................

Ta obávaná chvíle, která v nás živí tolik úzkosti, mi přišla spíš jako vysvobození. Okamžik předtím jsem se celý potlučený upínal k jediné myšlence, ukončit to utrpení. Tělo se však vytrvale bránilo mé vůli: marná urputnost tkání naprogramovaných žít dál a dál. I když bylo fatální rozuzlení zjevné, musel stroj života muka prodlužovat... až do požehnané chvíle, kdy vše povolilo a já se cítil, smím-li to říct, znovuzrozený. Neboť má existence se náhle zbavila tíhy a mé vědomí se vydalo na cestu překvapivých zjištění: nijak zvlášť úchvatných, ani zvlášť děsivých; ale rozhodně banálnějších, než jsou obvyklé výjevy „života po smrti“.

První obraz, který si vybavuji po svém procitnutí, je čekárna: velký nevzhledný prostor s oranžovými plastovými židlemi propojenými tak, aby tvořily řady; na straně stavěly na odiv své umělohmotné listy tři zelené rostliny. Plakáty pověšené na stěnách zachycovaly ultramoderní lázeňské město s ohromnými hotely, umělými ostrovy, plachetnicemi a bungalovy s výhledem na zlatavé pláže, nad nimiž se klenul nápis: „Získejte svou vstupenku do ráje.“ Chvíli jsem přemýšlel, jestli je to nějaký vtip, nebo se skutečně nacházím před branami ráje: proslulého nebeského království, k němuž mě předurčovala křesťanská výchova — ledaže mě jakési bezpečnostní opatření zavedlo nejprve do očistce.

Peklo, v to jsem nikdy nevěřil. V 70. letech nám na katechismu namluvili, že to je ošklivý výmysl, který nás má děsit. „Stejně půjdem všichni do nebe,“ jak se tehdy zpívalo v populární písničce, kterou si lidé v květovaných košilích notovali v kadidlovém oparu. Věčný oheň opravdu hrozil jen několika nejodpornějším zrůdám. U Hitlera a jeho pohůnků jsme se nebránili úvahám o zvláštním potrestání. A přece... Lze si představit, že i oni se nakonec připojí ke sboru andělů, kde najde klid i jejich znetvořené vnímání. Takové otázky mě trápily ve snu v deseti letech. V případě Stalina a Mao Ce-tunga jsem jako mladý Evropan inspirovaný reálpolitikou nechápal, ve jménu čeho by se jim mělo upírat vykoupení. Místo, kde jsem právě nabyl vědomí, však ničím nepřipomínalo cestičku z nadýchaných obláčků pod nekonečným blankytem, kde mě měl uvítat sbor archandělů. Kam se podělo to velkolepé divadlo líčené ve zbožných knihách, a ještě lépe na freskách Tiepola? Proč byla výzdoba kolem mě tak konkrétní, až prostoduchá?

Vznášel jsem se provizorně mezi životem a smrtí? Dospěl jsem k domněnce, že to, kde se prozatím nacházím, je předpokoj Nebeského Jeruzaléma. Krom toho jsem si uvědomil, že staří malíři se mohli mýlit, že jejich představy byly odrazem tehdejší doby. Svět se změnil stejně jako naše naděje a sny. Ráj se dnes dost možná podobá přímořskému letovisku inzerovanému na těchto plakátech. Takový předpoklad mě ovšem zklamal, neboť neholduji ani teplému počasí, ani modernímu designu, a tyto luxusní mariny mě ani trochu nelákaly. Rozvěsili tu plakáty, aby oživili stěny karanténní zóny a podbízeli se lidovému vkusu? Přidělují se tu i jiná místa dle přání jednotlivce, která promění ráj na místo absolutní slasti, jež mi slibovali? Budu v příštích hodinách vyzván, abych si vybral model, který vyhovuje mně: bublající řeku ve stínu smrků nebo velkou oblázkovou pláž před rozbouřeným mořem?

Prozatím jsem seděl s několika dalšími lidmi v místnosti připomínající čekárnu jakékoli instituce: urgentní příjem v nemocnici, pobočku železničních drah a veškerá zákaznická centra, kde se musí trpělivě čekat s lístečkem v ruce. Došlo mi, že v prstech třímám obdélníček oranžové barvy — totožné s barvou židlí; na mém lístku stálo číslo 25 756 223. Netušil jsem, co to znamená, a tak jsem zvedl hlavu a vyhlížel, koho bych se zeptal. V tu chvíli jsem zahlédl, že podél celé místnosti stojí řada přepážek, u nichž zaměstnanci patrně přijímali nově příchozí. Nad nimi se na elektronické obrazovce vylupovaly číslice, a jelikož se moje číslo blížilo, rozhodl jsem se počkat, až na mě přijde řada. Netrpělivost, která mi často sužovala život, byla teď, kdy mělo všechno trvat věčně, směšná.

Kolem mě sedělo porůznu na židlích asi deset lidí a rovněž oni bezradně zírali na své lístky. Dvě řady za mnou seděla polonahá Afričanka s povislými ňadry na vyzáblém těle; po mé levici starý Ind v obleku s kravatou svíral diplomatický kufřík, jako by přišel na obchodní schůzku. Vedle něj byl asi dvanáctiletý čínský chlapec a soudě podle jeho mokrých šatů a vlasů vylezl nedávno z vody; dále mou pozornost upoutal napravo sedící evropsky vyhlížející padesátník, který nepřetržitě kašlal. Nejspíš kuřák. Upínal zoufalý zrak na tabuli, jež mařila jeho poslední iluze. Věřil, že se po příchodu do nebe bude moci svobodně oddávat svým neřestem?

