1.

Žil byl v německém městě Berlíně muž jménem Albinus. Byl bohatý, vážený a šťastný; jednoho dne opustil kvůli mladé milence svou ženu; miloval, nebyl milován a jeho život skončil katastrofou. To je v kostce celý příběh a zde bychom klidně mohli udělat tečku, kdyby se ovšem v jeho vyprávění netajilo potěšení i poučení; a byť je na náhrobku spousta místa pro zkrácenou, v mechu vázanou verzi lidského života, detaily nejsou nikdy na škodu.

Stalo se, že jednou večer napadla Albinuse úžasná myšlenka. Pravda, nebyla tak úplně jeho, jelikož mu ji vnukla jedna pasáž v Conradovi (nikoli tom slavném Polákovi, ale Udo Conradovi, autorovi Pamětí zapomnětlivého muže a toho druhého spisku o starém iluzionistovi, který při svém představení na rozloučenou nechal zmizet sám sebe). Tak či onak si ji přisvojil tím, že se mu zalíbila, že si s ní pohrával a že si ji nechal přirůst k srdci, čímž si vysloužil zákonitý nárok na vlastnictví ve svobodném městě myšlení.

Jako umělecký kritik a znalec obrazů se často bavil tím, že nechal některého ze starých mistrů podepsat krajiny a tváře, na něž on, Albinus, narazil ve skutečnosti: jeho život tím nabýval podoby pozoruhodné obrazárny, jejíž exponáty byly všechny do jednoho kouzelnými padělky. A pak jednoho večera, zrovna když dopřával své učené mysli odpočinku a sepisoval krátkou stať o filmovém umění (nic světoborného, nebyl nijak zvlášť nadaný), bleskla mu hlavou ta úžasná myšlenka. Souvisela s barevnými pohyblivými obrázky – jež právě tou dobou začaly přicházet na svět. Pomyslel si, jak skvělé by bylo, kdyby se tato metoda dala využít u nějakého slavného obrazu, nejlépe z holandské školy, který by se dokonale přenesl v pestrých barvách na promítací plátno a poté oživil – s pohyby a gesty graficky rozvinutými v dokonalém souladu s jejich statickým uspořádáním na obraze; představme si dejme tomu krčmu, plnou lidiček bujaře popíjejících u dřevěných stolů, a letmý prosluněný pohled na dvůr s osedlanými koňmi – vše najednou ožívá a mužíček v červeném pokládá na stůl korbel, děvče s tácem se vymaňuje z objetí a na prahu začíná klovat slepice.

Scéna by se mohla rozvíjet tak, že postavičky by vyšly ven a procházely krajinou téhož malíře, kde je třeba hnědá obloha a zamrzlý kanál, a lidé na těch legračních bruslích, jaké se tehdy používaly, by klouzali ve staromódních obloucích naznačených obrazem; nebo mokrá cesta v mlze a pár jezdců na koních – nakonec bychom se vrátili do téže krčmy, postavičky a světlo by zvolna zaujaly navlas stejná místa, v nichž se nacházely předtím, usadily se, aby se tak řeklo, a všechno by se zakončilo prvním obrazem.

Mohlo by se to také zkusit s Italy: modrá homole kopce v dáli, bílá, hadovitě se vinoucí cesta, mrňaví poutníci, serpentinami šlapající nahoru do kopce. A dokonce i náboženská témata, ale jenom ta s malými postavičkami. Výtvarník by musel vládnout nejen dokonalými znalostmi o daném malíři a jeho době, ale i být obdařen dostatečně velkým talentem, aby se dokázal vyvarovat jakéhokoli rozporu mezi pohyby vytvořenými a těmi, jež stanovil starý mistr: musel by si je odvodit z obrazu – ale ano, to by jistě šlo. A barvy… byly by určitě mnohem vytříbenější než barvičky kreslených filmů. Jaký příběh by se dal vyprávět, příběh o umělcově fantazii, o šťastné výpravě oka a štětce a o světě ve stylu onoho malíře, prosyceném odstíny, které objevil on sám!

