Krotit zběsilost času

Pomíjivost je vepsána do lidské existence, dnes ji ale nahrazuje mánie zrychlování. V této akcelerující rychlosti se vědomí pomíjivosti zkracuje k nule. Všechno musí mít parametry co největší rychlosti: mluvení, gesta, mezilidské vztahy, doprava i vztah k sobě samému. Netrpělivost je jinou formou těkání, duševního, tělesného i prostorového. Netrpělivost je formou prázdnoty. Dávná ctnost trpělivosti přinášela klid, usebrání, soustředění. Dnes je brána jako zpozdilost. A zde se nabízí jedinečná příležitost pro staré. Nepřebírat rytmus zběsilého digitálního času a objevit znovu ztracený smysl pro rytmus přírody, pro ponechání všeho, co si jde vlastním tempem. Nestupňovat zběsilost času, která je výsledkem prázdnoty. Nietzsche k pomalosti: „Pomalu se rozhodovat a houževnatě lpět na tom, k čemu jsme se rozhodli. Vše ostatní přijde samo.“ Pomalost znamená svobodu nenechat si vnutit zběsilé tempo doby.

Peter Borscheid tvrdí: „Na počátku byla pomalost.“ Čas měl v evropském středověku „přirozenou“ povahu, řídil se přírodním rytmem. Pomalost byla principem času vesnice. Jak se církevně formovaný čas postupně vyvazoval z „diktátu“ přírody, temporální styl se dostal do vleku zrychlování. Dnes je více než kdy jindy zapotřebí vytvořit protipól tohoto směřování. A zde mohou staří vykonat mnohé pro společnost, která je ignoruje a nevidí v nich potenciál, jenž je v nich uložen. Krotit rychlostní furor by měli právě staří, neboť už mají svobodu nepodřizovat se tyranii práce.

Pomalost je se stářím spojována v negativním smyslu jako svého druhu retardace, dokonce jako kognitivní a performační handicap hraničící s demencí. Požadavkem dneška je rychlá řeč, která překonává rytmické, motorické a melodické parametry kadence promluvy. Už se na ni dnes neuplatňují ortoepická kritéria. Hovořit rychle je dnes důležitou podmínkou společenského uznání, jako by nebylo důležitější hovořit smysluplně. Jistě existují urgentní situace, v nichž je třeba projevit rychlost, chceme-li zabránit nejhoršímu, zejména jde-li o životy a zdraví. Pomalost naopak může být plodným předpokladem myšlení, které schází ve všech sférách života. Nelze však rovněž opomenout další negativní dopady rychlosti za každou cenu ve sférách, jež to nevyžadují: je to například ztráta zvukové hierarchizace promluvy. Rychlá promluva neumožňuje hlasově nuancovat jednotlivé výrazy. Neumožňuje akcentovat jen ty prvky promluvy, které jsou nositeli významu. Neexistuje stylová rozmanitost rozmluv.

Ovšem právě stáří má tu výsadu svobodně rozvrhovat svůj čas, jehož tempo neudává žádný profesní diktát ani módní požadavek „nemít čas“ coby symbol sociálního statusu. Čas, který není třeba promrhávat hobbymánií či hledáním rozptýlení za každou cenu. Stáří se naopak otevírá široké spektrum možností, jak využít σχολή, která znamená osvobození od provozních stránek života. Je to historická příležitost prožít stáří nejen důstojně, ale především plodně.

Stala-li by se pomalost ctností stáří a to by mělo promlouvat do věcí, z nichž je vylučováno, pak by to byl důležitý protipól hektické zběsilosti života. Víra v pomalost by mohla korigovat negativní důsledky slepé víry v pokrok a jeho motoriku (rychlost). Neznamená to nehybnost ani „stojaté vody“, znamená to neběžet tam, kde je vhodná pomalá chůze. Maratón se nedá běžet sprinterským tempem. Znamená to pluralismus rychlostí jako protiklad požadované akcelerace. Všechny moderní totalitní státy jsou založeny na rychlosti a pomalost starých může mít subverzivní účinek.

Stáří byla dříve připisována moudrost, ale tento predikát už neplatí. Nikoli moudrost, ale rozvaha jako umění pomalosti. Jak by se vyjímalo na pozadí manické honby za rychlostí umění pomalosti!

Rychlostí se život zmechanizuje. Ještě hůře, dnes se robotizuje. Mezilidskou komunikaci nahrazuje čím dál častěji robot, který vede sám se sebou algoritmem řízený monolog. Tato monologizace společnosti probíhá paralelně s robotizací. Každý do sebe uzavřený jedinec je obklopen monologicky utvářeným sociálním kontextem. Tato tendence je příležitostí, jak algoritmem řízenou virtuální realitu zapojit do sledování a ovládání jednotlivých lidských bytostí a celku společnosti. Patrně nejdále je v této oblasti Čína, která bude zanedlouho určovat pravidla světového pořádku. Tedy žádný projekt „světového étosu“ (Hans Küng), ale étos naprostého podrobení se jedince nařízenému celku. Čína se bude snažit (a vlastně se už snaží) vytvořit unipolární svět, v němž nebude místo pro alternativu. Glajchšaltizace se nebude nutně ubírat hrubým násilím, ale formou „digitálního leninismu“ a systémů „sociálních kreditů“, jak se již dnes praktikují v Číně. Oba tyto modely jsou umožněny idolatrií rychlosti, neboť – jak již řečeno – rychlost je spojena s hypermodernitou totalitních států.

