1.

Přišel mi e-mail od astroložky, údajně pro mě má důležité zprávy o něčem, co se má udát v mé bezprostřední budoucnosti. Vidí něco, co já ne: dostaly se jí do rukou mé osobní údaje, na jejichž podkladě se pohroužila do studia planet a vyčetla z nich jisté informace. Měla bych vědět, že se na mojí obloze schyluje k zásadnímu posunu. Je pro ni velmi vzrušující pomyslet, jaké změny by tato data mohla věstit. Za drobný poplatek se o ně se mnou podělí, abych je mohla užít ve svůj prospěch. Cítí – četla jsem dál –, že jsem v životě ztratila směr, že se mi často nedaří nacházet smysl v situaci, v níž jsem se ocitla, a s nadějí hledět do budoucnosti; zdá se jí, že jsme na sebe silně napojené, nedovede ten pocit vysvětlit, ví ale, že některé věci se vysvětlení vzpírají a je to tak správně. Chápe, že někteří lidé svou mysl před významem oblohy nad sebou uzavírají, pevně však věří, že já k těmto lidem nepatřím.

Nechovám v realitu onu slepou víru, která ostatní nutí, aby požadovali konkrétní vysvětlení. Ví, že jsem vytrpěla dost na to, abych si začala klást otázky, na které se mi zatím nedostává odpovědí. Pohyby planet se ale odehrávají v pásmu nekonečné rezonance s lidským osudem: někteří lidé možná jen nedokážou uvěřit, že jsou natolik významní, aby se tam o nich dalo něco vyčíst.

V současné éře vědy a nevíry jsme o vlastní důležitosti ztratili pojem; je to smutné, ale je to tak, napsala. Začali jsme být zlí, k sobě i k druhým, neboť jsme uvěřili, že venkoncem nemáme žádnou hodnotu. Planety nám nabízí šanci a nic míň, abychom znovu nalezli víru v lidskou velikost: o kolik důstojněji a ušlechtileji, o kolik laskavěji, odpovědněji a uctivěji bychom zacházeli jeden s druhým, kdybychom věřili, že každý jeden z nás je nadán důležitostí kosmických rozměrů? Cítí, že zrovna já jistě pochopím, co by to mohlo znamenat pro světový mír a blahobyt, vůbec nemluvě o revoluci, kterou by takto prohloubené chápání osudovosti mohlo přinést na osobní rovině. Snad jí prominu, že se na mě obrací touto cestou a že hovoří tak otevřeně. Jak už řekla, cítí se na mě silně napojená, a to jí dodává odvahu mluvit od srdce.

Napadlo mě, že tytéž počítačové algoritmy, které vygenerovaly tenhle e-mail, dost možná vygenerovaly i astroložku: používala šroubované obraty a ta šroubovanost se až moc často opakovala; byla až moc okatě založená na určitém typu člověka, aby mohla být člověkem i ona sama. Následkem toho její zájem a soucit působily lehce zlověstně, ze stejných důvodů ale taky nestranně. Jeden kamarád s porozvodovou depresí se mi nedávno přiznal, že ho až k slzám dojímají reklamy a obaly od potravin, co vyjadřují starost o jeho zdraví a duševní pohodu, nebo nahrané hlasy ve vlacích a autobusech, kterým podle všeho záleží na tom, aby nepřejel svou zastávku; k tomu ženskému hlasu, co mu v autě radí, kudy jet, mnohem oddaněji než ho kdy navigovala jeho žena, prý dokonce cítí cosi podobného lásce, svěřil se.

Z našich životů se dnes těží neskutečné množství jazyka a dat a je možné, že člověk-falzum se pomalu, ale jistě začíná vyznačovat větší hloubkou a vztahovostí než originál, řekl; že se dočkáme větší něhy od stroje než od bližního. Stroj, se kterým se zde setkáváme, je koneckonců kalibrovaný ne podle jedné osoby, ale podle mnoha. Jinými slovy muselo žít hodně astroložek, aby mohl být vytvořen tenhle exemplář. Konejší ho prý nejspíš právě to, že ten oceánický chór není svázaný s žádnou konkrétní osobou, že zdánlivě přichází odevšud a odnikud: chápe, že ta představa řadu lidí deptá, pro něj je ale odliv individuality zároveň odlivem moci ublížit.

