Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

Strudlhofské schody aneb Melzer a hlubina let

Heimito von Doderer

Když ještě žil manžel Mary K., Oskar se jmenoval, a ona sama ještě chodila na dvou velice hezkých nohou (pravou jí nedaleko jejího bytu 21. září 1925 ujela nad kolenem tramvaj), objevil se jistý doktor Negria, mladý rumunský lékař, který se ve Vídni dále vzdělával na zdejší proslulé fakultě a odsluhoval si svá léta ve všeobecné nemocnici. Takoví Rumuni a Bulhaři byli ve Vídni vždycky, většinou kolem univerzity nebo hudební akademie. Lidé na ně byli zvyklí: na jejich způsob řeči, která se stále více mísila s rakouskou němčinou, na jejich husté kučery přes čelo, na jejich zvyk bydlet vždy v nejlepších vilových čtvrtích, protože všichni tito mladí pánové z Bukurešti či Sofie byli zámožní nebo měli zámožné otce. Zůstávali naprostými cizinci (kterým z domova neustále přicházely obrovské balíky s jejich národními pochutinami), sice ne tak konsolidovaně cizími jako Němci ze severu, byli spíše takříkajíc zdejší institucí, přesto však „Balkánci“, neboť ani oni nikdy zcela neztratili specifický přízvuk. Vídeňské dámy, které zamýšlely pronajmout jednu nebo dvě místnosti svého bytu či vily, si našly „bulharského či rumunského studenta“ a ti je pak doporučovali dále.

V četných kavárnách kolem univerzity nebo kolem klinik totiž panovala národní sounáležitost. Doktora Negriu pohoršovalo Maryino manželství. Nemohl uvěřit, prostě nedokázal uvěřit, že Maryina manželská věrnost má postačující základy, tato věrnost jej nesmírně hněvala, a jeho hněv vznikl přinejmenším současně s prvním hnutím žádostivosti. (Spisovatel Kajetán von S. by nepochybně napsal „toužil po ní z propastné zloby“ a u lidí jeho druhu mohou takové v zásadě nevinné, pitvorně naondulované hlouposti vskutku existovat). Na rybářském háčku, který doktor Negria spolkl, bylo však mrzuté, že ona bezúhonná žena nebyla věrnou manželkou nikterak nevědomky. Nebyla dostatečně naivní, jejímu srdci byly už v dívčím věku – během něhož se cítila naprosto žensky, už když jí bylo čtrnáct – známy všemožné záludy a záhyby, a tak se později rozvinula a zrale uhladila na oné ploše, jež je zde pro všechny, co nekráčejí mezi hladkými stěnami nevinnosti, po cestě bez výhledu jako ta ze starých Atén do Pirea.

Mary však vstoupila do manželství se svým Oskarem nedotčena. Na druhé straně, byla-li v něm stále věrná, nezůstalo tomu tak také proto, že by u ní vznikla trvalá rovnováha z jakéhosi neodvolatelného rozhodnutí a jistého obrácení k povinnostem manželky a matky, matky hezkého páru dětí, děvčete a chlapce, děvčete načervenale plavovlasého po otci, chlapce temně tiziánově červeného jako ona sama. Doktor Negria (nikoli paní Mary) vnímal onu věc mezi těmito naznačenými základními liniemi, a konstrukce, jež zde nabízejícímu se stavu podsunul, vcelku souhlasila. Na tomto podsunutém roštu – který ale nedokázal na nerozhodném vegetování předmětu nic změnit – opékal svůj hněv.

