Ukázka z knihy:

I.

KONEC A ZAČÁTEK

Můj manžel Charlie Willett zmizel z psychiatrického ústavu v Berkshires 7. ledna 2012. Říkám zmizel, neboť nevěřím, že je mrtvý, i když by se to dalo považovat za opodstatněný závěr. Jeho vojenská bunda, džíny, boty, ponožky a spodní prádlo (košile kupodivu ne) byly nalezeny den po opuštění ústavu na břehu jezera Agawam. Podle policie vedly Charlieho stopy k okraji jezera a od něj naopak nevedly žádné. I kdyby se prý Charliemu nějak podařilo dostat se z jezera ven bez zanechání stop, těžko si lze představit, jak by mohl přežít dost dlouho, aby našel nějaký úkryt. Podle Národní meteorologické služby bylo noční teplotní minimum ve Stockbridge mínus deset a Charlie žádné náhradní oblečení neměl: dívka, která ho svezla, je ochotná přísahat, že si nic nenesl. Nikdo navíc nepopírá, že měl sebevražedné sklony. Když jsem se s ním naposledy viděla v Brooklynu, řekl mi, že si vzal hrst zolpidemu, aby zkusil, co se stane. Stalo se to, že spal dvanáct hodin, ve sprše se mu zatočila hlava a zvrtl si kotník. „Můj život se mění ve smutný vtip,“ prohlásil, „jenže nablízku není nikdo, kdo by se mu zasmál.“ V očích měl prosebný výraz. Řekla jsem mu, že na předávkování zolpidemem není nic legračního. Člověka to může zabít, kdyby si k tomu vzal další depresant. „Děkuji, slečno Domácí lékařko,“ odpověděl Charlie. „Pořád jsem tvoje žena,“ připomněla jsem mu. „Děsíš mě. Jestli si chceš doopravdy ublížit, patříš do ústavu.“ Charlie mě překvapil, protože řekl: „Do jakého?“ Krátce jsem se zamyslela a pak jsem mu doporučila to místo v Berkshires.

O dva dny později Charlie vyrazil autobusem do Stockbridge. Večer mi zavolal. „Připadám si, jako bych byl znovu na střední, Mar,“ řekl. „Jídlo je hrozný a všichni v něčem jedou. Při přemítání, s kým si sednout u večeře, jsem měl málem panickou ataku. Kdo jsou fajn týpci v blázinci? Bulimici dobře vypadají, ale s bipolárníkama líp pokecáš.“ „Vypadá to, že bez problému zapadneš,“ odvětila jsem a Charlie se zasmál. Poprvé po několika měsících mluvil, jako by to byl zase on. Jak mluvil předtím? Taky jako on, ale jako by zpomaleně padal do studny: pokaždé když jsme se viděli, zněl jeho hlas slaběji a jako by měl ozvěnu. Tak by to možná vyjádřil Charlie, já zpravidla vystačím se střídmějšími popisy. „Ty něco bereš?“ zeptala jsem se. „Začínám zítra,“ odpověděl Charlie. „Chtěl jsem ti zavolat dnes večer, kdyby ses chtěla na něco zeptat, než mi vymažou hlavu.“ „Tak se nežertuje,“ řekla jsem. Zamyslela jsem se nad tím. „Jaké oříšky máš nejraději?“ zeptala jsem se. „No tak, Mar,“ řekl, „to přece víš.“

O dva dny později zavolal znovu a řekl mi, že mu podávají dva miligramy risperidonu – což bylo víc, než bych mu dala já, ale budiž – a on je z toho malátný. „Ale ty postavičky, Mar,“ prohlásil, „ty postavičky!“ Dělal si do deníčku poznámky pro esej, kterou se o svém pádu chystal napsat. „Hlavně klid,“ nabádala jsem ho. „Jestli usoudí, že tvůj deník odporuje společenským zvyklostem, můžou ti ho zabavit.“ „Jsem v naprostém klidu,“ odpověděl Charlie. „Energie mi stačí jen na to, abych psal nějakých pět minut denně. Zbytek času čumím na Ztracené z dývýdýčka.“ O terapii nemluvil, ale to jsem ani nečekala. Vždycky jsme si navzájem respektovali soukromí. „Jak dlouho si tě tam nechají?“ zeptala jsem se. Charlie odpověděl: „Prý pár týdnů.“