Tentýž kamarád – spisovatel – mi letos na jaře poradil, že jestli se do Londýna stěhuju s omezeným rozpočtem, je lepší koupit špatný dům v dobré ulici než dobrý dům, který je ale špatně situovaný. Pouze největší šťastlivci a největší nešťastníci, pravil, mají jednoznačný osud: my ostatní musíme volit. Realitního makléře překvapilo, že se tohoto mou[1]dra, pakliže moudrem bylo, hodlám držet. Z jeho zkušenosti, řekl mi, je pro kreativní lidi důležitější světlo a vzdušnost než lokalita. Rádi hledají ve věcech potenciál, zatímco ostatní upřednostní bezpečí konformity; raději sáhnou po bydlení, které už došlo maximálního naplnění; nemovitosti je přitahují jen sumou vyčerpaných možností, ke které se už nedá nic dalšího přidat.

Vtipné je, pokračoval, že tihle lidi se sice bojí být originální, zároveň jsou však originalitou posedlí. I ten nejmizivější, nejtitěrnější dobový prvek dovede některé klienty přivést do extáze. Přitom se stačí jen o kousek posunout z centra a můžete ho mít za zlomek ceny! Je mu záhadou, přiznal se, proč lidi kupujou v přepálených lokalitách, když ve čtvrtích, které jdou teprve nahoru, se najdou poklady za pakatel. Jenže to by museli mít špetku fantazie, hlaholil. Trh je momentálně na vrcholu, sdělil mi: zdá se nicméně, že místo aby to kupce odrazovalo, dostávají se tím spíš do varu. Dnes a denně tu zažívá hotové pandemonium, lidi si k němu do kanceláře proráží cestu lokty, jako kdyby šlo o život, jen aby mohli zaplatit až moc za až moc málo. Na prohlídkách se mu pravidelně hádají; míru agrese, jakou teď vídá v aukčních bitvách, v životě nezažil, nabízejí mu dokonce úplatky za protekci. A to všechno, zdůraznil, pro nemovitosti, které, řekněme si to na rovinu, nejsou kdovíco.

Nejzajímavější je, jak nefalšovaně si dovedou zoufat, jakmile se jich zmocní osidla touhy: jsou schopní mu co hodinu volat, jestli je něco nového, bez ohlášení se mu zjevují v kanceláři; škemrají, někdy dokonce pláčou, vztekají se mu tady a minutu nato si sypou popel na hlavu, přičemž nezřídka dojde na obšírné líčení jejich životních dramat. Litoval by je, nebýt toho, že celou tragédii zpravidla vygumují z hlavy ve vteřině, kdy je po všem a obchod uzavřen; rázem zapomínají nejen na to, jak se chovali, ale taky na všechny, kdo to museli snášet.

Zažil klienty, co mu na sebe prozradili naprosto hrůzostrašné intimnosti a týden nato ho ve městě minuli, aniž by dali jakkoli najevo, že ho poznávají; páry si před ním praly špinavé prádlo a teď se kolem něj na ulici promenádují, jako by se nechumelilo. Jedině v tom, jak dokonale ho ignorují, sem tam zahlédne prosvítat stud. Když s touhle prací začínal, vyváděly ho podobné incidenty z míry, zkušenost ho však naštěstí vyškolila, že si je nemá brát osobně. Pochopil, že pro tyhle lidi je figurkou utkanou z rudé mlhoviny jejich touhy; objekt přenosu, dá se říct. Ta jejich touha mu ale pořád nejde do hlavy.

Někdy si říká, že lidi prostě jen chtějí to, co nemají jisté; jindy má pocit, že je to složitější. Klienti často přiznají, že se jim ulevilo, když jejich touha nedošla uspokojení: ti samí lidé, co předtím vyváděli a vzlykali jako navztekané děti, protože nemohli dosáhnout na určitou nemovitost, tu už za pár dní způsobně sedí a říkají, jak jsou rádi, že ji nezískali. Došlo jim, že se pro ně vůbec nehodila; a co prý tam má dál, vyptávají se. Pro většinu lidí, prohlásil, je hledání a koupě nového bydlení vysoce aktivním modem existence; a aktivita jde ruku v ruce s určitým druhem zaslepenosti; je to zaslepenost člověka, který po něčem prahne. Většina lidí vezme na vědomí ruku osudu, teprve když se vyčerpá jejich vůle.

..........

překlad Alžběta Ambrožová