NORBERTOV

Jako vše, kazilo se to postupně, aby lid neremcal a zvykal si na ohlávku jako koník v ohradě. I když nejlepší učitele po srpnu 68 vyházeli, včetně mladé učitelky ruštiny, na kterou bratr, který ji ještě zažil, vzpomíná, že je odmítla ruštinu učit a při hodinách s žáky rozebírala situaci v zemi, pár slušných učitelů na ZDŠ Norbertov ještě přežívalo.

Nejvýraznější z nich byla Gertruda Hašová, učila matiku na druhém stupni a ze školy ji vyhodili, zrovna když jsem šel do šesté třídy. Vídal jsem ji o přestávkách na chodbách — zrzavá, metr devadesát vysoká lady, která měla ramena jako ragbyový hráč a stejně tak se i dolů zužovala jako na špičku postavený trojúhelník. Byla vždy pečlivě upravená a nalíčená, nešla přehlédnout a vzbuzovala respekt, aniž by musela promluvit nebo zvýšit hlas. Bratr vzpomíná na to, jak Hašová u nich zahájila školní výuku. Nakráčela do třídy, postavila se před žáky a prohlásila: „Vážení, nesnáším prdění, krkání a smrkání. Když to někdo nebude moci vydržet, bez dovolení se zvedne, vyjde na chodbu, tam si uleví a pak se vrátí do třídy. Je to všem jasný!“ Ano, špitla třída otřesená tímto podivným příkazem a neexistovalo, že by to někdo snad zneužil k tomu, aby se ulil, šel si na záchod zakouřit nebo něco podobného. Když žákům zadala úkol a odešla si do kabinetu vypít kávu, neexistovalo, že by se ve třídě strhl nějaký karambol — všichni zůstali způsobně sedět na svých místech, dokud se občerstvená Hašová nevrátila do třídy. Takový z ní měli všichni od prvního okamžiku vítr.

Syn komunistického ministra strojírenství Bahyl seděl coby šprt v první lavici. Hašová měla k němu takovýto projev: „Bahyle, já se na ten váš ksicht nemohu dívat. Od této chvíle budete sedět v zadní lavici!“ Žákům výhradně vykala — oslovovat se důvěrně s debily bylo pod lidskou důstojnost. Když se někdo bavil, zavolala ho k tabuli, vlepila mu facku, že dotyčný viděl andělíčky, pak šla k umyvadlu, umyla si ruce, utřela si je a směrem ke třídě utrousila: „Biji zásadně pravou rukou, v levé nemám cit, a kdybych někoho uhodila, mohla bych i zabít.“ K sestře, která byla o čtyři roky starší, měla jednou před celou třídou následující proslov: „Placáková, vy jste debil. Váš bratr je taky debil. To je neštěstí mít v rodině dva debily!“ A to ještě nevěděla, že jsme tři.

Bohužel už je v lidské povaze, že přísnost člověk respektuje, zatímco když je někdo hodný, tak to zneužívá. Na druhém stupni jsme mívali na záskok Petřekovou, sestru popraveného pravoslavného kaplana katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici Vladimíra Petřeka, který v tamní kryptě zajišťoval spojení a proviant ukrytým parašutistům z operace Antropoid, kteří v Kobylisích ukrátili existenci SS-Obergruppenführera Heydricha, a sama Petřeková skončila v nacistickém koncentráku. S námi chodila do Cihelny, kde nám víceméně dovolovala, abychom si dělali, co jsme chtěli, čehož jsme bezostyšně zneužívali. Zapalovali jsme si před ní cíga, já, Tomáš Pomahač, Kahovec z áčka, ona se na nás smutně dívala a nic nám neřekla. Neštěstí mít v rodině tři debily.

Na tělocvik a na dílny jsme měli Kováře — jménem, ne povoláním. Když měl smířlivou náladu, dával nám uprostřed města v nadmořské výšce cca 180 m takovéto rady do života: Když vás zasype v horách lavina, musíte si uplivnout, a podle toho, kterým směrem slina teče, určíte, kde je nahoře a dole, a začnete se prohrabávat ven příslušným směrem. Jinak nás ovšem měl za úplné blbečky, kterým cokoli vysvětlovat je ztráta času. Využíval tedy žáky jako pomocnou sílu — posílal si je pro nákup nebo něco zařídit. A běda, když to někdo zvoral. To byl osvícený učitel. Hodina tělocviku v jeho podání spočívala v tom, že jsme celou dobu pochodovali kolem dokola tělocvičny. Kovář nás mlčky pozoroval a přitom se ušklíbal — byli jsme pro něj nevychovatelní kreténi, kteří nejsou schopni se naučit ani pochodovat. O sobě dával k dobru historky, z kterých vyplývalo, že byl za války v odboji, taky byl horolezec a člen horské služby, ale časově to nějak nevycházelo — tedy ten odboj za války. To mu však nebránilo v tom, aby své historky hluboce neprožíval. Byl to takový učitel Hnízdo ze Svěrákovy Obecné školy až na to, že mu uvnitř chyběla mírumilovnost a soucit — i když, kdo ví.