Slíbila jsem, že ho co nejdřív přijedu navštívit, možná hned další víkend. Pak jsem mu vysvětlila, aby si to nevyložil špatně: „Chci jenom vědět, že jsi v pořádku a netrápíš doktory.“ Charlie mi na to řekl, že trápit doktory je jeho práce. Pak dodal: „Dělám si legraci. Momentálně je mým úkolem vytvořit svět, ve kterém bych mohl žít.“ Podivila jsem se, jestli tu frázi pochytil z terapie a který natvrdlý terapeut mu mohl něco takového nacpat do hlavy. Charlie potřeboval pravý opak, žádný svět nevytvářet. Potřeboval přijít na to, jak žít v tom, který existuje. Celé to trvalo možná dvě sekundy. „Jsem ráda, že se máš dobře,“ odtušila jsem a Charlie odpověděl: „Dík.“ Ukončili jsme hovor.

To bylo pátého ledna. Sedmého si Charlie kouskem umělé hmoty otevřel zámek na dveřích, přelezl drátěný plot a stopl si studentku Jessicu Ng ze Simon’s Rock. Řekl jí, že má schůzku s kamarády na Monument Mountain, budou slavit pravoslavné Vánoce, a ona, kravka, ho vysadila na státní číslo 7 na krajnici. Prý jí vesele zamával a zamířil do lesa. Všechno je to v policejním hlášení. Pro policii, Charlieho matku a prakticky všechny ostatní napíše poslední větu příběhu léto, až se jezero Agawam ohřeje a Charlieho tělo vyplave na hladinu. Jenže já nevěřím, že je mrtvý.

Můžete říct, že je to čistě zbožné přání. Vyčítám si, že jsem Charlieho neochránila před sebevraždou, a tak jsem si vytvořila představu, ve které sebevraždu nespáchal. To, že jsem psychoterapeutka, ještě neznamená, že jsem imunní vůči falešným představám, a pocity viny opravdu mám. Ležím a přemýšlím, jestli by tady Charlie ještě byl, kdybych se zachovala jinak. Kdybych ho při tom posledním rozhovoru neodbyla; kdybych byla trpělivější a chápavější; kdybych se neodstěhovala, když jsem se dozvěděla o Lile. Nebo jsem možná udělala chybu tím, namlouvám si, že jsem si svoje myšlenky nechávala až příliš pro sebe, protože jsem byla trpělivá a chápavá. Když se Charlie vrátil z Mexico City s důkazem, že Robert Barlow zázračně přežil, mohla jsem mu říct, že ten důkaz nic neznamená. Když odjel Barlowa navštívit – nebo alespoň osobu, kterou za Barlowa považoval –, mohla jsem ventilovat, co cítím: že to zní až moc dobře, než aby to byla pravda. I když vím, co by Charlie řekl: „Mar, jsi nedůvěřivá. Vím, že je pro tebe těžké si na něco takového vzpomenout, ale existují lidé, kteří nejsou blázni.“ A já bych se urazila, protože jsem nesnášela, když mi Charlie říkal, že jsem nedůvěřivá. Budilo to ve mně pocit vlastní nicotnosti, a navíc to nebyla pravda. Když přijde půlnoc a já vstanu z postele, abych si vypila sklenku vína a pustila si v rádiu BBC, říkám si, že ve skutečnosti jsem udělala chybu v tom, že jsem Charliemu důvěřovala až moc. A pak si připomenu, proč jsem Charlieho milovala: právě proto, že se mu dalo tak strašně snadno uvěřit.

