I já mám velkou radost. Román To jsme byli my mě na první čtení naprosto uhranul. Vyprávění hlavní hrdinky v přelomové životní situaci. Dokonale minimalisticky vystavěné věty. A emoce. Když byla kniha přeložená, s nadšením jsem přišla za kolegyní s propagace s návrhem sloganu na obálku: „Kniha o ženském vzteku!“ Kolegyně nejdřív jen němě vykulila oči a pak hlesla: „Ty ses úplně zbláznila!“

No jo, měla pravdu, dneska nejvíc frčí knihy z kategorie „feel good“, což je jen nová nálepka pro „slepičí polévku pro duši“. Kdo by chtěl číst o umírání, rozhádaných rodinách nebo rasismu? Jenže mě si Nahíd, hlavní hrdinka To jsme byli my naprosto získala tím, že když se dozví špatnou (ale hodně špatnou) zprávu, nezhroutí se ani se s ní nesmíří, ale prostě se naštve. Je naštvaná na doktory a na sestry a na svět a na život, protože to prostě není fér! A skrz ten vztek se před vámi odvíjí příběh, který je všední i výjimečný, stejně jako Nahíd.

Všichni, kdo si tu knížku přečetli, mi říkali, jak se jim strašně líbila. Jenže těch „všech“ bylo pět a půl. A přitom, jak říká sama Golnaz Hashemzadeh Bonde, pomocí příběhů si vysvětlujeme to, co je neznámé. Když ona byla malá, pomohla jí Astrid Lindgrenová pochopit Švédsko. Dnes pomáhá ona sama pochopit ostatním, jaké to je… Jaké to je, nebýt doma ani v Íránu, ani ve Švédsku, jaké to je, milovat vlastní dceru, ale mít plné zuby mateřství.

Nedávno jsem na jednom literárním křtu vyprávěla kroužku posluchaček o svém propagačním fiasku. „Kniha o ženském vzteku? To zní super!“ „To si přečtu!“ „To je přesně pro mě!“ začalo se ozývat. Daytonská literární mírová cena je určena autorům, již ve svém díle „využívají sílu literatury k podpoře míru, sociální spravedlnosti a mezinárodního porozumění“. Získali ji mimo jiné Geraldine Brooksová, John Irving, Colm Tóibín nebo Elie Wiesel. Tak si tu Golnaz přečtěte, ať si líp rozumíme!

Hana Zahradníková, psáno pro blog nakladtaelství Argo

Zobraziť diskusiu (0)