Existuje věrnost, jež není ničím jiným než chamtivostí ve vztahu ke kvalitám, škudlivostí s nimi, jež si chce udržet vše, co je právně v jejím vlastnictví. Takováto věrnost je do jisté míry pouze meritorní povahy – ale meritum znamená také zásluhu –, tvoří pohodlný schůdek k domýšlivosti a člověk si na něj rád zvykne stoupat jako k arkýři, z něhož lze shlížet na prosté pouliční chodce. Takováto věrnost nemá stabilní rovnováhu a nezasluhuje si vlastně své jméno, nemerituje je, právě proto, že je pouze meritorní, lidé se jí však za jistých okolností vzdávají jen velice těžko, a pokud tyto okolnosti doprovázejí cestu jako neviditelné zdi, které však přeci zužují výhled, jako dlouhé zdi po dlouhé roky, pak zůstane u myšleného merita. Doktora Negriu to rozčilovalo, a dosáhnout zde průniku – byl to odjakživa člověk veskrze pronikavý – stalo se předsevzetím, jež do sebe bez jakéhokoli kritického zvážení pevně zabudoval. Požadující, postulující, gestikulující povaha, intervencionista, muž, jenž se pokoušel zhurta odsunout stranou vše, co jej rušilo a co s pobouřením považoval za neslýchané, vše, co jej chtělo brzdit. S oním „intervencionismem“ souvisí fakt, že doktorovo jméno později v jednom blízce příbuzném kroužku nabylo takřka významu přísloví či hesla – a tak vznikla ona „organizace Negria“, jež svou činnost nakonec korunovala akcí proti berlínskému prodejci automobilů Helmutu Biesemu (to sem ale opravdu nepatří!), uskutečněnou pod vedením reklamního básníka či veršotepce Höpfnera, jenž Maryina rumunského ctitele nadto ještě osobně znal. A koho Höpfner neznal?

Byl to chodící adresář, kompletní obchodně-společenská topografie Vídně (jedna z vlastností, které měl společné s rytmistrem von Eulenfeldem). V kritické době se doktor Negria nahoře u Höpfnera jednou – vyprazdňuje čas od času krátkým pohybem sklenku slivovice (mezitím pobíhal vzrušeně po místnosti) – vyjádřil takto: „Nesnesu představu, že ji chytil tenhle pavouk.“ „Pavouk“ byl Oskar, Maryin choť. Negria o něm mluvil rovněž jako o tom „klíštěti Oskarovi“.

Jeho spojení s rodinou K. započalo na tenisovém kurtu v josefínsky bledém Augartenu a kvůli onemocněním děvčátka a chlapce se přesunulo i domů; Negria pracoval na příslušném oddělení ve Všeobecné nemocnici a kupodivu se chtěl stůj co stůj stát dětským lékařem. Jeho proslulý šéf si Rumuna vážil a cenil, a tak se jednou dokonce vypravil k paní Mary, aby děti prohlédl, když byly nemocné. Od té doby pak Negria chodil na návštěvu. Jeho zvonění znělo krátce a ostře, jako když se rozbíjí skleněná tabulka nebo jako když někdo při pokutovém kopu ostře vstřelí branku.

Mary tehdy seděla u čajového stolku, dívala se ven do sotva počínajícího šera pozdně letního večera. Bylo odtud vidět dlouhou ulicí a pak přes Dunajský kanál (což není žádný kanál, nýbrž značná, široká a hluboká, rychle proudící část řeky) naproti na druhý břeh. Z ulice zazníval křik hrajících si chlapců až sem do třetího patra, každovečerní zvuk, který provázel celým létem, pokud je člověk nestrávil v Pörtschachu nebo Millstattu, zvuk, který večer po návratu z venkova spolehlivě, setrvale zdravil, náležel k této roční době a nyní potrvá ještě týdny, neboť počasí zůstávalo teplé, ač už mírnější: nejlepší počasí na tenis, jak říkal Oskar, „indiánské léto“. Oskar přijde během půl hodiny. Mary náhle pomyslí na poručíka Melzera. Už jako mladičké děvče jasně věděla, že je skutečně hloupý. Bylo to v Ischlu, muselo to být v létě 1908 nebo 1909, v té době panovalo nějaké politické napětí ve vztazích se Srbskem. Že se však od ní poručík Melzer, i se svou hloupostí, nakonec oprostil, to do jisté míry tuto hloupost a s ní její vlastní nadřazenost opět neutralizovalo, ačkoli současně leccos tušila o pozadí jeho ústupu a jeho zmizení do jakési garnizóny dole v Bosně, kde ještě byli medvědi, jak opakovaně vyprávěl; sám se na lov medvěda chystal. „Přineste mi potom, pane Melzere, kůži, z toho medvěda, kterého jste mi nabulíkoval.“

