Tomáš Weiss
19.12.2016
Tradiční Kniha roku Lidových novin: nejvíc hlasů získala Dešťová hůl Jiřího Hájíčka
Knižní anketa na konci roku o knihách roku 2015/2016, které se účastní oslovení. Těmi jsou lidé od kultury nebo veřejně známé osobnosti. Letos jich bylo osloveno asi 400, do 30. listopadu jich odpověděla zhruba polovina. Někteří neodpověděli, protože jim dělá problém dodržet termín, jiní, protože je takové soutěže nezajímají a někteří proto, že Lidové noviny dnes patří Andreji Babišovi, který je ovšem také ministrem financí, což by ve slušné společnosti být nemělo. Vítězná kniha je ale knihou poctivou.
Nejvíc hlasů pro knihu (17) Jiřího Hájíčka potvrdilo už kritickou odezvu, které se knize záhy po říjnovém vydání dostalo. Kniha byla chválena pro svůj suverénní vypravěčský styl, pro svoji uvěřitelnou aktuálnost a pro mimořádně citlivé podání krize středního věku. Problém měla většina recenzentů (a také mnozí čtenáři) s happyendovým závěrem knihy, který vyznívá, měřeno tím, co mu předchází, trochu neuvěřitelně a (aniž by člověk potřeboval nějaké drastické finále) až nějak pohádkově. I když, pravdou je, že se muž středního věku občas dovleče domů tak zablácený tím vším okolo, že by se někdy jen rád svalil do postele tak, jak je a jediné, co by rád četl jsou pohádky o tom, jak dobro vítězí nad zlem. A hrdina Zbyněk, trpící nespavostí a tápající ve svém bezdětném vztahu od návštěvy výstavy a kina, k dvojce bílé v dobře zařízeném bytě, se vlastně nakonec "léčí" tím, že se pustí do boje s větrnými mlýny místní pozemkové mafie. Bočním výstupem téhle knihy tak nakonec může být varování všem šejdířům a fixlujícím vekslákům: všechno ty sviňárny se zdají být hezky ošetřený, ale nikdy nemůžete vědět, kdy se do akce pustí někdo, pro koho začne být spravedlnost a náprava věcí smyslem života. A to se pak najednou nedá ani koupit, ani zastrašit.
Hlasovalo se také pro Kunderu a jeho téměř padesát let starý text Život je jinde, pro knihu o Edvardu Benešovi od francouzského historika, pro knihu katolického kněze Ladislava Heryána, pro další toufarovskou knihu Miloše Doležala, pro Andělí vejce Petra Stančíka nebo pro básnickou sbírku Probouzení Miloslava Topinky.
Jako každoročně jsem si vypsal z ankety pár knih, které mi nějak v hukotu dějin proklouzly. Takže pro inspiraci: Christina Berndtová - Odolnost, Roman Sikora: Hry, Joseph Mitchell - Nahoře ve starém hotelu, Inger Edelfeldtová - Rituál, Jan Škrob - Pod dlažbou, Austen Ivereigh - Papež reformátor.....
Jiří Hájíček (11. září 1967 v Českých Budějovicích) Vyrůstal na jihočeském venkově, kde později i pracoval. V současnosti žije v Českých Budějovicích. Od konce devadesátých let vydal tři sbírky povídek, Snídaně na refýži (1998), Dřevěný nůž (2004) a Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (2014), a novely Zloději zelených koni (2001) a Fotbalové deníky (2007). První Hájíčkův román Dobrodruzi hlavního proudu vyšel v roce 2002. Oba následující autorovy romány, Selský baroko (2005) i Rybí krev (2012), byly oceněny Magnesií Literou. Svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“ završil románem Dešťová hůl (2016). Jiří Hájiček patří k nejúspěšnějším současným českým spisovatelům. Jeho knihy vyšly v angličtině, italštině, maďarštině, chorvatštině, makedonštině, běloruštině, polštině a bulharštině. V září 2016 měl premiéru film natočený podle jeho knihy Zloději zelených koní.
