Srůstání člověka a stroje - budoucnost nebo už současnost?
Není úplně snadné poznat start technologické singularity - tedy zlomového bodu technologického vývoje, kdy se váhy schopností překlopí na stranu umělé inteligence a lidství začne být zastaralý termín. Možná to bude trvat ještě pár let, možná už v té době žijeme. V nějaké míře nás stav part animal, part machine ale rozhodně čeká. Budeme se tedy jednou technologicky vylepšovat zcela přirozeně? Mark ÓConnell - Být tak strojem.
Ve chvíli, kdy tuto knihu píšu, zatím nebyla žádná mysl nahrána do počítače, žádní pacienti se neprobudili z kryogenního uchování a nenavrátili se do života. Neodehrála se žádná exploze umělé inteligence, žádná technologická singularita.Ve chvíli, kdy tuto knihu píšu, pořád platí (a říkám to nerad), že všichni jednoho dne umřeme.
Mezi transhumanisty, mezi jejich myšlenkami, jejich obavami a jejich touhami, jsem se občas přistihl při pomyšlení, že budoucnost (pokud nadejde) jim dá za pravdu tím, že na ně zapomene. Občas jsem se přistihl při pomyšlení, že poměry našeho druhu se můžou v nadcházejících desetiletích a stoletích tak radikálně proměnit, že už ani nebudeme muset mluvit o splynutí lidí s technologiemi – jinými slovy, že přestane dávat smysl mluvit stylem, jako by takové rozlišení vůbec existovalo. A že na transhumanisty se bude vzpomínat (pokud se na ně vůbec bude vzpomínat) jako na historickou kuriozitu, jako na skupinu lidí, kteří předčasně a svým osobitým poblouzněným způsobem mluvili o tom, co doopravdy nastalo.
Mohl bych vám tvrdit, že jsem spatřil budoucnost, že vám nesu noviny o velkém splynutí nebo rozpuštění, které nás čeká. Ale nakonec je pravda jenom to, že jsem spatřil přítomnost, a tato přítomnost je dost divná na to, abychom si s ní vystačili: je plná zvláštních lidí, zvláštních myšlenek, zvláštních strojů. A dokonce ani tato přítomnost se nedá poznat, nedá se uchopit – přinejlepším ji můžeme zažít, zahlédnout v letmých záblescích, než bude pryč. A tato přítomnost, stejně jako minulost, je dost futuristický svět. Nebo alespoň taková byla ve chvíli, kdy jsem se s ní potkal, ale to už pomalu mizela do zapomnění, do vzpomínek.
Nakonec jsem tedy dospěl k poznání, že nic jako budoucnost neexistuje, respektive že existuje jen jako halucinační nápodoba přítomnosti, jako uklidňující pohádka nebo zneklidňující horor, které si vyprávíme, abychom ospravedlnili nebo zatratili svět, v němž momentálně žijeme, svět, který byl kolem nás vybudován – z našich přání, navzdory našemu zdravému rozumu.
Stále nejsem a nikdy jsem nebyl transhumanistou. S jistotou vím, že v jejich budoucnosti bych žít nechtěl. Ale někdy si nejsem jistý, jestli už nežiju v jejich přítomnosti.Tím chci říct, že jsem zčásti stroj: zakódovaný ve světě, zašifrovaný jeho zvláštními a neodolatelnými signály. Při psaní se dívám na své ruce, na jejich hardware z masa a kostí, a sleduju, jak se tahle slova objevují na obrazovce – mé obrazovce. Je to zpětnovazební smyčka vstupů a výstupů, algoritmický vzorec signálů a přenosů. Data, kód, komunikace.
Právě si vzpomínám, na co se mě zeptal Marlo Webber mého posledního večera v Pittsburghu, dole ve sklepě, kde se mísil pach karamelového kouře z vaporizéru s potem a spáleným křemíkem.Řekl: „Co když už v singularitě žijeme?“ A já si vzpomínám, že jsem pak zvedl jeho telefon, s rétorickou vážností jsem si ho potěžkal v ruce, přetočil jsem ho, chytil jsem ho. Věděl jsem, že mluví o telefonu, ale taky o tom, k čemu je při-pojený – o strojích, systémech, informacích. O nepoznatelné nesmírnosti lidského světa. „Co když už to začalo?“ zeptal se. Dobrá otázka, odpověděl jsem mu. Budu se nad tím muset zamyslet.