Od té doby uplynulo přibližně čtrnáct let. Její otec v Ischlu jednou řekl, že by Melzer musel opustit službu, kdyby se s ní chtěl oženit. Ale: tehdy ji přece mohl mít, bezpochyby. Byl to velmi, velmi srdečný mládenec, stále zcela stejnoměrně veselý a korektní. Starosti neměl žádné. Později by ho bývala podvedla, i to dnes věděla. Kvůli té jeho stejnoměrnosti. Na konci ulice, kam Mary ze svého křesla dohlédla, bylo stálé stanoviště taxíků. Stávaly v dlouhé řadě v příčné ulici, vlevo a vpravo za rohem, takže po levici byla vidět přední, po pravici zadní část vozidla. Policejní předpisy tehdy vyžadovaly, aby byl v případě potřeby použit vždy první vůz celé řady; a jelikož byl jak začátek, tak i konec kolony vázán na jisté hranice, posunula se celá kolona, když jeden vůz odjel; po návratu se pak vozidla řadila na konec. Z toho čas od času vyplývalo pomalé přejíždění jízdní dráhy jedním či vícero vozidly, a nakonec zůstalo napravo stát vždy jedno, z něhož nebylo vidět více než zadní kola, zatímco nalevo rovněž vyčníval zpoza rohu jeden vůz, ale jen předním podvozkem. Toto pravidelné odvíjení šňůry vozidel na konci ulice patřilo pro Mary po všechna ta léta k samozřejmostem a nepochopitelnostem tohoto bytu. Ten jev byl hluboce příbuzný s odkapáváním vodovodu či padajícími korálky růžence. A jelikož ulice až ke stanovišti vozidel a dolů ke kanálu byla značně dlouhá, zůstávalo vrčení motorů při zavřených oknech zcela neslyšné. Onen jev byl nehlučný, naprosto pravidelný, klidný; měl v sobě monumentální nudnost a monotónnost; a to nyní také, v Maryiných přelétavých představách, vytvářelo vztah tohoto obrazu ke vzpomínkám na poručíka Melzera. Ten se ovšem dokázal velice, velice mile smát.

Zazvonění doktora Negrii prorvalo do obrazu pár sršivých jiskřiček, ne zcela nepodobných těm, jež člověk vidí, když dostane ránu přes oko. Negria podle všeho dnes zvonil obzvláště energicky. Služebná mu otevřela dveře, ale on do pokoje nevstoupil, nýbrž pronikl, hluboce se uklonil, políbil Mary ruku, přitom byl již na postupu a v ofenzívě, a ona vtíravost zůstala, i vzhledem k obřadné uměřenosti jeho pohybů, políbení ruky, poklon. Rozhlížel se po pokoji, měřil si vše poněkud popuzeně a zároveň nehlasně vyslovoval či jako fluidum vyrážel množství slov: Inu tedy. Vše při starém, pořád ještě. U toho starého klíštěte. Jsem zvědav, jak dlouho se vám ještě bude chtít takto žít. Nesmyslná existence, promarněný život. Předsudky jsou lenost, nic jiného, lenost je hřích proti životu. Předmět nadaný vlastní pohyblivostí, tedy živá bytost na rozdíl od věci, se nesmí oddat lenosti. To klíště vám v žádném případě neuvěřím. Neexistuje!

..............

překlad Ondřej Sekal

Heimito von Doderer

(1896 - 1966) Rakouský prozaik. Narodil se ve Weidlingau u Vídně. V první světové válce padl do ruského zajetí a strávil čtyři roky na Sibiři. Po návratu do vlasti ve Vídni vystudoval historii. V roce 1933 vstoupil do rakouské odnože NSDAP. Rozvedl se se svou první židovsku manželkou. Roku 1940 konvertoval ke katolické církvi a rozešel se s nacistickou ideologií. Druhou světovou válku prodělal jako záložní důstojník v nacistické armádě. V Oslu skončil v zajetí a do Rakouska se vrátil až v roce 1946. Po válce se mu podařilo vyhnout postihu za své nacistické angažmá. Získal řadu literárních cen. Odmítal jakékoliv politické ideologie. Mísil grotesku, mystifikaci a literární parodii. Zemřel ve Vídni.

Strudlhofské schody aneb Melzer a hlubina let

Strudlhofské schody aneb Melzer a hlubina let

Doderer Heimito von

Heimito von Doderer (1896–1966), jeden z klasiků moderní rakouské literatury, se stal všeobecně známým až v poměrně pokročilém věku právě románem Strudlhofské schody, který poprvé vyšel roku 1951. Na něj navázaly další knihy tzv. vídeňské trilogie, Démoni a Osvětlená okna, propojené některými postavami, ale především autorovou milovanou Vídní za časů dramatických změn rakouského státu a společnosti v prvních třiceti letech 20. století.

Kúpiť za 31,07 €