Minulé měsíce jsem rozečítal a odkládal jednu knihu beletrie za druhou. Nevím, snad se jen na čas dostavila nějaká příběhová nauzea. Možná je to taky tím, jak se kolem mě otřásá společnost v základech, že hledám nějaká stébla faktů, kterých bych se chytil. S věčností jsem chňapnul po knize redaktora České televize Jakuba Szántó Mezi mlýnskými kameny – Gaza a její příběh. Tam někde mezi Egyptem a Mezopotámií asi najdeme stavební kameny naší civilizace. Proto i dnes přecitlivěle sledujeme, co se na tom prťavém nehostinném kousku planety odehrává za souboj. Kdo chceš fakta, tady jsou, kdo chceš dál fandit FC Palestine Free nebo Sokol Netanjahu, tak prosím.

Digitální věk rozvrátil základy, na nichž stojí fungující demokracie. To konzervativní a progresivní ve společnosti se zradikalizovalo. Zcela neinformovaní nebo dezinformovaní voliči jsou vážným systémovým problémem. Američan Jason Brennan proto v knize Proti demokracii píše o nápadech, jak hlasování v demokracii ochránit před úplným vyprázdněním od kompetence a případné moudrosti. Dočetl jsem se v ní o pastech, které si demokracie svojí vlídností a respektem sama sobě kope. A upřímně - koho by někdy nenapadlo nějak omezit volební právo např. podle nějakých základních znalostí, které by musel volič osvědčit? V knize je několik modelů, které ale mají minimálně dvě úskalí – kdo je odhlasuje, aby začala platit, a kdo bude hlídat hlídače. Můj závěr: nejférovější, bez porušení principu jeden volič – jeden hlas, by nakonec bylo takové zkomplikování volebního aktu, které by nějakou, i když jistě nedokonalou, a ne zcela spravedlivou, selekci přineslo. Ale dokážu vůbec dohlédnout, co by taková případná reforma přinesla?

Tak dobrá. Nebudeme dělat nic a budeme doufat, že se věci nějak dostanou do normálních kolejí. Ale co když ne? Demokratokazi mají svoje ikony, tak třeba právníka a politického filozofa Carla Schmitta (1888 – 1985). Ten je vlastně teoretikem všech diktátorů, kteří nad demokracií zlomili hůl a chtěli svět napravit autokraticky. Nedohadovat se, ale jednat. Takzvaně v dobré víře, proti těm, co škodí. Chopit se moci a opřeni o anti-parlamentní akci „vylepšit“ společnost podle svých představ. Schmitt je klasikem nepřátelství proti otevřené společnosti. Jeho teokratická totalita mohla inspirovat mnohé a dnes, kdy demokracie kulhá, může inspirovat stejně, jako kdysi diktátory od Mussoliniho, přes Hitlera, Franca, Salazara nebo Pinocheta. Je dobré vědět, kde má autoritářství své zdroje. Víc v knize Jana Buráně. A ještě jedno čestné přiznání: lekl jsem se sám sebe, když mi vztek nad některými kazisvěty dovolil myšlenku na to, že by mohl snad existovat autokrat, který by klepnul dnešní pseudodemokratické hajzlíky přes prsty. Představil jsem si (ale opravdu jen na chvíli), jak uvědomělá armáda odvádí do lochu všechny ty, kteří to s demokracií nemyslí dobře. Jenže nejsme jako oni – to je naše slabost a síla zároveň. Ano, může se to jevit jako nevýhoda, jenže člověk si opravdu nechce nechat zkurvit duši – ani pro zdánlivě dobrou věc. Už tak ji dávám zabrat až až.

Ten současný kult síly a vydírání mi opravdu neimponuje. Vím, proč chce dnes Evropa zbrojit a militarizovat občany, vím, že je to ten svinský kremelský režim, který k tomu náš civilizovaný svět tlačí, ale stejně nedokážu mít dobrý pocit z toho, že vyrobíme víc tanků, stíhaček a granátů. Je to krok zpátky, je to svět prvobytně pospolné společnosti. S velkým zájmem, a myslím i užitkem, jsem si proto přečetl knihu německé filozofky Barbary Schmitz Jaký život je hoden žití? Její sestra z ničeho nic spáchala sebevraždu a ona sama má postižené dítě. A přemýšlí a píše o tom, jak se my, tzv. normální, díváme na kvalitu života lidí, jako je jí dcera, a proč její sestra ztratila smysl života. A jak můžeme pomáhat, nebo alespoň chápat. Nebo třeba jen rychle nesoudit. Větší kontrast k tomu dnes rusko-americkému „silnější pes mrdá“ asi těžko najít. Starejme se o slabé a nemocné, mysleme na lidskou důstojnost a nenechme se mentálně zatáhnout do světa bez soucitu.

Ten lidský pohled na svět, neustálé přemýšlení o něm, o sobě, sebeironie, ale i pokora, a ano, napíšu to – láska –, to cítím z fejetonů mé kamarádky Lenky Kapsové. S podtitulem Malá zamyšlení v menopauze napsala knihu Meandry. Lenka je energický akční člověk, překladatelka z angličtiny, učitelka na střední škole, máma tří dětí, zakladatelka book clubu Kaktus… Když došla ke své padesátce, nějak se s ní utkala. Nejprve soukromě, pak veřejně skrze knihu Padesátka. Teď jsou tady její krátká zamyšlení. Jako insider asi vidím víc, než běžný čtenář, ale kdo bude číst, najde něco jako lidskost, smíření, rozdýchané pochyby, optimismus přes generace, chuť vidět naději. Je to odpracované, za těmi texty naděje je protrápení se mnohými věcmi. Nemám osobně zkušenosti s menopauzou, ale stejně mě ty texty nějak usmiřují se světem. Slunce se vrátilo, lidé ještě nevymřeli.

A ještě stručně, na co u mě v nejbližších týdnech čtenářsky dojde:

Ursula Le Guin: Nespoutaní
Martin Kupka (ed.): Smrt a umírání v celostní perspektivě
Benoit Duteurtre: Terminál ráje
Paul Lynch: Píseň proroka
Bořek Neškudla: Česká knižní kultura na cestě od rukopisu ke knihtisku
Dalibor Vácha: Vlasta

Obľúbené vydavateľstvo: Kodudek

A ještě jedno upozornění na nakladatelství, které si řeklo, že bude dělat knihy ojedinělé obsahem i zpracováním. To nakladatelství se jmenuje Kodudek a jeho knihami jsou z poslední doby například Nezval nebo souborné vydání Hanse Ch. Andersena. A začali v roce 2010 knihou – graficky vymazlenou povídkou – Psovod Gerža od Jana Zábrany. Chce se říct, že jde o knižní vydání bez kompromisů. Jen si ty knihy otevřete. Ediční plán prý vzniká za pochodu a recenzní výtisky se neposkytují. A pokud vás zajímá, co znamená Kodudek, tak tady je nakladatelské vysvětlení: Pokud bychom vycházeli z toho, že na počátku bylo slovo, pak nakladatelství vzniklo v roce 2005, kdy objekt Františka Skály Špion, toho času stojící před Galerií Egona Schieleho v Českém Krumlově, v jedné návštěvnici vyvolal z hlubin fantazie slovo Kodudek. Víc na www.kodudek.cz a, pochopitelně, v Artforech.

Zobraziť diskusiu (0)