Ve škole nám často vykládali o moru. Až jsme měli pocit, že bychom na něj měli být hrdí. Že nebýt moru, nebyli bychom tím, čím jsme. Agata, která nás učila vlastivědu na prvním stupni a potom dějepis na druhém, nás nechávala kreslit Grabarku a nezapomněla říct, že máme vybarvit mor. Na vánoční pohlednice jsme museli kreslit ikonu, nemohly tam být žádné světské cetky, žádný Mikuláš ani ozdobené jedličky, zkrátka ikona s Matkou Boží a Kristem. Ty však není až tak složité zobrazit, s morem je to o něco méně jednoznačné. Nevěděli jsme, jakou má mor barvu, zda bychom ho měli nakreslit černý, zelený anebo neviditelný, protože nikdo z nás mor dosud neviděl. Dorota ho jednou nakreslila žlutý a Agata jí řekla, že mor přece nemůže být žlutý. „Žluté je světlo, žluté jsou svatozáře, jak může být mor žlutý!“ Dorota se na ni zmateně dívala, možná by se tvářila zahanbeně, ale tehdy to ještě neuměla, stejně jako nevěděla, proč musí mít mor na lesklém papíru konkrétní barvu. Musela ho přemalovat. „Chceš nový výkres, anebo opravíš tento?“ Dorota voskovkami tlačila na lavici tak silně, až to nahlas vrzalo. Čmárala něco načerno, dokud úplně nezamalovala stromy, vzduch, nebe, a tedy i všechny svaté, na které si Agata tak potrpěla.

Agata se ráda odvolávala na ledasco a ledaskoho, kdo byl pokud možno co nejméně skutečný anebo pozemský, zřejmě jí to dávalo pocit větší jistoty. Byla jediným člověkem, který dokázal hovořit o moru s jakousi podivuhodnou vděčností v očích, a hleděla přitom do oken, jako by jí stromy v dálce pomáhaly nacházet slova o tom, co si kromě nich už nikdo nemůže pamatovat. Ale ona pokaždé vypadala, že se rozvzpomíná, jako by byla účastna všeho, o čem nám vykládala, přivírala oči, vyhlížela do dálky a držela si ruku v jamce na krku, aby z ní nevypadl strach, který si tak dlouho pěstovala a každé ráno ho zalévala černým čajem s citronem. Vyplivovala jadérka z citronu do červené misky, aby ji ochránila před zlými myšlenkami, co se občas plazily po plechových parapetech a s šustivým zvukem hledaly štěrbinu, kudy by proklouzly dovnitř.

Spávala na vyklápěcí posteli, kterou měla přes den opřenou o stěnu, a v noci se snažila dlouho nesvítit. Aby si ji to nenašlo. Aby v noci mohla klidně spát, brzo ráno odejít z nepohodlné úzké postele a nikdo jí nepřišel jako pošťák se ztraceným balíkem oznámit, že všechno může být jinak. Tehdy jsme to neuměli pojmenovat. Nevěděli jsme, čeho se tak moc bojí, proč si vždy definovala svět v rámci čekání na ten druhý — lepší — a trestů za tenhle.

Potom udělala výstavku s nejkrásnějšími mory a my jsme se z toho asi radovali. Dorotin výkres tehdy na nástěnku nedala, prý na něm prosvítá žlutá a nikdo by to nepochopil. Abyste rozuměli — jsme kraj, který vznikl na morovém vršku. Kdysi dávno totiž v Podlasí zuřil mor. Nic zvláštního, mor má v pověstech kdekdo, občas mám pocit, že by ho měli zařadit ke vzpomínkovému optimismu a marketingové strategii lokálního turistického ruchu. Kdybychom ho uměli o něco exaktněji zobrazit, byl by na magnetkách a pohlednicích namísto čápů, zubrů a vlků. Agata by vám o něm určitě povyprávěla posvátněji a s větší bázní, určitě bych podle ní nebyla hodna vám to zrekapitulovat, ale pokusím se.

Jistému starci se ve třináctém století zdál sen o svaté hoře blízko Grabarky. Bylo tam hodně borovic a potok. Zdálo se mu, že každý, kdo se umyje ve vodě z potoka, bude ochráněný a mor se ho nedotkne. A tak se prý také stalo. Obyvatelé, kteří se ukryli na svaté hoře, se zachránili, mor je minul a místo se podle staré legendy stalo posvátným. Nedaleko stála kaplička s ikonou Proměnění Páně, kde se domácí ukrývali před Tatary, proto jí byla připisována velká síla. Zachránili se. Po návratu do vesnic našli už pouze spáleniště, obydlí byla vypálená a sousedi, kteří se neukryli na Grabarce, zemřeli strašnou smrtí. A od té doby je Grabarka Grabarkou. Posvátné útočiště, místo posledních nadějí, vlajících stuh, křížů různých velikostí, barev i materiálů, občasných zázraků i tvrdého marketingu. Mor nás prý pronásledoval jako kletba po staletí, párkrát se vrátil, odešel, aby o něm lidé dodnes mohli nahlas mluvit jako o zkoušce, síle, trestu, každému, co libo.

Morové povětří máme zakomponované hluboko v horách, ve stromech, ve skalách i ve vzduchu, v rozhovorech, v podstatě. V podstatě byl tak trochu naší součástí, ale nijak nám neubližoval, spíš jsme díky němu mohli mít množství dalších benefitů v podobě zázraků, kterým se pak dalo snáze uvěřit. Tedy, minimálně je málokdo veřejně zpochybňoval.

V tichu ranních inverzí jste mohli věřit, čemu jste chtěli, občas toho bylo až příliš, nakonec se všechno usadilo v zemi, mezi kukuřicí, slunečnicemi, dýněmi a ječmenem, dokud to nepřikryl první sníh. Potom se čekalo, co z toho přežije a co se nikdy nestane. Lidé se báli přemnožených žab anebo much, považovali to za varování před další morovou ranou, to jim zůstalo dodnes. Už se však nebojí moru, jen smrti všeobecně. „Když je hustá mlha, někdo umře.“ V Podlasí jsou husté mlhy na denním pořádku. Dny jimi začínají i končí, někdy kvůli nim není vidět pár metrů před sebe. „Hospodin nejdřív stvořil mlhu, potom do ní vymyslel Podlasí a až nakonec zbytek světa,“ vyprávěla mi teta Irena před spaním.

O zázracích se u nás mluvilo často a mluví se dodnes, nakonec jako vždy, když lidé rozměňují svoje zoufalství na drobné a cítí se tak silnější. Vždy si přitom vzpomenu na Agatu a její jamku mezi klíčními kostmi, na její tichou, ale pevnou chůzi po chodbách a pohled do země. Říkala nám, že když jsme na nějaké hoře, jsme blíž k Bohu. „Vzpomeňme si na Sinaj, Olivovou horu, horu Pokušení, horu Tábor.“ Na nic jsme si nevzpomínali, byli jsme děti, a tak jsme to brali. Že jestli něco chceme, stačí vyjít výš a Bůh nás lépe uslyší. Co se mu tak horlivě snažila říct Agata, jsme se nikdy nedozvěděli. Většinou je pravda stejně to, co nám jednou ráno vyroste ze země před naším prahem a nezvládáme to překročit. Občas to překročí nás, jen si toho nevšimneme. Zázraky však patřily do základního balíčku přežití. Byly tak trochu první pomocí, když všechno ostatní selhávalo, mohli jsme se na ně libovolně dlouho spoléhat.

................

překlad Lubomír Machala