...............
Když se mi konečně podařilo zaplést s Andersem delší rozhovor, mohl mi tuto svou touhu stát se strojem – tuto ambici vyměnit lidství za hardwarství – osvětlit podrobněji. Coby jeden z předních myslitelů transhumanistického hnutí proslul mimo jiné svou obhajobou a teoretickým podchycením nahrávání myslí do počítače, čemuž se mezi zasvěcenými říká „úplná emulace mozku“.Upřesnil, že si to nepřeje hned teď. I kdyby taková věc byla v blízké budoucnosti možná – což zdaleka není, zdůraznil –, stejně by nebylo žádoucí, aby se lidé začali zničehonic nahrávat do strojů. A vysvětlil mi, jaká by takováto náhlá konvergence, označovaná „technomilenialisty“ Kurzweilova ražení za singularitu, mohla mít úskalí.
„Pěkný scénář by byl, kdybychom nejdřív vynalezli chytré léky a technologie určené k nošení na těle,“ líčil. „Následovaly by technologie na prodloužení života. A nakonec se necháme nahrát, kolonizujeme vesmír a tak dále.“ On sám je přesvědčený, že pokud se nám podaří nevyhladit se (respektive nebýt vyhlazeni), stane se to, o čem dnes uvažujeme jako o lidstvu, zárodkem nějakého mnohem rozsáhlejšího a velkolepějšího jevu, který se rozšíří napříč vesmírem a „přetvoří spoustu hmoty a energie do organizované podoby, do života v obecnějším smyslu slova“.
Tento názor zastává prý už od dětství, kdy po kvantech konzumoval obsah regálů vědeckofantastického oddělení stockholmské městské knihovny. Na střední škole čistě pro rozptýlení četl vědecké učebnice a vedl si zápisník s rovnicemi, které mu přišly ze všech nejpodnětnější. Transhumanistické hnutí mu prý učarovalo svou logikou a hezky odkrokovanou posloupností uvažování – tedy spíš abstraktními symboly než skutečnými věcmi, které reprezentují.
Mimořádně bohatou studnicí těchto rovnic se pro něj stala kniha Antropický kosmologický princip od Johna D. Barrowa a Franka J. Tiplera. Zpočátku ji Anders četl především pro její podmanivé výpočty – jeho slovy „divné vzorce o věcech, jako jsou elektrony obíhající kolem atomů vodíku ve vyšších dimenzích“ –, ale stejně jako dítě s výtiskem Playboye, jehož zájem se postupně stočí k Nabokovovu dílu, i on se časem začal zajímat o text, který tyto rovnice doprovázel. Barrow s Tiplerem nahlíželi na vesmír v zásadě jako na deterministický mechanismus, ve kterém „inteligentní zpracovávání informací musí vzniknout“ a postupem času exponenciálně narůstat. Tato teleologická premisa zavedla Tiplera v jeho pozdějších dílech k myšlence „bodu Omega“, jakési extrapolaci, podle níž inteligentní život převezme veškerou hmotu ve vesmíru a způsobí kosmologickou singularitu, ve které budoucí společnosti dokážou oživovat mrtvé.
„Ta myšlenka pro mě byla jako zjevení,“ svěřil se mi Anders. „Teorie, že život jednoho dne ovládne všechnu hmotu, všechnu energii a bude vypočítávat nekonečné objemy informací – pro teenagera posedlého informacemi to bylo něco úžasného. Uvědomil jsem si, že na něčem takovém chci pracovat.“A právě v okamžiku tohoto uvědomění se prý stal transhumanistou. Bylo mu jasné, že pokud je cílem maximalizovat množství života ve vesmíru, a tím pádem i množství zpracovávaných informací, musí lidé expandovat do nejzazších koutů univerza a žít extrémně dlouhou dobu. A aby se tyto věci mohly stát realitou, evidentně budeme potřebovat umělou inteligenci, roboty, vesmírné kolonie a všelijaké další věci, o kterých se dočítal ve sci-fi knížkách z místní knihovny.