Minimálně v této místnosti však bylo jasno: na výmluvné kresbě byla červeně přeškrtnutá cigareta a nápis „No smoking“. Tento detail mě vytrhl z letargie post mortem, neboť nápis v angličtině neodpovídal mé představě o životě po smrti. V náhlém prozření jsem si uvědomil, že slogan na plakátech je vytištěn ve stejném jazyce: „Get your ticket for paradise.“ Přeložil jsem si ho mechanicky, neboť i v mé zemi je tak zvykem všechno inzerovat. Tato bizarnost ve mně opět vyvolala množství otázek o přesné povaze místa, kde jsme se nacházeli. Podle mě by měly být na onom světě srozumitelné všechny jazyky, jako ve šťastné době před stavbou babylonské věže. Nebo to v tranzitní zóně, kde se personál nedokáže přizpůsobit odlišnostem, chodí jinak? Proto se na všech pěti kontinentech k orientačnímu značení používá angličtina? I tak jsem měl dojem, že v nápisu „No smoking“ je vůči Číňanovi ze Sečuánu, Pygmejovi z konžského pralesa nebo sibiřskému dřevorubci cosi urážlivého. Aby se dostali do nebe, budou si odteď muset osvojit základy anglo-američtiny a podřídit se i zde dominantní síle, která vládne všude na zemi (slovo země mi připomnělo, že se moji blízcí museli zmobilizovat a zařídit mi pohřeb; téměř mě to ale nezajímalo, protože má pozornost se už obracela k záležitostem v záhrobí).

Jedno bylo jisté: hned první postřehy mě stavěly do situace charakteristické pro mou pozemskou existenci, kdy jsem se rozčiloval nad věcmi, které jsem nemohl změnit, dráždily mě maličkosti, které nedráždily nikoho jiného, a bouřil jsem se proti okolnostem, které očividně pohoršovaly jen mě... Potvrdilo se mi to skoro okamžitě, jakmile se mé číslo objevilo na světelné tabuli a já se bez námahy zvedl (ano, pocit fyzické námahy se zcela vytratil) a zamířil jsem na přepážku B. Sedl jsem si před bezpečnostní sklo (k čemu taková opatření na tak pokojném místě?). Na opačné straně zvedla tvář referentka — mladá dívka s mírně indočínskými rysy — a usmála se, zřejmě na uvítanou.

Hned při prvních slovech, jimiž jsem jí ve svém běžně užívaném jazyce poděkoval za přijetí, ke mně však vyslala tázavý pohled značící, že nerozuměla ani slovu. Pak, snad aby potvrdila mé obavy, pronesla důrazně do mikrofonu: „In English, please!“ Nechtěl jsem věc zbytečně komplikovat, a tak jsem se podvolil předpisu, i když jsem dal najevo údiv. Ve snaze dodat další argumenty jsem ukázal na africkou ženu a čínského chlapce, kteří pravděpodobně neuměli anglicky ani slovo, a byli tak hned u vstupu do ráje vystaveni stejnému znevýhodnění jako během svého bídného pozemského života. Dostalo se mi odpovědi v podobě několika mikrofonem zkreslených slov: „Takové otázky nespadají do mé kompetence. Ale můžete si písemně stěžovat...“

Pokud měl pojem věčnosti nějaký vyšší smysl, pak zřejmě spočíval v napodobení pozemského života se všemi jeho formuláři a úředníky neschopnými odpovědět na dotazy; zkrátka ve známém pocitu bezmoci v soukolí byrokratického aparátu. Raději jsem si zopakoval, že jsem ve fázi prověřování, a proto bude lepší dodržovat postup. Do šuplete, které nám umožňovalo komunikovat, vložila referentka kartu, postrčila ji ke mně a požádala mě, abych ji vyplnil. Požadované informace, poměrně banální, se týkaly mé pozemské totožnosti, místa narození i skonu, profesní činnosti, sexuální orientace atd. Na rubu byly otázky poněkud vážnější — a nečekané —, připomínající dotazník, který je třeba vyplnit při příjezdu do Spojených států: „Podílel jste se na genocidě?“, „Zpochybňoval jste existenci klimatických změn?“, „Byl jste obviněn ze sexuálního obtěžování?“, „Byl jste odsouzen za popírání holokaustu?“, „Byl jste obviněn z pedofilie?“ Jak stálo v poznámce na konci textu, „kladná odpověď na jedinou z těchto otázek“ by mě zavedla do jiného oddělení, a to s nepříjemnými důsledky... Jelikož jsem ale naštěstí nespadal do žádné z inkriminovaných kategorií, připojil jsem bez meškání na konec dokumentu podpis a referentka mi kovovým hlasem oznámila: „Nyní se odeberte ke dveřím, k jednotce psychologické pomoci.“ Zatvářil jsem se překvapeně a mladá žena s náhle ochranitelským tónem v hlase upřesnila: „Nezapomeňte, že jste právě zemřel. To není pro nikoho snadné! Proto byste měl navštívit specialistu.“

...................

překlad Natálie Nádassy