2

Toto nemá být vyprávění o našem manželství. Přesto se chci zmínit o některých věcech, které se staly dřív, neboť usnadňují pochopení toho, co se stalo později. To, že jsme se s Charliem dali dohromady, bylo naplánované. Jeho kamarád Eric chodil s mou kamarádkou Grace, a tak podle pravidla, že každý mladý spárovaný člověk v New Yorku musí dát dohromady své přátele, Grace uspořádala párty ve své garsonce na Hester Street, na kterou Charlieho a mě pozvala. Nechtěla jsem tam jít. Bylo to v roce 2004, kdy jsem dělala stážistku na Weill Cornellu a volný čas jsem věnovala spánku nebo četbě románů vršících se na skleněné desce mého stolku. Navíc ten večer byla hrozná zima. Ale pak jsem si řekla: Marino, jestli nevytáhneš paty z domu, zbytek života zůstaneš sama, nebo, což je ta horší varianta, si vezmeš doktora. Takže jsem na sebe natáhla šest vrstev oblečení a s pocitem, jako bych byla jedna z těch starých akčních figurek ze Star Wars, které Charlie sbíral – tenkrát jsem je ještě neznala, ale teď, po osmi letech, se mi vybavují obrazy související s Charliem –, jsem odjela taxíkem na Lower East Side. Okamžitě po příchodu jsem svého rozhodnutí začala litovat. V garsonce u Grace se mačkalo třicet jejích přátel z umělecké školy. Na prsa si tiskli drinky a pokřikovali na sebe přes cédéčko s hudebním mixem. Bylo to jako vrátit se na univerzitu a já propadla jistému zoufalství, když jsem viděla, jak všichni ti lidé předstírají, že čas neexistuje. Ale venku bylo tak chladno, že jsem se k domovu nevydala hned, a zatímco jsem tam tak stála opřená o zeď a přemýšlela jsem, jestli jsem se od vysoké změnila já, přišla ke mně Grace a zakřičela: „Marino! Potřebuju, abys mi pomohla! Někam jsem si položila inhalátor a teď ho nemůžu najít.“

Se známým pocitem lehkého podráždění – Grace totiž pořád něco ztrácela, pořád prosila o pomoc – jsem zamířila do koupelny. Cestu mi přehradil velký plastový králík, nastříkaný zlatě. Jak jsem tam tak postávala a dumala, co tam dělá, nějaký kluk se mě zeptal, jestli vím, odkud se ten králík vzal. „Nejspíš z nějaké williamsburgské galerie,“ odpověděla jsem, a ten kluk, jímž byl samozřejmě Charlie, se zasmál. Řekl mi, že přesně takového králíka jednou viděl v Memphisu a zjistil, že patří k řetězci restaurací s názvem Šťastný králík. Založil jej čínský přistěhovalec jménem William Lee a podle Charlieho, kterého jsem tenkrát jménem ještě neznala, na tom bylo nejúžasnější to, že pan Lee králíky skutečně servíroval, neboť se domníval, že v budoucnu jaderná válka znemožní chovat na maso skot nebo dokonce ovce. „Jako mnoho lidí se připravoval na budoucnost, která nenastala,“ prohodil Charlie. „Alespoň prozatím,“ dodala jsem. Charlie se vesele ušklíbl. Bylo to, jako by hodil fotbalový míč do stromů. A já nejenže jsem ho zachytila, ale hodila mu jej zpátky. „Abych řekl pravdu,“ navázal, „nevím jistě, jestli je tohle králík od Šťastného králíka. Ale mohl by být.“ Byl vychrtlý a shrbený, nosil neupravenou bradku a vlasy ostříhané na krátkého ježka. Měl světlehnědou pleť. Oblečený byl do zelené vojenské bundy, pod kterou měl modrou kašmírovou košili. Na nohách červené kalhoty, pestrý model, který na mě působil dojmem, jako by si jeho nositel budoval obranu tím, že ze sebe dělá šaška. Nebyl to muž, o jakém bych snila, jenže mé sny byly zmatené a z mužů, se kterými jsem se setkávala, se často vyklubali pohlední idioti. Pak byla půlnoc a všichni ostatní odešli do baru. My jsme ještě pořád stáli vedle králíka. Z Charlieho z ničeho nic vypadlo: „Mohl bych tě políbit?“ „Ale jo,“ řekla jsem mu. „Jak to myslíš, ale jo?“ zeptal se. „No,“ odpověděla jsem, „nikdo přece neví, kdy přijde ta jaderná válka.“

