6 měsíců (duben 2021)

À propos procházky. Chodit ven, když je hezky, umí každý. Chodit ven za každého počasí umí jenom pejskaři, sportovci a matky s dětmi. Chodím tak často na ta samá místa, že se v nich objevují stejní lidé. Umírající běžec – muž neurčitého věku, který má miniaturní batůžek, plíce deset metrů za sebou a každé dvě vteřiny kontroluje hodinky. Sedavé zaměstnání musel vyměnit za trénink na olympiádu v Tokiu, jinak si nedokážu vysvětlit to nasazení. Nebo Stylová Matka, která se jakousi červí dírou propadla z Letné do centra Plzně.

Pak jsou obecné kategorie. Třeba Matky Krávy. Kouřící matky s vřískajícími dětmi, které vždycky probudí moje spící dítě. Matky, které říkají věci typu Já jsem ti říkala, abys na tu hromadu nelez, že jo. Nová bunda, tyvoe. Já ti dám valchu a budete si ty hadry prát sami. Anebo Neotvírej, to ti říkám, máš tam pochcaný kalhoty. Už toho mám dost. Nebo Matky Světice. Jednu jsem potkala v parku. Měla vlasy přes celá záda, retro kočárek a dítě lezoucí po stromě. Fotila ho digitálním foťákem, který dělal cvak cvak cvak, nikoliv mobilem. Říkala věci jako Půjdeme zkoumat další tajemná zákoutí, synku? Teď je pro to ideální příležitost, tvůj bratr spí. Zhruba o týden později jsem na úplně jiném místě potkala otce, který vezl retro kočárek.

A pak jsou Matky Stvůry, kterou jsem já. Připadám si jako netvor pokaždé, když zoja na veřejnosti brečí. Většinou v tom hraje roli kočárek. Pláče, když ji do něj ukládám. Pláče, když jí v něm nejde spát. Pláče, když v něm nechce být. Ideálně začne plakat ve chvíli, kdy se snažím něco narvat nebo vyrvat ze spodního košíku. Jako když máte u spánku odjištěný magnum. Ve čtyřech měsících jsme vyměnili kočárek s korbičkou za polohovací sportovní kočárek. Ze stejného důvodu, proč jsme vyměnili zděděnou autosedačku za čtyřnásobně dražší. Aby lépe viděla ven. V případě kočárku to nepomohlo. Vynález separační úzkosti proto stojí v chodbě a vrátila jsem se k loktuši. Až do 19. století běžný prostředek pro přepravu dětí je sice už na egyptských dílech z dob faraonů a na italské fresce z roku 1306, ale v Plzni pořád budí pozornost.

Kvůli nošení v šátku jsem si vyslechla leccos. Že jsem dítě rozmazlila, proto nechce být v kočárku. Že jak jsem si ji naučila, takovou ji mám. Že nemůže dýchat. Že nemůže správně růst, protože potřebuje ležet na rovné podložce. A přestože jsem od jejího narození přirozeně cítila, že ji chci mít u sebe, doteď nevím, co je správně. Řídím se intuicí. Neposlouchám srdce, ale srdceryvný ryk. Šátek je láska i prokletí. Bude se mi stýskat. Po sbírání přilepeného buráku z jejího ramene, když ji ukládám k spánku. Po krvi tekoucí z ucha, jež se ukázala být zaschlým datlovým sirupem. Díky šátku jsem pochopila, proč se dítěti říká drobek. Po zachumlané blízkosti. Nebude se mi stýskat po bolesti vystřelující z ramenou.

À propos spánek. Koupila jsem Zoje v sekáči plyšové pyžamo. Má uši a nápis I’m sleeping bunny. Znáte něco sladšího, než je spící dítě? Já ne. Minimálně váš život je v tu chvíli velmi sladký. Pro mě za mě by dítě mohlo být v prožraném jutovém pytli. Proč má mít na sobě nápis, že je spící králík? My taky nenosíme oblečení zdůrazňující, že jsme staří, nudní a oškliví. Přistupujeme k nemluvňatům jako lada k postavám ve svých pohádkách. Kojenci jsou – v tom nejlepším slova smyslu – zvířátka. Když si s tím nemůžou hrát nebo to vzít do pusy, aspoň to počůrají. A my jim přesto věštíme zářnou budoucnost. Když drží v ruce hřeben – zpěvačka. Když jí uvízne tričko v pěsti a zůstane viset přes rameno, je to modelka. Smějeme se našim důvtipným přirovnáním a děti, pokud jsou toho aspoň trochu schopné, si myslí, že jsme idioti. Podobně nedokážeme uznat jejich suverénní podobu. Děti jsou Rorschachův test pro naše ego. Zoja není Zoja, ale kubistická složenina mě, Adama, našich rodičů, prarodičů a podle Adama našeho souseda Tomáše. Každý v ní vidí někoho jiného. Kousky těla se mění v dobytá území. Nehty: Adam. Vlasy: Zatím spojené státy AT.

Dítě není práce na plný úvazek. Když máte plný úvazek, pracujete pět dní v týdnu osm hodin denně. V pět odpoledne si hodíte nohy nahoru, o víkendu se válíte a máte nárok na dvacet dní dovolené. Dostáváte plat. Dřív jsem se ptala matek, co dělají kromě svých dětí. Nevím, co jsem si představovala. Že dají dítě do pračky na tříhodinový cyklus, a zatímco se točí, jdou si montovat raketu? Byly doby, kdy jsem vyrážela do terénu točit reportáže nebo filmy. Teď Adamovi u večeře vyprávím, že jsem viděla legrační paní ve výloze a hezký kamínek. Zapisuju si to, abych i na to málo nezapomněla. Někdy jsou dny tak stejné, že bych přísahala, že už jsem je zažila.

Jednou jsem usínala s brekem, protože jsem věděla, že mě druhý den čeká to samé. A to je teprve pondělí. Jako Matka Stvůra jsem si připadala pokaždé, když jsem při jídle nebo kojení sledovala Netflix. Dokud jsem nestříhala přednášku pro lidi pečující o blízké s demencí. Pokud se čtyřiadvacet hodin denně staráte o nemohoucí bytost, jež potřebuje krmit a přebalit, jedinou prevencí vyhoření a chronického stresu je hodina denně pro sebe. Bingo. To jsou přesně dva díly.