Tomáš Weiss
11.4.2018
Střední Evropou obchází strašidlo bagatelizace občanské společnosti aneb vstanou noví disidenti
Stačí se dnes podívat na Visegrádskou čtyřku a člověku naskočí husí kůže. Demokracií se tu rozumí nějaký maligní mix volebního výsledku, populismu, anti-evropanství a rozdělování občanské společnosti na ty naše a ty zrádce. V jiné situaci vzniklá Havlova Moc bezmocných (letos uplyne 40 let od jejího napsání) nebo třeba aktuální Snyderova Tyranie jsou knihy, které burcují k občanské odvaze. Je to smutné, ale lidé Střední Evropy se zase musí bát nepříjemností, které jsou důsledkem jejich občanského postoje. "Dlužíme to Havlovi" skandují dnes na pražském Václaváku demostranti. Co? No tu občanskou odvahu.
"Skepse k pouhé apriorní konstrukci alternativních politických modelů a k slepé důvěře ve spásnost systémových reforem či změn není samozřejmě skepsí k politické reflexi vůbec – a akcent na onen obrat politiky ke konkrétnímu člověku mne nikterak nezbavuje práva uvažovat o jeho možných strukturálních konsekvencích. Spíš naopak: bylo-li řečeno A, mělo by být řečeno i B. Přesto se tu neodvážím ničeho víc než jen několika velmi všeobecných poznámek: Perspektiva „existenciální revoluce“ je – co do svých důsledků – především perspektivou mravní rekonstituce společnosti, to znamená radikální obnovy autentického vztahu člověka k tomu, co jsem nazval „lidským řádem“ (a co nemůže být suplováno žádným řádem politickým). Nová zkušenost bytí; obnovené zakotvení v univerzu; nově uchopená „vyšší odpovědnost“; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti – to je zřejmě směr, o který půjde." Václav Havel, Moc bezmocných, říjen 1978