Avšak právě stáří má skoro všechny předpoklady vymanit se z diktátu zrychlování. Je podrobeno jinému a jedinému diktátu – „bezčasí smrti“. Akcelerace rychlosti se stala téměř jedinou pružinou, která pohání život. Stáří inklinuje k méně lineárnímu pojetí času, resp. k „věčnému návratu téhož“ ve smyslu, že „dění musí být ospravedlněno v každém okamžiku celé“. Právě staří, pokud nerozdrobí svůj život v dobrovolně přebírané provozní činnosti za druhé, mají schopnost kondenzovat chvíle, jež nejsou jen časovými body, ale smyslem nadanými situacemi.

Tak jako „první profesní skupinou, v níž nové členění a měření času vyvolává snahy o úspornost a racionalizaci“, byli v raném novověku obchodníci, tak podobně by mohli být staří průkopníky trpělivosti a pomalosti jako nových ctností (ve smyslu zdatností). Vždyť v trpělivosti je obsažena věčnost. V jednom aforismu Franz Kafka říká: „Jsou dva hlavní lidské hříchy, od nichž se odvozují ostatní: netrpělivost a lhostejnost. Pro netrpělivost byli vyhnáni z ráje, pro lhostejnost se do něho nevrátí. Ale snad je jen jeden hlavní hřích: netrpělivost. Pro netrpělivost byli vyhnáni, pro netrpělivost se nevrátí.“ Pomalost není zaostalost, ale naopak umění přistihovat každou chvíli v její možné i reálné plnosti. Stáří by pak nebylo jen završením předchozích životních etap, ale bylo by uměním „plnosti“. Z matérie fyzického rozvratu někdy vyrůstá schopnost syntézy všeho, co byla dříve membra disiecta. Stáří by pak nabylo staré ceny v novém provedení. Staří by se měli zřeknout imitace mládí a měli by se rozloučit s prázdnotou hektičnosti.

Dar σχολή, tedy výsady, která poskytuje čas osvobozený od profesních a provozních nároků takzvaně produktivního života, se může v období stáří stávat rovněž časem ve smyslu καιρός, tedy prohloubeným časem, jenž nám nabízí příležitosti. Jednou z největších příležitostí je schopnost vést život, který není podvázán neodbytnými nároky provozního života. Staří se mohou emancipovat od destruktivních vazeb na provozní mašinérii, která je jen dynamickou vyprázdněností mezilidských vztahů. Mohou se zříct idolatrie práce. Mohou svým stylem života popírat dominantní model homo faber: „Neboť typickým znakem práce je přece právě to, že po sobě nezanechává nic objektivně uchopitelného, že výsledek její námahy přetrvává jen po velmi krátký čas a je vzápětí opět spotřebován. A přesto je tato strast, která nevytváří vůbec nic trvalého, ve své marnosti nepřekonatelně naléhavá a její úkoly předcházejí všem ostatním úkolům, protože na jejich splnění závisí samotný život. Tváří v tvář bezpříkladnému stupňování produktivity práce v moderní společnosti bylo nasnadě jednoduše odbýt ‚neproduktivní‘ práci, která zůstává stále stejná, jako relikt minulosti a připsat práci kvality, jež přísluší pouze zhotovování. Tím však došlo k záměně práce a zhotovování, takže o animal laborans se mluvilo způsobem, který vlastně odpovídá homo faber. Na této záměně spočívá nejen Marxova teorie práce, ale také glorifikace práce v novověku vůbec.“ Tuto pasáž můžeme použít jako bod srovnání se současností, která se ještě víc oddala pomíjivosti práce než doby předešlé, v nichž se iluzivně zápasilo o údajně důstojnou formu práce. Předně pojem i skutečnost práce pronikly do oblastí, z nichž dříve byla práce vykázána, dokonce i do umění. Zmechanizování práce nahradila robotizace a digitalizace. Zmechanizování překročilo dosavadní hranice a bylo nahrazeno algoritmizací. Práce, tato nejmarnější z lidských aktivit, se stala modlou. Zhotovování, zanechávající po sobě na rozdíl od práce věci (ale zdaleka nejen ty), jejichž existence přesahuje délku lidského života, generací, či dokonce celých tisíciletí, je přeneseno do působnosti algoritmů a robotických a virtuálních soustav. S tím související vizualizace všeho, co se vizualizovat dá (kvůli údajné „názornosti“), vyřazuje na okraj schopnost pochopit a vytvářet pojmy. A tady mohou sehrát roli právě staří. Pomalé tempo umožňuje lépe vidět detaily i souvislosti. Jejich kritické srovnávání se opírá o širší chronologický rejstřík jevů, jež patří do oblasti jejich zkušeností.

Stáří může mít podobu dvou janusovských tváří – jedna je obrácena k budoucnosti, kterou již brzy nebude sdílet s mladšími, a druhá je obrácena k minulosti, jako zrcadlu, v němž se odráží přítomnost. Budou-li staří trpěliví – a jejich styl tuto ctnost umožňuje –, spatří obrysy budoucích břehů, k nimž už nikdy nedoplují.