2

Začneme krátce o Hero Tojosoaové: Pokud si ji potřebujete představit, měří v ponožkách metr osmdesát a svou postavu zabydluje naplno a s lehkostí. Taky aby ne: první z jejích epizod prudkého růstu na ni přišla, když jí bylo deset… a tak měla třicet let na to, aby tuhle baletní rovnováhu vypilovala. Dredy má krátké i dlouhé, mix černých a šedivých – sama říká, že „nechává odejít mládí“, nicméně výsledným efektem je stříbrně kropenatá, strategicky rozdělená pelerína provázků šimrající ji na špičce nosu a klouzající k ochmýřené zastávce tam, kde jí končí vlasy. V minišatech působí její nohy rozhodně nebezpečně, většinou jsou ale nenápadné, protože nosí na klučičí způsob džíny. Nejčastější výraz jejího obličeje lze připodobnit k potvrzení o přečtení, které zabije konverzační vlákno, anebo k emoji zdviženého palce v odpovědi na vyznání lásky. V protokolech jejích zpráv se odráží její fyzická persóna. Nepřátelství? Bezcitnost? Ani ne. Někdy prostě není co dalšího říct. I když si ten druhý myslí, že ano.

Hero Tojosoaová hodně nerada nasazovala úsměv, který říkal: Chápu, díky; vždycky to pro ni byl triumf vůle. Netvrdila, že je neomylná – sama přiznávala, že osobní rozhovory jí moc nejdou. Jean-Pierre Randolph, otec jejího syna, ji takhle doběhnul hned několikrát, když se hodlala zdržet příkrých soudů či pevných postojů, jenže pak se spor převedl do textové podoby. Oproti tomu její sklon nereagovat měl účinek okamžitý. To vždycky nastal jiskřivý mráz; takový, že se zarazil i ten nejzatvrzelejší sobec… působilo naprosto bláhově odhalovat se někomu, kdo při naslouchání nasadí takovýhle výraz. Přátelé i milenci, dočasně donucení k poddajnosti jejím úsměvem, jímž samotným dokázala změnit téma rozhovoru, pak často vznášeli opožděná obvinění ze sedadla vozu odvážejícího je domů anebo v textových zprávách zasílaných z vedlejší místnosti. Uvědomuje si, že takhle znemožňuje debatu o důležitých věcech? Naplňuje ji štěstím, že brání svobodě projevu? Hero vždycky namítala, že ona takováhle vůbec není, že vás vyslechla a že žádnou z vámi vyslovených myšlenek neodmítla. Dokonce projevuje ochotu i schopnost doslova opakovat, co ten druhý řekl…

Hodně knih je pevně zavřených, přestože obecně budí dojem, že jsou doširoka otevřené – žoviálně vám nastaví zadní stránku obálky coby svou první stránku a jsou překvapeny, že čekáte víc. Některé z těchhle neoblomně zavřených knih jsou rovněž lidé. Takže tady to máte: jestli chcete, představte si takhle Hero Tojosoaovou. Pokud nepotřebujete nějakou konkrétní představu Hero Tojosoaové, pak zapomeňte na všechno kromě jejího věku a ladné chůze. Tojosoaová dorazila do Prahy v červnu 2018. Aspoň si myslím, že to byl červen. Ale mohl to být i červenec. Ve městě tehdy nepršelo osm měsíců. Anebo devět měsíců. Žízeň křiví data. Na severu českých zemí, podél boulovitých břehů Labe, vystupovaly balvany výš a výš, zatímco řeka klesala níž a níž. Nebyly to ale ledajaké balvany – byly to hladové kameny. Stačilo pár dlouhých čvachtavých kroků přes prostor, kde byste se na počátku roku utopili, a mohli jste na těch sentimentálních tabulích zkázy pokleknout a číst na nich vyrytá slova. Pozdravy ze sedmnáctého století. Wenn du mich siehst, dann weine nastavil náladu dokonale. Jestli mě vidíš, dej se do lkaní. Ano, viděla jsem ten kámen, a ano, zalkala jsem. Proč to nepřiznat? Ale hladové kameny se mnou ještě neskončily: další jsem zahlédla v Těchlovicích a ten skutečně mé zoufalství posunul do první třídy: Wir haben geweint – Wir weinen – Und ARGO ihr werdet weinen. Lkali jsme – lkáme – a lkát budete vy. Kdyby vám nějaký váš přítel posílal takovéhle zprávy, asi byste ho zablokovali, že jo? Akorát mně přišlo, že to nějak tomu roku 1617 nemůžu udělat. Nakonec zas tak úplně špatný rok to nebyl.

