Tereza Matějčková o knize Rogera Scrutona Duše světa
Když britský filozof Roger Scruton poznamenává, že krása je „způsob, jímž se věci ukazují jako hodné lásky“, míří proti samozřejmosti, že pravda leží „pod povrchem“. Navazuje na Wildeovo „jen lidé povrchní nesoudí podle zevnějšku“. Tvář, gesto, tón – to nejsou přívěsky reality, nýbrž její jazyk.
Z toho plyne i Scrutonova polemika se stanoviskem, podle něhož je biologie a fyzika základní klíč ke světu. Věda sice popíše příčiny a mechanismy, ale nevysvětlí, čeho se naše vnímání týká a proč na tom záleží. Lidský svět je svět první osoby – intencionality, tedy směrování k někomu a k něčemu. Proto „mozky nemyslí, myslí jen lidé“: hudba, obraz, slovo jsou srozumitelné jen tomu, kdo umí slyšet napětí a uvolnění, vidět tvář, číst gesto.
Kultura a výchova potud nejsou luxus či nadstavba, ale vytvářejí základní gramatiku našeho světa. Krása má navíc etickou sílu: brzdí destrukci tím, že věci představuje jako nenahraditelné. Proto jsou s krásou spjaty tabu a úcta, proto náboženské tradice nesou tolik umění. Kdybychom jedním tahem škrtli ze světa náboženství, vymizela by i velká část umění, ať už literatury, výtvarného umění nebo klasické hudby. Umět vnímat krásu znamená najít ve světě domov; přijmout smrt znamená rozumět, že tento domov není věčný, ale právě proto je hodný péče. Krása nás učí dívat se s úctou a pokusit se být odpovědnými správci toho, čeho jsme se stali dědici.
