Jak Slováci inspirovali Čechy čili: k 17. listopadu vyjde Ilustrovaná Ústava ČR. Na počátku nápadu na ilustrovanou Ústavu je Slovák Adam Berka. Architekt, knihkupec a aktivista. V roce 2012 rozjel 82 Bøok & Design Shõp, knihkupectví se zaměřením na architekturu, design, umění a ilustraci (www.82.sk). V roce 2017 vydal první knihu – Ilustrovanou Ústavu Slovenské republiky, která se těší velké oblibě. Adam: „Začalo to tak, že som si takto pred rokom na blogu kníhkupectva Page Five prečítal rozhovor s Nikolou a Jindrom z pražského nakladateľstva Take Take Take. Jindra ilustroval knihu, ktorá bola prepisom denníkov jeho pradeda z Prvej svetovej vojny, ktorú strávil v Rusku, kde sa stal československým legionárom. V tom čase som pripravoval svoju prvú knihu – Ilustrovanú Ústavu Slovenskej republiky, do ktorej som len pár dní predtým napísal venovanie. To patrilo môjmu pradedovi Rudolfovi Klačkovi, ktorý bol zhodou okolností tiež československým legionárom v Rusku. Neveril som, že môže dvoch vydavateľov a kníhkupcov, jedného z Českej republiky a druhého zo Slovenska, spájať tak podobný príbeh. Povedal som si, že musíme spolu niečo podniknúť. A tak som napísal Jindrovi a Nikole, že by sme mohli spolu vydať knižku.“ A na tu knihu se právě crowdfundigově vybírají peníze.

………..

Na svátek sv. Václava 28. září 2018 měl v pražské katedrále sv. Víta promluvu prof. Mons. Petr Piťha. Kdo nezná, nutno si před dalším vyslechnout:

Je to pro bývalého angažovaného katolíka jeden z nejhorších životních zážitků s církevními potentáty. Stařík rozvážným hlasem říká „pravdy“, které se nesou katedrálou jako zápach z nevyčištěných zubů. Zcela soucitně člověku chtě nechtě ujede, že tomu dědkovi snad hráblo. Jenže ne – dlouho už část katolické církve předvádí tohle nahnědlé černo-bílé vidění světa, které prý je opřeno o naše základní civilizační hodnoty a které má každý katolík rasou hájit proti všemu jinakému. Za řečnícím monsignorem sedí šéf českých a moravských katolíků a spokojeně přivírá oči, Myslí si to samé, ale pro teď je lepší, když to takhle naplno řekne někdo jiný. Proto si ho taky do katedrály dotáhnul. Jen letmo si představím nadšeně tleskajícího faráře Kuffu, který se místo obdivuhodného díla okolo sociálně potřebných zapletl sám do svých zjednodušených představ o světě. A vzpomenu si na jméno Bezák, pochopitelně.

………….

Literární překvapení posledních dnů se jmenuje Jaroslava Oválská. Její kniha Za lyrický subjekt je úkaz. Do jednoho tvůrce se v ní slili dva básníci – Olga Stehlíková a Milan Ohnisko – a vytvořili co nového? – no přece lyrický subjekt. Sbírka jakoby vznikla pro tu možnost spojit zase jednou vysoké s nízkým, čtení pro služky s art programem pro náročného diváka. Snad může na někoho působit jako telenovela s bohemistickým žonglováním, jako kratochvíle pro básnickou bublinu, taková pulp fiction o holce „ze souhvězdí Zabouchlá blbá kráva“. My všichni, co čteme českou poezii pravidelně, víme, že Oválská není žádná bižuterie, ale jde o uhlík nejvyšší hustoty a tvrdosti. Jen teda – co je to za pitomý nápad udělat tu knihu tak mrňavou. Zase v kabelčičkách ji jiné lyrické subjekty snad nosit nebudou?

……….

Vyzkoušeli jsme si, že i bez Nobelovky za literaturu se dá žít. Stejně ale díky tomu něco zajímavého v tom literárním podzimu chybí. Nějaké jméno, které najednou vytáhne švédská akademie z klobouku a knižní svět na něj začne svítit. Asi je všeobecně známé, že za letošním neudělením ceny za literaturu je metoo skandál partnera jedné z akademiček, který prý navíc vynášel nějaké důvěrné zprávy z novelistického zákulisí. Byly sice nějaké pokusy o náhradní ceny, jedny české noviny dokonce hned pasovaly na náhradního vítěze Milana Kunderu, ale pravdou je, že se čeká, že snad příští rok bude vše při starém – v říjnu bude Nobel za literaturu udělen, předtím se bude spekulovat, vítěz bude překvapením, akademici budou nařčeni z politických a dalších neliterárních motivací atd. Prostě: chybíš nám, ty pomlouvaná ceno, ne že ne!

……………

Český prezident se už dávno vymknul jakékoliv ústavní i lidské kontrole. Někteří zoufalí Češi se dokonce snaží najít nějaké jeho kamarády, aby ho od dalšího pokračování v úřadu odradili pro jeho vlastní dobro, než z něj zbyde skutečně jen šedá břečka, jejíž státnický portrét obřadně se svými studenty zakopává ředitel gymnazia na školním pozemku, aby mu nestrašil v budově (to se v ČR skutečně stalo). Jenže hledat Zemanovy kamarády není jen tak. Hrůza mě polila, když jsem si uvědomil, že nás s kreaturou spojuje to, že jsme od mala vyrůstali jen s matkou bez otce. Co když budu ke stáru stejnej zmrd jako on? Nějaký kamarády ale snad přece mám!

……………

Filmový zážitek se tentokrát jmenuje Beze stop. Křehký film o tom, že utíkat před lidmi není tak snadné. Že se lidé mohou mít silně rádi, ale každý musí mít prostor žít také ještě trochu svůj život. Otec chrání sebe a svoji dospívající dceru před zlým světem. Má post-trauma z vojenského nasazení. Bydlí v lese a všechno zvládají. Mají se rádi. Jsou odhaleni a svět jim chce pomoct. Jo to je na tomhle filmu nádherný – nikdo v něm není záporná postava. I policajti i sociálka se chovají slušně a normálně. Tohle jsou ty filmy. Nestojím o blockbustery, nestojím o special art podívanou, chci si prožívat v kině takováhle setkání a chvíli s nimi chodit a pak si trochu z nich nechat na horší časy.

………………

A rozloučíme se protentokrát katolickým pobavením:

Zobraziť diskusiu (0)