Danielovi Hradeckému (1973) záleží na textu tak, jak by mělo každému, kdo se slovy zachází. Chce něco vyjádřit, s mimořádnou energií a zápalem, pokud možno bez frází a floskulí. Všechny jeho texty – včetně novinky Náměstí Práce – sálají s intenzitou infrazářiče, kterému se rozbil termostat a nejde ztlumit. Jeho nová sbírka je v širší nominaci na cenu Litera za poezii 2026.

Ukázky:

1.

Mládí rovná se budoucnost a radost,

ale básník není mladý, bylo by falešné,

kdyby se radoval, kdyby hleděl vstříc,

přesto lze s jistotou tvrdit: svět je v pořádku,

život v něm obsažený rovněž, je fajn

to vidět, to vědět, je fajn něco si o tom zapsat,

oslavit život ve světě a ovšem

na patřičném místě i pohanět,

mládí je budoucnost a radost, mělo by být,

má ovšem sklon k noci, k dekadenci, k smrti,

neboť se periodicky ocitá pod tlakem výkonu,

pod hrozbou nějakého dalšího vysvědčení,

a hned se mládí bojí přijít domů, kde dřepí fotr,

mládí je kolektivní veselí a osobní zmatek,

sezóna formování, uniformování,

skrývání nejvlastnějších objevů,

souhlasu s bezradným samopohybem tradic

i s všezahrnujícím souborem drobných

spásných rituálů, od dentální hygieny

po bezmyšlenkovitou účast v jakékoli revoluci,

o mládí by se dalo bezvýsledně meditovat

až do konce, což je pojem, který nic nepojímá,

až do konce, který nikdy nebyl na programu

ve světě přechodů z bezradnosti do bezradnosti,

mládí důvěřivě padá v dospělost jako do propasti,

tudíž se neraduje, nehledí vstříc, snad je to taky

v pořádku, jako je v pořádku úplně všechno

na světě a v životě, ach ano, pojďme se dívat

a chápat, pojďme bydlet na druhém břehu

řeky, pojďme rozepisovat dlouhé básně,

možná že si svět před svým počátkem

směl vybrat, bude-li pravdivý nebo krásný,

a vybral si to druhé.

2.

Kde to jsme, jistěže stále na zemi

a každá vážnost už není ani směšná,

filosofická diskuse má sotva sto zhlédnutí,

je tu nepatrná naděje, že i to je dobře,

stará vážnost přece nenese naději žádnou,

stačí nahlédnout do válečnického nadšení

mladého Teilharda v deníku z roku patnáct

nebo do Černých sešitů Heideggerových,

kde se to jen mumrá mstivým antisemitismem,

naopak vyviněn bude vždy tak versatilní Nietzsche,

když v plném létě roku 1888 končí svou cestu

čistou lyrikou: Zaposlouchal jsem se

uchem lásky, zasněžená duše, jíž domlouvá

vítr oblevy — a tak podobně,

zní to směšně a je to směšné,

všechny knihy jsou z podstaty víceméně směšné,

nejsvobodnější úsek celých zapsaných dějin

se pomalu a nenápadně nachyluje ke konci,

jsem pramálo vděčný za to, že jsem

právě tehdy směl žít, jednoho dne

nepřijedou Němci ani Rusové

ani Marťani, hrome, co si počnem,

až nás nepřijdou zotročit, zatknout,

zabít, napravit nebo dokonce spasit,

až nás nechají prostě naživu a šlus,

naštěstí nám už o nic nejde, můžeme

úplně cokoliv, třeba i zradit, ba právě zradit,

když jsme se narodili do světa věrnosti

jakýmkoli právě platným ideálům,

pojďme se nazdařbůh zradit,

pojďme se nazdařbůh ztratit,

přidat se k opovrhovaným blbcům,

žít a umřít nazdařbůh, nikdo to nesoudí,

slova překážejí, je to jejich úkol.

Zobraziť diskusiu (0)