„Jakou hodnotu má hvězda?“ zeptal se a ani nepočkal na odpověď. „Hvězda je sama o sobě celkem zajímavá, když máte jenom jednu. Ale když jich máte biliony? Zjistíte, že jsou ve skutečnosti celkem stejné. Mají jen zanedbatelnou strukturální komplexitu. Zato život,“ vydechl, „a především pak život jednotlivců – ten je vysoce nepředvídatelný. Vy i já máme svůj životní příběh. Ale kdybychom příběh vesmíru spustili od začátku, oba dva bychom dopadli jako úplně jiní lidé. Naše jedinečnost se kumuluje postupem času. Proto je ztráta člověka neuvěřitelným neštěstím.“
Pro ideál překonání lidských omezení je Andersova vize nahrání do počítače a převedení lidské mysli na software ústřední, protože nám umožňuje stát se ryzí inteligencí, která se bude moct šířit vesmírem. Anders v lecčem působil výrazně jinak než člověk, jehož jsem zhlédl v onom dokumentu, ta lehce mrazivá kněžská postava dělající gesta technologického požehnání. Teď vypadal nejen starší, ale i méně strojovitý, a v jeho touze stát se strojem ještě víc vynikala fascinující lidskost.
Nastiňoval však vize budoucnosti, které mi připadaly neskonale zvláštní a znepokojivé – cizejší a víc odcizující než ideje kteréhokoli ze zavedených náboženství (která stejně nevyznávám), a to právě proto, že technologické prostředky k jejich uskutečnění jsou alespoň teoreticky na dosah. Jakási má niterná složka reagovala na představu proměny na stroj pudovým znechucením, až zděšením. Zdálo se mi, že mluvit o kolonizaci vesmíru – o tom, že vesmír zpracujeme pro účely svých projektů – znamená vnucovat této bezvýznamné prázdnotě ještě hlubší bezvýznamnost toho, jak se jako lidé pořád pachtíme po významu. Jinými slovy, nedokázal jsem si představit větší absurditu než bazírování na tom, že všechno musí mít nějaký význam.
Zmíněný přívěsek, který Anders nosí na krku – stříbrný medailon, který silně připomíná katolickou votivní medai-li a jen umocňuje jeho celkové duchovenské vzezření – ve skutečnosti obsahuje vyryté instrukce vysvětlující, jak v případě jeho smrti kryogenně uchovat jeho pozemské ostatky. Co můžu soudit, toto přání sdílí s velkou spoustou dalších transhumanistů: chtějí, aby jejich těla byla po smrti zakonzervována v tekutém dusíku až do dne, kdy nějaká budoucí technologie umožní jejich rozmrazení a znovuoživení, případně kdy bude možné vyjmout z jejich lebek oněch 1,4 kg neuronového wetwaru, naskenovat z něj uložené informace, převést je na kód a nahrát je do nějakého nového typu mechanického těla, které nebude podléhat zkáze, smrti a dalším lidským defektům.
Instrukce gravírované na medailonu stanovují, že Andersovo zesnulé tělo má být převezeno do arizonského města Scottsdale, kde sídlí firma zvaná Alcor Life Extension Foundation. A ukázalo se, že tuto kryogenní laboratoř řídí muž jménem Max More, tentýž Max More, který napsal „dopis Matce přírodě“. Do Alcoru přicházejí transhumanisti, když zemřou, aby jejich smrt nemusela být věčná. Abstraktní vize nesmrtelnosti tu vstupují do fyzického světa. Zachtělo se mi vydat se tam a taky se octnout v přítomnosti budoucích nesmrtelných, nebo přinejmenším mezi jejich zmrzlými mrtvolami.
překlad Jiří Petrů