Co se týče Hero a sucha, ani v nejmenším se nepokouším naznačit, že za něj mohla ona. Jen bych se s ní prostě asi nedala do řeči, kdybych nehledala příjemný způsob, jak v tom suchém, přesuchém ročním období trochu zabít čas. Protože nic jiného jsem nedělala… jen jsem zabíjela čas rozhovorem s atraktivní, byť děsně pomlácenou ženou. K pivu jí dali pytlík mraženého hrášku a ona si ten ledový obklad přikládala na různé části tváře, zatímco jsme hovořili o všem možném s výjimkou jejích modřin. „Věřila bys mi,“ spustila, „kdybych ti řekla, že jsem sem přijela jen proto, že mě v mým rodným městě pronásleduje dopis? Nemohla jsem zabránit tomu, aby ten zasranej dopis někdo napsal – a vlastně bych to ani nechtěla; ať si každej píše, co chce! Ale to neznamená, že to musím číst. A taky ho nikdy číst nebudu. Nikdy.“ Na počest jejího rozhodnutí jsem pozdvihla sklenici. „Tomu říkám kuráž! Strávit zbytek života na útěku před dopisem. To tomu pisateli ukáže, zač je toho loket.“

Hero Tojosoaová přikývla, pak svěsila hlavu. „K čertu s tím chlapem. Ať se Gaspar Azzouz do pekla propadne!“ Proklínala ale i sebe. „Musela jsem vypadnout,“ vyprávěla mi. „A Praha byla jediný město, kam mě někdo pozval. Jezdím jen tam, kam mě někdo výslovně pozve; takhle neoriginální jsem. Bylo mi líp skoro všude jinde, ale asi patřím k těm lidem, co se poučí, jen když padnou na hubu.“ Vychutnávám si tenhle případ pomýlené identity (kdyby mě znala, neprozradila by mi nic), a tak něco nadhodím, aby mluvila dál. Má otázka, co má ráda, byla ve skutečnosti banální. Její odpověď však ne. Po krátké odmlce – takové té bublající, těžké jak olovo, jež předchází vyznání náboženské víry, politického názoru nebo rodového nepřátelství – odpověděla: „No… bouřky.“

A jéje, ale ne. Hned jsem po ní zatoužila. Po všem, co jsem prohlásila o tom, že skutečně a upřímně změním své chování a nebudu dělat nic, co by neudělala svatá Anežka a tak dále, jsem prostě zatoužila po Hero. Jenže tentokrát to určitě začala ona, ne já. Jen si vezměte tu moji výchozí pozici: vždycky se snažím chovat, jak bych měla, problémy nechávám proplout kolem sebe. Rabíni i křesťanští kněží mi věnovali hodně času, ale nakonec to vzdali. Asi by to nikdy nepřiznali, ale je to pravda. Nedávám jim to za vinu. Dokonce i když je člověk od přírody optimista, potřebuje nějaký příslib, že někdy v budoucnu bude učiněn ještě závaznější příslib, a já nedokážu nabídnout ani to.

Imám v ústřední mešitě hned za Národní třídou je úplně jiný příběh. Při rovnodennosti se mnou hraje vadí–nevadí. Hodinu si můžu vybrat sama: noc se přelije do rána a můj protivník není úplně vzhůru. Zdi modlitebny chrání posvátná slova, když imámovi vyprávím tři přijatelné skutky, které jsem učinila od našeho posledního rozhovoru. Příklad: služba bezplatně poskytnutá nějakému člověku bez přátel a skoro bez peněz. Anebo milé překvapení pro obyčejnou Páju či Pepíka, kteří si začínají myslet, že upřímnost je handicap. Tady jsem pomohla domů jednomu, co ztratil cestu, tamhle zase dala dohromady setkání po letech, hojně opepřené typickými známkami náhody, aby ho ani jedna ze stran nemohla považovat za svoji zásluhu. Prostě takovéhle věci. A pak říkám imámovi tři skutky, které tak úplně hezké nejsou: tuhle jsem byla nápomocna nějakému tomu mimomanželskému zástoji, jindy zas napomohla nějaké té byrokratické lumpárně. Anebo se mě na moment zmocnila nedbalost, a já se jen dívala, jak se mi něco naprosto nedocenitelného vzdaluje z dosahu, jak to odchází, a moc dobře jsem věděla, že už se to nikdy nevrátí. Tři přijatelné věci, tři nepřijatelné. Někdy jsem udělala všech šest, jindy si je vymýšlím, abych imáma vyděsila a vyzkoušela si, jak mu to myslí. Většinou je to ale kombinace obojího. Imáma mám ráda, ale za přítele ho nepovažuju. Tu hranici neurčuje, jestli se mi někdo líbí, nebo ne, ale čistě to, že když někoho považuji za přítele, tak už ho nevystavuju zkouškám.

..................

překlad Ladislav Nagy