Jak zmiňuje Jiří Olič hned úvodem: podkladem pro knihu, na které pracoval pět let, byla hlavně korespondence s básníkem Jiří Veselským, se kterým se Olič seznámil někdy v roce 1970 a dopisovat si začali v roce 1973. To bylo Veselskému čtyřicet a Tichému ještě o sedm let víc.

Olič v úvodu píše: " Tichý i Veselský vyrůstali v Kyjově, zde prožili léta dětství a rovněž absolvovali studium na základní a střední škole. Oba poznamenal genius loci místa a města, které bylo ( a stále je) jedním z nejdůležitějších kulturních center moravského Slovácka, města, kde se pěstovala a rozhojňovala folklórní tradice. Jako dar z minulých věků bylo přirozené tuto tradici ctít a rozmnožovat, to na straně jedné. Na straně druhé a odvrácenější to však představovalo dědictví příliš kozervativní a málo inspirující pro moderního umělce, což byl jakýsi samozřejmý ideál básnika, ale i fotografa a malíře. Chtěli být uznávaní a známí nikoliv jako starci nad hrobem, ale od prvopočátku tvorby. Nesvobodná doba jim ovšem nepřála a cca dvě desetiletí volnosti po pádu režimu (Veselský umřel v roce 2004, Tichý v roce 2011) přišla poněkud pozdě v čase, kdy bylo dílo obou umělců ve své základní podobě již ukončeno."

Jiří Veselský

Olič zvolil taktiku chronologické, letopočty předznamené, sedmdesátileté mozaiky faktů, vzpomínek, citací dopisů a ukázek z Veselského poezie. Z textu, který je bohužel přetížený ukázkami z básníkovy tvorby, se můžeme dozvědět, že Tichý neodešel po 48 z AVU kvůli politicie, ale kvůli duševnímu zdraví, že se Veselský již v šestnácti seznámil s Demlem a Nezvalem, později se znal s Halasem, Holanem, T.R.Fieldem, ale i s Milanem Kunderou. Miroslav Tichý, jako skutečný mimoň a solitér, vystupuje v knize vlastně jen okrajově. Olič upozorňuje na to, že byl v Kyjově dost šikanován jako místní pobuda, pravidelně umisťován do psychiatrického zařízení (občas i preventivně, aby nerušil folklórní slavnosti svým zjevem a pověstným oděvem, který neměnný vydržel nosit i několik desetiletí). Svým způsobem tragikomická je náklonost básníka i fotografa k ženám. Stávají se sice úhelným kamenem jejich tvorby, ale sexuálními výkony se ve svém skutečném životě prakticky pochlubit nemohou. Ale tím nejsou oba v uměleckém světě ničím ojedinělí. Jak je popsáno výš - nakonec se jistého věhlasu dostalo ještě za života oběma. Veselský vydal několik básnických sbírek a Tichého "pokažené" fotografie kyjovských žen, pořízené na podomácku vyrobené fotoaparáty, obletěly dokonce díky několika světovým galeristům svět.

Zobraziť diskusiu (0)