Eman, jak se Kovář jmenoval, si nás nechal nastoupit, třicet nepoužitelných postiženců v bílých nátělnících a červených trenýrkách, áčko a béčko dohromady (holky měly tělocvik zvlášť) — malý, velký, tlustý, tenký, blbý a ještě blbější, a pak před námi defiloval sem tam. Vždycky se před někým zastavil, zblízka se mu díval několik vteřin do obličeje, do blbého ksichtu blbého žáka, a když to dotyčný nevydržel a začaly mu cukat koutky úst, dostal pohlavek, až se mu dělaly hvězdičky kolem hlavy jako svatému Janovi Nepomuckému. Košner, snaživý šprt a žalobníček, na mě žaloval, já mu natloukl a před začátkem tělocviku, ještě než Kovář dorazil, jsem ho s přispěním Tomáše Pomahače zavřel do švédské bedny. Přišel Kovář a nic zlého netuše, si položil na bednu švýcarské hodinky, na které byl náležitě pyšný, a co chvíli se neudržel, aby nám nepředvedl, co všechno ty úžasné hodinky dovedou. Kovář se chystal začít hodinu, když tu se víko bedny nadzvedlo, vykoukl ubulený Košner a s brekem Kovářovi sděloval, že jsme mu natloukli a zavřeli ho do bedny, přičemž ke své smůle shodil Kovářovu chloubu na zem. Kovář hrůzou zesinal, a pak se do Košnera pustil. Ty syčáku, já ti ukážu! křičel na něj a pohlavkoval ho hlava nehlava, zleva zprava, až mi začalo být žalobníčka líto. A z toho plyne jedno základní poučení — žalovat a donášet se nemá, nikdy, nikde, za nic, na nikoho, za žádných okolností…

Kováře jsme měli i na dílny, které jsem na rozdíl od většiny spolužáků nesnášel, ne že bych byl snad levý, ale ohýbání plechů mě fakt nebavilo — na rozdíl od práce se dřevem, jak jsem si tedy aspoň říkal, protože truhlárnu jsme ve škole neměli. Nevím, jestli za to mohl Eduard Štorch a vysněná doba Lovců mamutů, ale všechny nástroje složitější než nůž, sekyra a dláto ve mně intuitivně vzbuzovaly podezření — stroje podle mne představovaly vývojovou regresi od svobodných loveckých tlup k zotročení lidí v zemědělství, k organizaci, ke státu, ke škole. Dílny se stříhačkami a vrtačkami byly jakýsi předstupeň továrny, strojové činnosti a certifikovaného myšlení, od továrny ke škole, respektive naopak. Jednou, když se Kovář nedíval, přistoupil jsem k ohýbačce na plech, nebo co to bylo — zařízení velikosti stolu pro šestičlennou rodinu, které bylo opatřeno velkou pákou a jakýmsi lisem či svěrákem, a vší silou jsem za páku zabral, načež něco ruplo a litinová hlava páky se rozlouskla, jako kdyby to byl ořech. Myslel jsem, že to nedokážu, ale kupodivu jsem to dokázal. Bylo z toho dosti velké haló, ač jsem jen šel ve šlépějích dělnické třídy, která podobná zařízení kdysi rozbíjela, protože jim brala práci, jak jsme se učili v dějepisu. Demonstroval jsem de facto Marxovu poučku, že dělník není v práci doma, nenachází v ní uspokojení, přičemž odcizená práce má za následek odcizený způsob života, kdy člověk není tím, čím by být měl… Ano, člověk nebyl tím, čím být měl! Kovář ale neměl pro Marxe špetku pochopení. Místo abych byl pochválen za povedenou demonstraci dějin dělnického hnutí, stal jsem se terčem nevybíravého útoku coby škůdce stroje nedozírné hodnoty. Pokrytci. „Váš syn za mými zády“ — napsal Kovář rodičům — „vší silou strhl páku drahého dílenského zařízení a ulomil tak zajištěnou litinovou hlavici…“ Otec, který jinak vše, co se týkalo vyučování včetně průšvihů menší a střední velikosti, delegoval na mámu, se musel poroučet do školy. Už nevím, jak to dopadlo kromě toho, že jsem měl delší dobu zaracha, ale zřejmě se to nějak ututlalo — mašinu v ceně několika tehdejších platů zaplatili dělníci a rolníci, kterým stát patřil, což bylo od nich slušný. Koneckonců bojoval jsem za ně.

Přes občasné peripetie, jako výše uvedené, patřil Kovář k několika světlým postavám procesu našeho vzdělávání či výchovy. Byl to autentický pošuk, který nepatřil do systému a do systému nás netlačil. Vychovával nás, pokud se tak jeho svérázné učitelování dalo nazvat, k obrazu svému, ne cizímu. — Tělocvikáři byli ale asi praštění obecně. Na Parléřce, na gymplu, kam chodil bratr, měli na fyzkulturu učitele jménem Lebeda. Jednou při hodině tělocviku, když měli venku na hřišti trénovat vrh koulí, studenti tělocvičné nářadí pomazali hořčicí, načež Lebeda napsal do třídní knihy: „Při hodině tělocviku mi studenti 4B namazali koule hořčicí a přes mé důrazné protesty mi je odmítali umýt!“ Podepsán Lebeda. Třídní kniha druhý den zmizela a musel být vystaven duplikát — studenti v tom ale tentokrát prsty neměli. Jindy dostal Lebeda peníze od školy na dovybavení tělocvičny a on nakoupil dva padáky — studenti prý budou trénovat seskok ze střechy školy. Paže tuž, vlasti služ. Ke slušným učitelům na Norbertově patřila i chemikářka Kuncířová, která si zapalovala jednu cigaretu od druhé, Kovář za ní do kabinetu chodil kouřit, a když tam člověk vstoupil, vypadalo to tam jako v opiovém doupěti, kterýžto dojem umocňovaly různé křivule, baňky a bublající chemikálie. Celkem slušná, v rámci možností, byla i Bayerová, kterou jsem měl na druhém stupni za třídní. Přes některé zlidšťující faktory, které se ostatně našly i v koncentráku, zůstala škola víceméně nepřátelskou institucí po celou dobu, kdy tam byl člověk nucen docházet, i když ji postupem času vnímal čím dál míň.