Počátky swingových výstředností. Vznik a časové vymezení české swingové subkultury

Vznik české swingové subkultury je nutné datovat do přelomu třicátých a čtyřicátých let. Nejstarší článek o potápkách, který se mi podařilo objevit, pochází z 20. března 1940 a byl otištěn ve Večerníku Českého slova. Jmenuje se Odpoledne s potápkami – Slečna Kristýna zpívá před mikrofonem a pojednává o odpoledních čajích pořádaných v neděli v sále Jednoty soukromých úředníků na pražských Vinohradech. „Potkáte-li v Praze mladého pána, tak mezi 15 až 20 roky, který má na sobě kalhoty, dole úzké a podobné hořickým trubičkám, v zimníčku, který je jen o málo delší saka, pak je to ‚potápka‘,“ píše se zde. 964 S největší pravděpodobností se jedná o jeden z prvních věřejne publikovaných textů, který informuje o tomto novém kulturním fenoménu. Nepodepsaný článek napsal tehdy čtyřiatřicetiletý žurnalista a ilustrátor František Ketzek (1906–1978), který též vytvořil doprovodnou kresbu zpívající mladé dívky. 965 Autor článku spojuje zároveň potápky se swingovým tancem. Je zajímavé, že ani způsob jejich tančení, ani jejich výstřední oblečení jej nikterak nepobuřovaly: „Mají tu dobrou hudbu a mladí lidé tu tančí swing. To je takový tanec, při kterém je nutno po určitých krocích nadskočit a zase klesnout do kolenou, zkrátka tančit, jako když se člověk potápí pod vodu a občas vystrčí hlavu, aby se nalapal vzduchu. Protože se mládí musí nejak vydovádět, tady mladí lidé dovádějí ve swingu. Tančí se i netančí, podle toho, jak kdo umí.“

I další články z následujících měsíců informují o potápkách jako o novém trendu. Jednalo se kupříkladu o sloupek novináře a spisovatele Achille Gregora Poslední výkřik módy: Gejblíci, jenž byl otišten v Telegrafu (pražském „bulvárním vydání“ Českého slova) 15. května 1940, tedy v době německého útoku na Francii a dva dny po legendárním projevu Winstona Churchilla, ve kterém slíbil britským občanům „krev, dřinu, slzy a pot“. Achille Gregor nehovoří na rozdíl od Františka Ketzka o „potápkách“, ale o „gejblících“, což byl jeden z dalších výrazů pro příslušníka protektorátní swingové subkultury. „Člověk dneska opravdu neví, čas letí, že se jeden nestačí divit. Myslí si, vyndáš si z kapes toho předloňského saka kuličky proti molům, natáhneš k tomu šedivé kalhoty a máš jarní obleček jedna radost, a najednou kouká a tumáš, je nová móda. Člověk má kráčet s duchem času, jak je kroj, tak se stroj, proto se poohlédne sem tam v kavárně a vidí, pánskou módu opanoval zvláštní druh mladíků podivných fasón, zvaných ‚Gejblíci‘. Člověk je neinformovaný, a když takového mladého muže potkal, myslil si‚ hele, copak je to za reklamu‘ a on to zatím Gejblík. Gejblík je poslední výkřik módy a ctěné obyvatelstvo bude jistě vděčno za pokyny, jak se přizpusobit módnímu požadavku.“ 966 Ačkoliv se tiskový koncern Melantrichu, jehož soucástí byl i Telegraf, stal v průběhu války působištěm některých kolaborantských novinářů, autor tohoto článku k nim rozhodně nepatřil. Achille Gregor (1910–1998) spolupracoval před válkou s časopisy levicové orientace jako Trn či Tramp, psal do komunistických periodik Haló noviny a Rudé právo a působil též v divadle D-34. V roce 1935 byl žalován za karikaturu Lídy Baarové, zvěřejněnou v satirickém časopise H2SO4, která zesměšňovala její styky s nacistickou elitou, soud jej nakonec osvobodil. Za války byl Gregor vyšetřován gestapem kvůli první manželce, jež byla židovského původu, a též pro styky s Karlem Poláčkem, který byl bratrancem jeho otce. Po válce působil v časopise Dikobraz a psal humoristické prózy.

K dalšímu rozmachu swingových výstředností dochází v průběhu léta 1940, a to navzdory skutečnosti, že bylo v polovině května 1940 v souvislosti s frontovými operacemi zakázáno v protektorátu tančit. 967 Nařízení o zákazu tance bylo sice v následujících týdnech překračováno, nacistické bezpečnostní složky však porušování zákazu bedlivě monitorovaly a prípady jeho porušování hlásily nadřízeným místům. 968 Zatímco první zmínky o příslušnících swingové subkultury jsou spíše laskavé a humorné, v textech z léta 1940 se již vůči nim uplatňuje kritická rétorika. Tak je tomu i v článku spisovatele Jana Drdy (1915–1970) Sekáč kontra potápka, otištěném v Lidových novinách 7. července 1940. Drda zde postavil potápky do protikladu k rázným a mužným mladíkům z pražských dělnických periferií, pokračovatelům „žižkovských frajerů“, ve kterých shledával jakousi zdravou živočišnost. „Jako byl sekáč představitelem člověka jarého, tělesně zdatného, uchvatitelského, chlapáckého, libujícího si v siláctví slovním i jiném, je potápka představitelem stejně falešně a vnějšně vymyšleného typu člověka duchovního, intelektuálního, blaseovaného, hledajícího rozjitřenost a vzrušení v zábavách nadmíru výstředních a exklusivních, člověka, který pohrdá hrubou silou tělesnou a sází všechno na jakous takous plnost ducha, nebo jen chytráctví, značně škodolibé, které má mnoho príbuzného s pojmem recesse; odtud také jistý rozdíl společenský mezi sekáčem a potápkou,“ psal Drda v článku, který vyšel na titulní straně Lidových novin hned vedle zprávy o triumfálním návratu Adolfa Hitlera do Berlína po porážce Francie. 969

