Sjón: Múza z lodi Argó
Ak vás zaujal islanďan Sjón, ktorý na Slovensku nedávno predstavil preklad svojej knihy Máni Steinn. Chlapec, ktorý nebol, tak máte príležitosť prečítať si kúsok z jeho staršej knihy, ktorá vyšla v českom preklade. V knihe Múza z lodi Argó sa Sjón obrátil do hlbokej minulosti k starým gréckym bájam, k príbehu o Iásonovi a argonautoch, ktorí na lodi Argó brázdili more na ceste za zlatým rúnom. Opäť trochu surrealistický text spájajúci severské a grécke mýty, nedávnu islandskú minulosť a súčasné témy.
Život mi nepochybně zachránilo to, že Aisonova syna Iásona vychoval a vzdělal kentaur Cheirón, nejlepší lékař své doby. Protože hrozilo, že se mé slabé a rozdrcené tělo bude hojit do velmi podivné podoby, Iásón se rozhodl mě ‚ukřižovat‘: do obou nohou mi zarazil hřeby, k nim přivázal provazy, které navinul na dvě kladky visící na tyči na konci postele, a na každý konec provazu upevnil těžký pytel s pískem. Pak mi kolena podložil hadry a i ta nadzvedl a nechal za ně tahat pytle s pískem. Zvyknout si na ten ‚kříž‘ mi trvalo dva týdny, dohromady jsem tak ležel čtyři měsíce. Po celou dobu mě v otvorech kolem hřebů sžírala tupá bolest, ta ovšem ustoupila s prvními kapkami vína, které mi každé ráno přinášela Ífinoé.
Aby mě mohl Iásón ukřižovat, musel mi do holenních kostí vyvrtat díry, k čemuž použil poměrně masivní vrták. Předtím jsem mu podle všeho pověděl, že pro něj bude asi obtížné provrtat kosti člověka, jehož modrovousý Poseidón obdařil odolností vůči ostrým zbraním. A taky že ano – vrták už vězel v kosti pěkně dlouho a lámala se na něm jedna rukojeť za druhou –, i tak se ale Iásonovi nakonec povedlo provrtat ji naskrz a mohl se pustit do druhé nohy.
O mém životě ale nevypovídala jen tvrdost spodních končetin. Moje tělo se během boje o vyléčení snažilo vrátit do podoby, kterou mělo, než jsem se před šestnácti lety proměnil. Sám jsem si toho nevšiml, dokud mi jedna z dívek pomáhajících mi s dýcháním nepřiložila k podbřišku zrcátko. V něm jsem viděl, jak se můj pyj scvrknul a v žádném ohledu se teď nelišil od pyje pětiletého chlapce – jak velikostí, tak chováním –, a v poměru k tělu dospělého muže se podobal spíše tomu, co lze vidět na renesančních sochách. (Konečně jsem pochopil, proč se přede mnou sestřičky tak chichotaly.) Kromě toho jsem vypelichal jako vlk na jaře. Můj hrudník byl opět měkký a bílý – s obrysy panenských prsou.
Ano, kdysi dávno jsem byl děvče. Říkali mi Kainis a dělala jsem si, co jsem chtěla. Žili jsme v Thessálii. Můj otec se jmenoval Elatos a byl králem Lapithů. Byl to muž ctící obyčeje, a tak na mě v den, kdy jsem dovršila věku na vdávání, začal naléhat, abych se vdala. Najít mi vhodného manžela – například nějakého hrdinu, který je zároveň dědicem trůnu a zabijákem nestvůr – nemělo být pro krále nijak těžké, protože jsem po celé zemi proslula oslňujícím důvtipem a neskonalou krásou. Ano, byla jsem tak nadaná a pohledná, že mi můj nevlastní bratr Polyfémos přezdíval střídavě Théno a Díto ve snaze si mě dobírat.
Sjón: Múza z lodi Argó
preklad: Martina Kašparová
vydal Dybbuk, Praha, 2016