Jenže tohle není vyprávění o našem manželství. Není to vyprávění o tom, jak rychle se ke mně Charlie nastěhoval a postavil mi na polici s knihami, před D. W. Winnicotta a George Eliotovou, Hana Sola a Darth Vadera. Není to vyprávění o tom, jak jsme měli svatbu na newyorské radnici a za svědky nám šli Charlieho matka a moji bratři, protože mí rodiče odmítli přijet z Connecticutu, aby se dívali, jak si beru schvarze. Nelíčí, jak Charlie při našem pózování před fototapetou se sochou Svobody poznamenal, že pro lidi, kteří se berou, je to vyloženě špatný symbol, a já jsem ho dloubla do žeber. Důležité je, že jsem Charlieho milovala, protože dodával životu život. Když jsme se seznámili, pracoval jako ověřovatel faktů v týdeníku Village Voice a ve volném čase psal profily lidí, kteří mohli nebo měli být slavní, ale slavnými se nestali – buď proto, že měli v povaze nějaký paličatý rys, nebo proto, že svět měl nějakou chybu. Moc nevydělával, ale to nevadilo, protože já jsem vydělávala dost. Po stáži jsem dva roky pracovala pro nemocniční skupinu Mount Sinai a pak jsem si otevřela soukromou praxi. Věnovala jsem se analytické psychoterapii: něčemu, čemu věřím a v čem jsem dobrá.

Charliemu šlo ponořovat se do obskurních a nádherných faktů. Lidi, o nichž psal, měl rád způsobem, který jsem mu občas záviděla, ale bála bych se to napodobit. Jako terapeut se dostanete do situace, kdy vám na pacientech záleží, ale pokud byste je chtěli mít rádi, nutně byste museli obětovat neutralitu, díky níž terapie funguje. Charlie neměl žádné meze. Když psal o zaměstnanci registru motorových vozidel v Oaklandu, který vymyslel čistě racionální jazyk a byl zatím podle všeho jeho jediným mluvčím, tak se ten jazyk naučil. Rozmlouval s ním tou řečí a já jen ohromeně poslouchala, jak Charlie luská a mlaská do telefonu, a přitom si dělá poznámky do stenografického zápisníku, který mu balancuje na koleni. Ale když jsem pak jeho profil toho vynálezce jazyka četla, pochopila jsem, proč věnoval výzkumu takové úsilí: viděla jsem toho zaměstnance registru motorových vozidel, jak stojí u snídaňového pultu svého staromládeneckého bytu (prý ten jazyk vymyslel, aby se po těžkém rozvodu nějak zorientoval ve světě), jí tyčinku Baby Ruth a olizuje si z prstů čokoládu. „O čem jste to mluvili? O sladkostech?“ zeptala jsem se. „To ne,“ odpověděl Charlie. „Ale vycítil jsem, že to bude ten typ, co jde po Milky Way.“ „Tys to vycítil?“ „Jo,“ řekl Charlie, „když se někomu dostaneš do hlavy dostatečně hluboko, někdy se stane, že takové věci uvidíš. Jako by ses ocitla v jejich kůži a viděla svět jejich očima. Samozřejmě jsem se ho na to zeptal, když jsem napsal hrubou verzi. Baby Ruth. Byl jsem docela blízko, co?“

