la Boétiova paradoxní formulace

V roce 1546 nebo 15482 napsal francouzský autor Étienne de la Boétie „Rozpravu o dobrovolném otroctví". Zformuloval tu často citovanou větu, která váže dobrovolnost s otroctvím — dobrovolně přijatý vnucený vztah je spojení paradoxní. Jak je možné, ptá se la Boétie, že tolik lidí, celé vesnice a města i národy, snáší jednoho jediného tyrana? a jeho odpověď zní: vládce má jen tolik moci, kolik mu dáme. To platí i pro tyrana. Ten má pouze tolik moci, kolik mu přiznáme. Škodí lidem jenom tehdy, když jsou připraveni jeho moc strpět. Tajemství vládnutí tkví v souhlase ovládaných. Utiskovaní svůj útisk dobrovolně přijímají.

To je paradoxní lekce, kterou la Boétie dává svým současníkům. Volá na ně: To jste vy, kdo ho činí mocným! Mocí tyrana je vaše dobrovolnost! aby se národy staly svobodnými, musí podle la Boétia přestat sloužit. Je jejich volbou, zda budou otroky, nebo bytostmi svobodnými. Jenže lidé svému neštěstí přitakávají — ba co víc: ženou se do něj. „Zajisté je to věc vskutku zvláštní, a přitom tak běžná,“píše la Boétie. Proč se ale lidé podřizují — a to bez ohledu na své zájmy? avšak především (a to je mnohem virulentnější otázka): proč se lidé podřizují, když to jejich zájmům neodpovídá?

Tento paradoxní fenomén vykládá la Boétie následovně: na začátku byl lid patrně zotročen násilně. Jakmile však byl zotročen, „upadl do hlubokého zapomnění na svou svobodu“ a začal sloužit ochotně. Co je ale příčinou tohoto zapomnění? Jak dojde k tomu, že se donucení změní v dobrovolnost? la Boétieova odpověď zahrnuje celý seznam důvodů.

Za prvé je ve hře podvod a svod. Tedy lest tyranů, kteří obratně využívají mocné pomocníky jako nevěstince a hráčská doupata, veřejná představení a povyražení, slavnosti, na nichž se rozdává maso. „… a lépe by lůzu ani využít nemohli, neboť na mlsnou hubu ji lze utáhnout lépe než na cokoli jiného.“ Mohli bychom také říci, že jde o obchod — jenže špatný. Protože se platí svobodou.

Za druhé ale působí moc vším, co posiluje důvěřivost. Především všelijakým tyátrem — nádherou, lží i náboženstvím. Tedy vším, co lidi oslňuje. Za třetí k dobrovolnosti přispívá zvyk a výchova, které deformují přirozenost člověka, jenž je přece „zrozen ke svobodě“. Dobrovolnost tak není ničím jiným než deformací přirozeného sklonu člověka ke svobodě. Výchova a zvyk zastřou a zkazí tuto přirozenost, takže se lidé spokojí s náhražkou svobody, totiž s dobrovolností. a to je náhražka, která se díky zvyku a výchově stává přirozenou — oproti vrozené „nezkažené přirozenosti“. Dobrovolnost je tedy náhražkou skutečné svobody; náhražkou, jež se stala druhou přirozeností.

I když si la Boétie myslí, že zatvrzelý sklon sloužit zapustil hluboké kořeny a že se (sebe)zotročení stalo druhou přirozeností, přesto píše svůj text jako výzvu, jako manifest, jako apel: „Rozhodněte se už nesloužit a buďte svobodní.“ Pokud přestane člověk souhlasit s tím, že bude otrokem, stane se svobodným. Jako by bylo možné ze sebe druhou přirozenost prostě setřást.

la Boétiův apel na jeho současníky spočívá na dvou předpokladech: jednak chápe otroctví jako vnější — především tam, kde se opírá o donucení a podvod. a jednak vede dobrovolnost v jeho textu pozoruhodnou existenci — ona se v něm totiž nevyskytuje. To v textu, který o ní pojednává, udivuje. Možná tu chybí proto, že je pro autora pouhým nedostatkem: je absencí skutečné, nefalšované a přirozené svobody. Dobrovolnost je pro něj jenom deformovanou, zkorumpovanou lidskou přirozeností.

la Boétiův paradox je fenoménem jak stálým, tak i změnitelným. Stálým proto, že i my dnes žijeme v dobrovolně přijatých vnucených poměrech. Změnitelný však je proto, že spolu se společenskými poměry se mě ní i to, co je v daném momentě dobrovolným podřízením.

Dobrovolné podrobení existuje stejně jako dřív — jenže způsob, jakým a čemu se podřizujeme, se mění. Jde tedy o konstantní fenomén — s různými projevy, s různými intenzitami a druhy provedení i rozličnými teoriemi. Dnes tak nejde o dobrovolné otroctví, nýbrž o dobrovolné podřízení. a to je důležitý rozdíl. Protože ten, kdo se podrobuje, není otrokem nějakého pána; spíše se podřizuje poměrům. Začleňuje se. Na rozdíl od otroctví jde o podřízení, které samo sebe jako podřízení nechápe. Zakouší se spíše jako souhlas — jako souhlas se stávajícím stavem věcí, jako přijetí společenského řádu. Ba ještě víc. Dobrovolnost tohoto zamaskovaného vztahu donucování se jeví jako svůj protiklad: jako podřízení, jež je zakoušeno jako sebeurčení. Působnost tohoto dobrovolného podrobení nelze přecenit, neboť je nejdalekosáhlejší a nejúčinnější formou, kterou se potvrzují, podporují a opakují stávající poměry. Ve jménu vlastních zájmů i proti nim. Je-li ale dobrovolné podřízení stejnou měrou trvalé jako i změnitelné, pak se ocitáme před otázkou, co vlastně dobrovolnost znamená? a odkud pochází?

...............

překlad Daniela Petříčková