Začas se mu naskytla příležitost promluvit o tom s jedním filmovým producentem, toho však nápad nijak nenadchl: tvrdil, že nimravá práce by vyžadovala převratné zdokonalení techniky animace, což by stálo majlant; prý se nedá předpokládat, že takový film by v důsledku tak pracného rozkreslování mohl trvat déle než pár minut; a že by i pak většinu lidí unudil k smrti a vzbudil všeobecné zklamání. Albinus poté probral svůj nápad s jiným člověkem od filmu, který nad ním také ohrnul nos. „Mohli bychom začít s něčím úplně jednoduchým,“ naléhal Albinus, „s oživlým vitrážovým oknem, animovaným erbem, nějakým tím světcem.“ „Obávám se, že z toho nic nebude,“ řekl ten druhý. „Takové umělecké výstřelky si nemůžeme dovolit.“

Avšak Albinus se své myšlenky nevzdal. Nakonec se doslechl o šikovném chlapíkovi jménem Axel Rex, který měl bohaté zkušenosti s uplatňováním šílených nápadů – v Paříži inscenoval perskou pohádku, jež nadchla tamní intelektuály a zruinovala člověka, který celý podnik financoval. Albinus se s ním pokusil spojit, ale dozvěděl se, že se právě vrátil do Států, kde kreslí karikatury pro jakýsi ilustrovaný deník. Po nějaké době se Albinusovi podařilo navázat s ním kontakt a Rexe, jak se zdálo, myšlenka zaujala. Jednoho březnového dne od něho Albinus dostal dlouhý dopis, jehož příchod se však kryl s náhlou krizí v Albinusově soukromém – velmi soukromém – životě, takže ta úžasná myšlenka, která by za jiných okolností přetrvala a možná našla zeď, na kterou by se pověsila a rozkvetla, v posledním týdnu podivně vybledla a seschla.

Rex napsal, že je marné snažit se nalákat někoho z Hollywoodu, a neomaleně navrhl, že Albinus, jakožto člověk zámožný, by si měl realizaci svého nápadu zaplatit ze svého; Rex by v tom případě přijal takový a takový honorář (omračující částka), z poloviny splatný předem, za výtvarné řešení nějakého Breughelova obrazu – dejme tomu „Přísloví“ nebo čehokoli jiného, co by podle Albinusova přání rozpohyboval. „Na tvém místě to risknu,“ poznamenal Albinusův švagr Paul, zavalitý dobrák, jehož náprsní kapsu lemovaly sponky dvou tužek a dvou plnicích per. „Normální filmy stojí ještě víc – myslím ty, kde se válčí a hroutí se domy.“ „To ano, jenže pak se ti všechno vrátí, a mně by se ne vrátilo.“

„Jestli si dobře vzpomínám,“ potáhl Paul z doutníku (právě dojídali večeři), „byl jsi ochotný obětovat značnou částku, která nebyla o moc nižší než honorář, jaký požaduje ten člověk. Tak v čem je problém? Nevypadáš už tak nadšeně jako před chvílí. Snad to nevzdáváš?“ „Sám nevím. Trochu mě trápí praktická stránka té věci; jinak se mi totiž ten nápad pořád líbí.“ „Jaký nápad?“ zeptala se Elisabeth. Měla zvláštní zvyk ptát se na věci, o nichž se před ní už vyčerpávajícím způsobem mluvilo. Bylo to v důsledku čiré nervozity, nikoli vinou omezenosti či roztržitosti; často se stávalo, že ještě ani nedokončila otázku, bezradně klouzajíc ke konci věty, a už si uvědomila, že dávno odpověď zná.

Její manžel si toho zvyku byl vědom a nikdy se na ni nehněval; naopak, dojímal ho a bavil. Klidně mluvil dál, jelikož dobře věděl (a docela se na to i těšil), že za okamžik si sama sobě odpoví.

Avšak právě toho březnového dne byl Albinus tak podrážděný, zmatený a rozmrzelý, že mu zničehonic povolily nervy. „Spadla jsi z měsíce, nebo co?“ utrhl se na ni, a Elisabeth se podívala na své nehty a řekla smířlivě: „Aha, už si vzpomínám.“ Pak se otočila na dcerku, osmiletou Irmu, která hltala z talíře čokoládový krém, a okřikla ji: „Nehltej tak, miláčku, prosím tě, jez pomaleji.“ „Mám za to,“ spustil Paul a přitom potáhl z doutníku, „že každý nový vynález…“

Albinus, zmítaný podivnými emocemi, si pomyslel: „Co je mi sakra do nějakého Rexe, do tohohle idiotského rozhovoru a čokoládového krému…? Přicházím o rozum a nikdo to neví. A nemůžu to zastavit, všechny pokusy jsou marné a zítra tam půjdu zas a budu tvrdnout v té tmě jako pitomec… Neuvěřitelné.“ Neuvěřitelné to samozřejmě bylo – tím spíš, že se celých devět let manželství krotil a nikdy, opravdu nikdy… „Vlastně bych o tom měl Elisabeth říct,“ pomyslel si, „nebo s ní na nějaký čas někam odjet, anebo zajít k psychoanalytikovi, protože jinak…“ Ne, nemůžete popadnout pistoli a odprásknout dívku, kterou ani neznáte, jen proto, že vás přitahuje.

...........

překlad Pavel Dominik