KAPITOLA PRVNÍ (ukázka)

Jim je zas v krámě. Jim koupí tak velký kulový. „Brýtro, Bene,“ pozdravil Jim. Jima jsem měl vždycky rád, ale ten chlap snad v životě nekoketoval ani s nákupem špulky obyčejného návazce 5x. „Chystáš se k vodě?“ zeptal jsem se a vyklopil lupu na kšiltu svojí čapky. „Jo,“ odpověděl, zatímco ohmatával pár tenkých háčků pověšených na stojanu. „Víš, že jsou na prodej, že jo? Můžeš si je koupit za penízky a budou tvoje už na věky věků.“ Jim neodpověděl a šinul se k dalšímu stojanu s potřebami na muškaření, které taky nakonec nekoupí. Sklopil jsem sklíčko a vrátil se zpátky k vázání žluté mušky. „Hej,“ ozval se Jim přesně v momentě, kdy jsem se zabral zpátky do práce.

„Jakže to nadáváš tý mušce, cos udělal pro Winstona Hollymeada? V jednom kuse vo ní mele. Valí do mě nesmyslný čísla. Prejže jedenáctikilovej vytřenej mořčák. V Pawnee?“ posměšně si odfrkl. „To mi nějak neštymuje.“ Přezíravě jsem se uchechtl nad Jimovým podceňováním mojí práce. Ono by to štymovalo, kdybys toho o chytání nenadrženejch ryb věděl tolik co já. „Alfa torpédo není jen na mořčáky,“ vysvětloval jsem a pokrčil rameny. „Zabere ti na něj jakákoli vytřená ostnoploutvá ryba. Milujou patentky.“ „Já tě nechápu, kluku.“ „Je mi devětadvacet.“ „Alfa torpédo? Takhle se přece žádný normální mušky nemenujou.“ „Normální zákazníci zas většinou něco kupujou. To jsou ale paradoxy.“

Líně ukázal prstem na můj vázací svěráček. „Tak mi umotej jeden ten torpéďáckej tentononc,“ poručil si pánovitě, jako bych byl nějaký jeho říční šerpa. „Jasňačka, Jime,“ já na to. „A bude libo zaplatit, nebo jenom rezervovat až do skonání světa?“ „Zaplatím, jesi bude za něco stát,“ odvětil a namířil si to k východu. Rukama se opřel do dveří, otevřel je a zůstal stát, napůl venku, napůl uvnitř, elektrický zvonek pištící mu v sebevražedné smyčce nad hlavou. „Jaks vůbec přišel k takovejmhle znalostem vo tření říčňáků? Vytáhls vůbec kdy paty z Kansasu?“

No, mohl jsem mu říct pravdu. Vybalit na něj všechno, co vím — předvést mu, že moje znalosti dalece přesahují oblast rybí soulože. Jen tak namátkou jsem mu mohl povykládat o ploštěncích Macrostomum hystrix, kteří se reprodukují tím, že si šoustají vlastní kebuli. Říká se tomu hermafroditická traumatická inseminace. Taky jsem mohl dodat, že obojetní červi nejsou jediný druh, co se podobným praktikám oddává. Mořští slimáci, taky hermafroditi, si šukají hlavy navzájem. Dělají si to rozdvojeným ocasem, jednomu z jehož konců se říká „penisový háček“. Mohl jsem Jima vzít na vyhlídkovou jízdu po třídě Mammalia, do doupat hrabošů prériových, kteří spolu žijou v něžných monogamních vztazích, pokud se tedy sameček neztříská, v kterémžto případě se začne honem shánět po anonymních šukačkách. Totálně bych ho zkratoval odhalením, že škvoři mají dvě péra. Že delfíni ojedou prakticky cokoli. Všecko tohle bych na něj mohl vychrlit, jenže pak bych mu možná musel vysvětlovat, odkud to všechno vím. A to já nedokážu. Takže jsem mu pověděl čistou pravdu.

„Prostě to vím, Jime.“ „Jo tak, to ty internety,“ odpověděl si sám. „Tak zatím, kluku, stavím se za pár dní.“ Sklopil jsem zvětšovák. „Měj se, Jime.“ Popravdě jsem Jimovi tu jeho totální nedotčenost záviděl, tu schopnost vypotácet se z obchodu zpátky do světa a klidně si pokračovat v životě, zatímco ten můj stagnoval na místě. Kamkoli jsem se vrtnul, moje mozkovna šla se mnou, napraná nekonečnou zásobou všelijakých libůstek ze světa fauny, kterými mi zamořovala myšlenky. Nemělo to vysvětlení, ani žádný jednoznačný zdroj. A bývalo by to naprosto k ničemu, kdy bych nepracoval v krámě s rybářskými potřebami a v jednom kuse nevymýšlel další finty, jak přimět vyšukaný ryby, aby zabraly na falešné broučí larvy.

Žádný fanatik do muškaření nejsem. Jenom se na nic jiné ho nedovedu soustředit. V jednom kuse na mě dotírají hejna vlezlých myšlenek a i ten sebedrobnější podnět vyloudí neodbytný komentář odkudsi ze záhybů mojí mozkovny. Co vám říkám? Zkouším to odfiltrovat, jenomže přeladit se na jinou frekvenci je dost fuška, když vaše hyperaktivní kedlub na občas myslí zadnicí.

Dveře se opět rozvřeštěly, jako by se jim kdosi sápal po krku. Ve sklíčku zvětšováku se objevila mamutí žlutá skvrna, kterou jsem okamžitě identifikoval jako svého kámoše Pattona, zkouřence a povaleče na plný úvazek. Nehulil z vlastního rozhodnutí — tedy, jeho rozhodnutí to bylo, ale nedělal to jenom proto, aby se zkouřil. Tráva mu fakt pomáhala fungovat. Patton byl jediný člověk na světě, o kterého se pokoušela paranoia, jedině když zkouřený nebyl. Jen tak mimochodem, gandžu většinou opyluje vítr, ne včely.

Patton zaujal vážný postoj a pokynul mi rukou jako při televizním kvízu. „Do jakého řádu spadá D. sylvestris?“ „Na tohle teď nemám náladu, chlape.“ „Hymenoptera,“ hrdě si odpověděl na vlastní otázku. „Jak dlouho jsi musel drezurovat těch svých osm neuronů, než sis to zapamatoval?“ „Nějakou chvilku to zabralo,“ odpověděl vesele a odkudsi z pačesů vytáhl jointa. „Tady to hulit nemůžeš.“ „To vím.“ Přičichl k jointu a vrátil ho zpátky do svého chomáče slámy.

...........

překlad Zdeněk Polívka