sami dokážeme vyrobit, vsugerovat si, že nám pomáhají upevnit zdravý rozum a morálku. Světlo. Myslíme si, že když si na něco zvykneme, nezešílíme z toho. Dobře nám tak. Nechápeme, že z nás rutiny dokonale vypreparují jakoukoli ostražitost, postřeh nebo racionální úvahu. Sami jim nastavujeme hlavu a kloužeme do oprátky. Je to spolehlivé. Neměnné. Je to jako vždycky, jako obřady přírodních národů, zvyky tady byly, ještě když jsme nedýchali, ještě když jsme byli mlhou nad Jeseníky a kapkami deště nad věčně upršenými, prořídlými sudetskými lesy.

Zvyky – roztažené chřípí temnoty. Ale stejně jako na zvyky si i na ni Rudolf Hejzler za všechna ta léta zvyknul. Také návštěvy Insti nosily pevný krunýř pravidelnosti. Insti, tak všichni říkali Ústavu pro výzkum paranormálních jevů, který se správně měl jmenovat Instituce pro výzkum mentionu, ale nějaký chytrák na politbyru prosadil do názvu Ústav. On sám říkal zkráceně Insti a ostatní to po něm převzali. Ústav pro výzkum paranormálních jevů jim zněl jako název pro blázinec. Takže raději Insti.

Jezdil tam každý poslední pátek v měsíci celá sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století rychlíkem. První třídou. Což tehdy znamenalo, že potahy nebyly koženkové, ale z prošoupaného vikslajvantu, co se tvářil jako samet, a jediným nadstandardem bylo to, že v kupé nikdo neseděl a Rudy si mohl v klidu pročítat materiály a dělat výpočty nebo si jen tak čmárat nesmyslné obrázky a zírat z okna. Nebo zkoušet telepatii. A nikdo se ho nepokoušel vtáhnout do plytkých konverzací, které mezi sebou cestující v rychlících někdy vedou. A taky mu v uších vždycky, každý pátek, zněla hudba. Zvláštní hudba, kterou nikdy nehráli v rádiu, protože slova té písničky byla v angličtině a anglické písničky v komunistickém rádiu byly něco jako gekon na zmrzlé pláni, a on taky anglicky neuměl. Marně se ji pak snažil hledat v prodejnách s deskami, ale podle všeho takovou písničku ani hudbu nikdy nikdo neslyšel.

Jen on. Ve vlaku, každý poslední pátek v měsíci, cestou do Insti. Na lovu za mentiony. Teď se tomu smál, připadalo mu, že to co tehdy tak usilovně zkoumali a lovili, bylo jako dnes lovit Pokémony nebo chytat chmýří pampelišek ve větru. Jenže oni tomu tenkrát všichni věřili. Všichni ti podivíni z celé republiky, věštkyně, telepati, jasnovidci, odborníci na hypnózu, excentričtí psychologové a psychiatři, všichni, co si nějak zahrávali s paranormálnem. Tím pádem byli na mušce tajné policie, protože jestli komunisti něco nesnášeli, tak to bylo tajemství a čáry a máry. A všechny do jednoho je vydírali. Možnost volby byla následující: buď Insti, nebo nějaký ten pořádný flastr za nepovolenou činnost, elektrošoky v blázinci, nebo cokoli, co si dokázali vymyslet. Buď Insti, nebo kriminál. Buď budeš vědec, nebo mešuge, prostě blázen nepřátelský socialistickému zřízení. Ber, nebo neber.

Českoslovenští rozvědčíci chtěli být světoví a jít s dobou. Chtěli být jako Rusové a Američani, co s podobnými věcmi tehdy experimentovali a mysleli si, že tak zdokonalí boj se světem za železnou oponou, že se jim podaří vyvinout nějakou tajnou mentální zbraň. Češi v tomhle boji neměli zůstat pozadu. A každý, na koho ukázala StB prstem a vytáhla ho ze své sítě na světlo Insti, musel podepsat lejstro, že „nevěří na věci nadpřirozené“. V Insti se totiž nezkoumalo žádné okultno, neděly se tam žádné čarodějnické hokusy pokusy. V psychotronice, jak se to tehdy vědecky nazývalo, šlo vlastně o čistě ateistickou formu fyziky. Fyziky jiného druhu, než byla ta ortodoxní, ale u níž se časem prokáže, že jde o normální lidské schopnosti, které zatím jen fungují jiným způsobem, a dosud je nikdo uspokojivě nevysvětlil. Což neznamená, že neexistují.

Rudy svoje schopnosti zdědil po bábě Helle. Vždycky jí říkal Oma Hella. Časem, když už ji vídal jen ve své hlavě, ve snech nebo na nejrůznějších seancích, to začala být víc bába Hella. Po válce se odmítla vystěhovat, schovávala se v lese za Pekařovem a on jí nosil do chatky ukryté za malou jeskyní ve starém zapomenutém dole každý den jídlo. Oma Hella byla Němka a známé médium, za kterým se na seance za první republiky sjížděla honora až z Brna. Rudy ji měl rád a ona měla ráda jeho. Když umřela, pohřbil ji v jeskyni, jak si přála. Bába Hella taky slýchávala hudbu, kterou kromě ní nikdo nikdy neslyšel. Ale on ji pak zaslechl o několik desítek let později v rádiu. Znal tu melodii, kterou si pobrukovala. Bába Hella slyšela stejně jako on hudbu, kterou zatím ještě nikdo nesložil. Ještě než umřela, ujišťovala ho, že ho nikdy nenechá samotného, že se na ni může spolehnout, že se bude vracet, kdykoli bude potřeba. Rudy jí to věřil, ale většinou se na ni spolehnout nemohl. Chtěl si raději vystačit sám. Jestli nevíte, co jsou to mentiony, Rudy vám to moc rád vysvětlí. Rudy miluje přednášky. Když může někomu o něčem přednášet, připadá si jako skutečný vědecký pracovník povznášející lidstvo. Raději to ale dá do rámečku. Když si čte nějaký časopis, miluje vysvětlující rámečky uprostřed článku nebo na okraji. Takže mention. Nechte si to vysvětlit.

Mention je neprokázaná částice vysílaná živým mozkem, ale i jinými objekty. Má se pohybovat nadsvětelnou rychlostí. Pomocí mentionu lze vysvětlovat paranormální jevy, jako je telekineze a telepatie. Podle skeptiků se jedná o fantazijní termín označující jednotku hypotetické síly, která má zprostředkovávat nikdy neprokázané fenomény. Její existence nikdy nebyla doložena a nejsou pro ni žádné důvody.

Rudy nepotřebuje vědět, jestli mentiony existují nebo ne. Rudy to ví. Jediné, co by potřeboval dokázat a co celé ty roky marných pokusů v Insti chtěli zjistit, bylo, jak vlastně mentiony fungují. A vytřít všem těm vědcům se štemplem jednou provždy zrak.