V téže době se objevují i první texty o potápkách v mimopražských periodikách. Nejstarší z nich, který se mi podařilo nalézt, vyšel již dvanáct dní po výše citovaném Drdově článku v rokycanském týdeníku Ždár. Autor, podepsaný jako M. J. Martin, zde ve sloupku otištěném na titulní straně sice nejdříve o potápkách píše s určitou laskavostí, v závěru se však čtenářů táže: „Co tomu říkáte, spoluobčané? Právě jsme se probudili z dřímoty a mžouráme zalepenýma očima, co se to s tím světem stalo, zatímco my jsme hajali. A vidíme, že jsme prohráli asi patnáct ročníků našich mládenců, kteří se mají nyní v práci uplatňovat a nad kterými zatím v dílnách, obchodech a kancelářích kroutíme beznadejně hlavou. Hodně jich není k ničemu.“ 970 Autor blíže nespecifikuje, kde přesně se s potápkami setkal – zda na rokycanském korzu, nebo v jiném městě. Zdá se ovšem, že je skutečně viděl, neboť jejich vzhled popisuje vcelku přesně: „Mladí mužové unylého pohledu se kšticí, načesanou do ruličky v týle. Oblékaní vždy s nevšední elegancí: nohavičky zúžené nad kotníky, dlouhé sáčko, s nevyslovitelnou kloboukovou básní na hlavě.“ Na základě tohoto textu si dovoluji vyslovit hypotézu, že potápkovská móda se objevovala již v letních měsících roku 1940 i v mimopražských lokalitách.

Na sklonku července 1940, po vítězném francouzském tažení, povolili nacisté opět tančit, což česká mládež přijala s velkou radostí. Povolení však nebylo všeobecné – tančit se napríště mohlo pouze dva dny v týdnu, a to ve středu a v sobotu. 971

Přesto se v následujících měsících objevuje nejen v mnoha protektorátních periodikách, ale i v hlášeních Sicherheitsdienstu řada zmínek o věřejných vystoupeních příslušníků protektorátní swingové subkultury. Některé prameny z této doby dokonce hovoří o značném rozšírení této módy, a to zejména na pražských ulicích, jak o tom informuje článek Poražené mládí, otištený v listopadu 1940 v Národních listech: „Horší je, že ‚Potápky‘ a ‚Medunky‘ (správne medovky – pozn. PK) zanášejí své opravdu nechutné manýry na věřejnost a za jakési manifestační místo své smělosti si zvolili nejfrekventovanější část Václavského náměstí, kde v době největšího spěchu mezi 16. a 18. hodinou se v pevně sražených osmistupech snaží zabrati co nejvíce místa, pokřikují na chodce a překážejí tak dokonale, že dělník, úředník a kdokoliv jiný, který by si značně zkrátil svoji cestu přes dolní Václavské námestí, raději se tomuto místu vyhne a snaží se spěchem nahraditi čas ztracený vinou rozpustilých Potápek.“972

..................................................

964 [KETZEK, František]: Odpoledne s potápkami. Slečna Kristýna zpívá před mikrofonem. Večerník českého slova, roč. 22, c. 68, 20. března 1940, s. 4.

965 Ketzkovo autorství tohoto textu potvrzuje vzpomínka skladatele a aranžéra Zdeňka Petra. Srv. DORUŽKA, Lubomír – DUCHÁC, Miloslav: Karel Vlach, s. 24–25. František Ketzek byl významným grafikem, ilustrátorem a karikaturistou, za nacistické okupace působil mimo jiné jako redaktor Českého slova. Po válce svědčil ve prospéch Václava Talicha před čestným soudem Svazu hudebních umělců, skládal též operety a hrál jednu z hlavních rolí (ředitele sbérny) ve filmu Juraje Herze Sběrné surovosti (1965).

966 GREGOR, A[chille]: Poslední výkřik módy: Gejblíci.

967 NA, fond 114, sign. 114-313-2, karton 312, denní zpráva pražské služebny SD c. 109/40 z 15. května 1940, s. 1.

968 Tamtéž, viz napr. hlášení z 10. června 1940 (sign. 114-313-1, karton 312) nebo 22. července 1940 (sign. 114-312-1, karton 311).

969 DRDA, Jan: Sekáč kontra potápka.

970 MARTIN, M. J.: Mládež – výkvět národa. Ždár. List Národního souručenství, roč. 39, c. 29, 19. července 1940, s. 1.

971 NA, fond 114, sign. 114-312-1, karton 311, denní zpráva pražské služebny SD c. 172/40 z 27. července 1940, s. 3.

972 –Chr–: Poražené mládí. Národní listy, roč. 80, c. 304, 7. listopadu 1940, s. 3.

Koura Petr

Swingaři a potápky v protektorátní noci

Academia 2016

Zobraziť diskusiu (0)