Proč byl Charlie takový, jaký byl? Když jsme se poznali, nezbytně jsem si určitou hypotézu musela vytvořit. Oba jeho rodiče učili jako profesoři na Kolumbijské, otec angličtinu a matka filozofii. Když bylo Charliemu deset, otce, který byl černoch, obvinili ze sexuálního obtěžování několika postgraduantek. Protestoval, že je to rasismus, ale Charlieho matka, která byla bílá, od něho i tak odešla. Než mohl o obvinění rozhodnout soud, otec zemřel na nádor mozku. Tyto události, které přišly v rychlém sledu, Charlieho uvrhly do stavu, jejž bych označila za těžkou depresi; on tomu říkal průchod podsvětím. Ztratil zájem cokoli dělat a stýkat se s kýmkoli, koho neznal před smrtí otce. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla bylo Dungeons & Dragons, které začal hrát ve dvanácti a vydržel u toho víceméně nonstop až do sedmnácti. „Měl jsem figurky a všechno, co k tomu patří,“ prohlásil. „I kámoši, kteří byli sami o sobě exoti, z toho byli mimo. Musel jsem hrát v kutlochu vzadu za jedním hobby shopem v Midtownu, s asijskými děcky ze Stuyvesantu a třicetiletými chlapy, nejspíš sexuálními predátory, kteří to v sobě potlačovali. Ale seznámil jsem se tak s Ericem – byl rozhozený stejně jako já, nebo ještě víc. Jezdili jsme spolu autobusem na turnaje v D&D do New Jersey, Pensylvánie a tak. Celou noc jsme byli vzhůru, ráno jsme se autobusem vrátili a šli jsme rovnou do školy. Bylo to, jako bysme brali drogy, ale my jsme ani nepili. A na těch turnajích jsme byli skvělí. Jednou jsme hráli Hrobku hrůz a zůstali jsme s Ericem jako poslední dva.“ Snažila jsem se neusmát. „A co se stalo?“ zeptala jsem se. „Zabil jsem ho,“ odpověděl Charlie. „První cenou byl dárkový certifikát v hodnotě dvaceti dolarů. Člověk má své priority.“ „Myslela jsem to tak, proč jsi přestal hrát,“ řekla jsem. Charlie zčervenal. „Šel jsem na Princeton,“ vysvětlil, „a potkal jsem holku, která se jmenovala Megan a byla blázen do Pabla Nerudy. Když to zkrátím, obrátil jsem list a stal jsem se tím vynikajícím autorem literatury faktu, kterého vidíš před sebou.“

Stopy starého Charlieho se daly i tak snadno vypozorovat. To nemyslím jako odsudek. Nenašla jsem nic, co by mě přesvědčilo, že lidé jsou schopní své hluboké já změnit; nanejvýš můžeme své dispozice uzpůsobit reálnému světu, což Charlie dělal. Svými profily se neproslavil a rozhodně díky nim nezbohatl, ale číst je byla radost dokonce i tehdy, když vás věci, ve kterých byly jeho skoro celebrity málem slavné, vůbec nezajímaly. Dokázal jejich obskurnost vzít a svou péčí ji prozářit. Jediné, co mi na jeho práci připadalo smutné, bylo to, že byla spojená s jeho otcem: jako by se pořád snažil zachránit ztraceného, chybami zatíženého otce, který strávil svůj profesní život pátráním po náznacích kolonialismu v básních sira Thomase Wyatta mladšího. To jsem mu neřekla, ale přemýšlím, jestli by se něco změnilo, kdybych to udělala. Charlie by se nejspíš ušklíbl a řekl by: Mar, jsi skvělá terapeutka, ale moje terapeutka nejsi, tak zmlkni, prosím tě. Ale možná by mu to tam někde zůstalo a on by byl opatrnější, když potkal L. C. Spinkse. Dokonce si myslím, že na konci určitě věděl, že musí na otce rezignovat. Podle mě bylo jeho zmizení způsobem, jak to udělat: nijak skvělým, ale jediným, který si v tu chvíli dovedl představit. Řeknete, že je to jen další nepodložená fantazie. Možná ano. Moje nejstrašnější půlnoční myšlenky se točí kolem toho, že si Charlie vzal L. C. Spinkse s sebou na dno jezera Agawam, nikoli ve skutečnosti, ale v srdci, takže můj manžel tam teď leží hluboko ve studené vodě, schoulený kolem vzpomínky na nejhoršího otce, jakého kdy poznal.

přeložil Petr Kotrle

Paul La Farge (1970) se narodil v New Yorku, vystudoval Yale, poté vyučoval psaní na univerzitách Wesleyan a na Kolumbijské, v letech 2016–2017 přednášel literaturu jako hostující profesor na Lipské univerzitě. Jeho románové dílo je spojeno především s newyorským nakladatelstvím Farrar, Straus and Giroux. Vydal knihy The Artist of the Missing (1999), Haussmann, or the Distinction (2001) a Luminous Airplanes (2011). Rovněž je podepsán pod souborem imaginárních snů The Facts of Winter (2005). Povídky a eseje publikoval například v magazínech The New Yorker či Harper’s Magazine.

Zobraziť diskusiu (0)