Z předmluvy:

.............

Jednadvacáté století je v Americe politickou noční můrou, protože stranická nenávist dosáhla vrcholu. Ano, vždy proti sobě stály dvě strany, ale pamatuju si ještě konec dvacátého století – a takto špatné to tedy nebylo. V devadesátých letech jsme na sebe v televizi řvali (docela dost, přinejmenším v mém starém pořadu), ale aspoň jsme spolu vydrželi sedět v jedné místnosti. Teď tu máme názorové frakce, které chtějí slyšet jen to, co jim dává pocit, že jsou něco víc než ti ubožáci z druhé strany. Lidé nejenže nechtějí slyšet protichůdný názor, ale často chtějí, aby zmizel i se svými nositeli – buď aktivně tím, že je zavrhnou a zruší, nebo pasivně tím, že je budou ignorovat.

Není pochyb, že jsem v průběhu let přišel o spoustu fanoušků, protože jsem se nedržel linie, které si přáli, abych se držel; nechybějí mi. Tento pořad není pro ně. Můj pořad a tato kniha jsou pro ty, kdo mají otevřenou mysl, a pro ty, kdo zejména v dnešní době vidí dost bláznů na obou stranách. Přál bych si, aby tomu tak nebylo. V letech vlády Bushe a Obamy to pro mě bylo jednodušší a pro lidi bylo snazší mě pochopit. Bylo to předtím, než se z hnutí wokeness, zprvu ušlechtilého přikázání být na stráži před nespravedlností, stalo ošklivé autoritářství, a to často na podporu špatných myšlenek.

Jedním z důvodů, proč jsem napsal tuto knihu, je, že bez ní je téměř nemožné pochopit, z čeho vycházím; není to jen další z knih, jejichž podstatu lze pochopit z několika úryvků. Jsem si jistý, že divákům pořadu Real Time se při jeho sledování někdy může zdát, že jsem politicky rozpolcený, a má to svůj důvod – jako moderátor pořadu sloužím mnoha pánům: v daný večer, v závislosti na tom, s kým mluvím – a s kým někdy diskutuju –, může převládat jeden určitý aspekt problému, a k divákům se tak dostane jen zlomek toho, co bych chtěl k danému problému říci. Musím dát prostor k vyjádření více hostům; a ve formátu volné debaty vás také lidé často přeruší dřív, než můžete rozvinout svůj názor v plném rozsahu. Nebo nám prostě dojde čas a musíme přejít k dalšímu tématu – je to koneckonců pořad, ve kterém se snažím posluchačům sdělit, co si myslím, že by měli vědět o událostech daného týdne; to je úkol číslo jedna. Takže se v tom všem může rozplynout myšlenková soudržnost – a já doufám, že tato kniha to napraví.

Ale míra nebezpečí není stejná – snažil jsem se jasně říct, že si to nemyslím. Věci, které jsem na republikánech nikdy neměl rád, se mi nelíbí dodnes: jsou příliš pobožní; jsou daňoví pokrytci, kteří nesnášejí, když Amerika utrácí peníze, jež nemá, s výjimkou období, kdy jsou ve funkci, a pak je to vždycky naprosto v pořádku; do značné míry popírají rasismus; a dostatečně se nezabývají stavem životního prostředí. Odhaduje se, že denně přicházíme o 150 živočišných druhů, a myslím si, že je to vůbec nezajímá. A to všechno se časem ještě zhoršilo. K této už tak dost podělané směsici přidali sociopata Donalda Trumpa a do značné míry přijali i myšlenku, že legitimní reakcí na prohru v prezidentských volbách je pravicový puč.

Zdá se, že si osvojili onen nesvatý paradox z vietnamské války: „Abyste zachránili vesnici, musíte ji zničit“. Myslí si, že to, co dělá levice, zemi tak zásadně škodí, že jsou ochotni zahodit samou podstatu této země – demokracii –, aby ji zachránili. A nelze prostě strpět stranu, které dominuje přístup „volby platí jen tehdy, když je vyhrajeme my, protože druhá strana je parta pošuků“. I pokud je druhá strana plná pošuků, musí se to řešit v rámci demokratického procesu. Chápu argumentaci pravice: „No tak možná narušujeme normy politiky a vlády… možná už ani nechápeme, co je to demokracie… ale vy na levici už ani nechápete, co jsou to lidé… a nabouráváte ještě zásadnější normy, normy samotného života. Vždyť vy už snad ani nevíte, co je to žena, a my prostě nemůžeme svěřit zemi lidem takhle odtrženým od reality.“ Ano, tento argument chápu. Proto v jednom z editorialů říkám: „Ujasněme si jedno: nezměnil jsem se já, ale levice, která se nyní skládá z malého kontingentu, který se zbláznil, a velkého kontingentu, který to odmítá uznat. Ale já to udělám.“

To je zásadní věc: wokeismus ve své současné podobě není rozšířením liberalismu, je spíše jeho opakem; většinou není pokračováním tradičního liberalismu, ale jeho záhubou. Tim Scott, který kandidoval v roce 2023 jako černošský republikán, připomínal svými výroky ohledně rasy Obamu z doby, kdy byl prezidentem, spíš než dnešního Obamu nebo kteréhokoli jiného demokrata. To demokraté se změnili, ne já. Existují stovky vysokých škol s kolejemi a absolventskými ceremoniály pouze pro černochy, což se příliš neslučuje s duchem rozmanitosti, o němž jsem si myslel, že je na vysoké škole tak zásadní. Častou námitkou demokratů proti tomuto tvrzení je: „Jistě, na levici se dějí šílené věci, ale to je jen okraj, jen nevýznamných pár cvoků.“ Nevím, jak to říct jemně, takže to řeknu prostě: nemáte pravdu. A to je právě ten problém, když se nacházíme v pevně uzavřených informačních bublinách: nevystaví vás ničemu, čeho se dopouští vaše strana a co by se vám možná až tak nelíbilo. Matt Taibbi to dobře vystihl, když napsal: „Mediální firmy fungují pozpátku. Nejprve se ptají: ‚Jak chce naše cílová skupina pochopit to, co se právě odehrálo?‘“ a dále: „Mediální společnosti se musejí vymanit z obchodního boje o publikum.“ A právě o toto se pořád snažím: narušovat bubliny. Když mi lidé říkají: „Poslední dobou si děláš legraci spíš z levice“ – no ano, jsou mnohem komičtější než dřív, a já jsem přece humorista. Ale také: Když to neudělám sám, kdo jiný to liberálům řekne tak, aby to slyšeli?