Bez zbytečných řečí poslušně plnila manželova přání, vařila jeho oblíbená jídla, vypravovala ho do práce a čekala na něj do pozdních hodin, kdy se vracel z dlouhých firemních večeří. Teď však chce uniknout kruté nadvládě masožravosti a přimyká se k rostlinnému světu – tak moc, že ji obrazy květin na nahém těle svedou k zakázanému sexuálnímu poměru.

Ukázka:

Dokud se moje žena nestala vegetariánkou, nikdy mě nenapadlo, že by mohla být v jakémkoliv směru výjimečná. Abych řekl pravdu, když jsem ji potkal poprvé, nijak mě nezaujala. Postava ani příliš malá, ani vysoká, vlasy ani příliš dlouhé, ani krátké, zavadlá pleť se žlutým nádechem, poněkud vystupující lícní kosti vedle úzkých očí překrytých epikantem, oblečení neurčité barvy, jako by se bála čehokoliv, co by mohlo být považováno za výraz osobitého stylu. V černých lodičkách toho nejzákladnějšího tvaru kráčela směrem ke stolu, u něhož jsem na ni čekal. Chůzí, která nebyla ani rychlá, ani pomalá, ani energická, ani bez života.

Oženil jsem se s ní, protože ruku v ruce s absencí zvláštního kouzla se zdálo, že nemá ani výrazné nedostatky. Její nekomplikovaná povaha postrádající originalitu, vtip či šarm mi naprosto vyhovovala. Nemusel jsem jí za každou cenu věšet na nos, jak jsem sečtělý a světaznalý, abych na ni patřičně zapůsobil. Nemusel jsem při každém zpoždění uhánět jako o život, protože se nezlobila, když jsem nepřišel na schůzku včas. Nemusel jsem se cítit zahanbený při pohledu na muže ze stránek módních katalogů, protože mě s nimi nesrovnávala. Nerozčiloval ji ani můj vystouplý pupek, který mi začal růst už před třicítkou, ani vyzáblé nohy a předloktí, na kterých se mi přes veškeré úsilí nepodařilo vytvarovat svaly, ani malý penis, který byl skrytým zdrojem mého komplexu méněcennosti.

Nikdy jsem si neliboval v extrémech. Jako malý jsem si troufal jen na mladší děcka, která mě byla ochotna uznat za vůdce pouličního gangu, později, když jsem vyrostl, jsem se přihlásil na průměrnou vysokou školu, kde jsem měl nejlepší šanci dosáhnout slušného stipendia, a po studiích jsem se spokojil se zaměstnáním v malé firmě, kde si cenili mých nevalných schopností a vypláceli mi za ně měsíční mzdu, která sice nebyla přehnaně štědrá, ale aspoň se objevovala na účtu s železnou pravidelností. Proto jsem se také zcela přirozeně rozhodl oženit s dívkou, která se mi jevila jako naprosto obyčejná. Měl jsem za to, že všechny ty krasné, inteligentní, vyzývavě smyslné ženy a dcery z bohatých rodin by mi od první chvíle jenom přidělávaly vrásky na čele.

Přesně podle mých očekávání plnila roli obyčejné manželky do puntíku. Každé ráno vstala v šest hodin a k snídani mi připravila misku rýže, polévku a kousek ryby. Dokonce po troškách přispívala do rodinného rozpočtu penězi z brigády, kterou si byla zvyklá přivydělávat ještě předtím, než jsme se vzali. Pracovala jako pomocná pedagogická síla na večerní škole počítačové grafiky, kde kdysi absolvovala roční kurz, a pro jedno komiksové nakladatelství dělala z domova drobné grafické práce spočívající zpravidla pouze v tom, že vkládala texty do komiksových bublin.

Má žena toho nikdy moc nenamluvila. Stávalo se velmi zřídka, že by mě o něco žádala, a ať jsem se domů vrátil v libovolnou pozdní hodinu, nijak neprotestovala. Nedomáhala se ani toho, abychom o svátcích, kdy jsme čas trávili společně, vyráželi někam na jídlo nebo za zábavou. Zatímco jsem se celé odpoledne povaloval u televize s ovladačem v ruce, žena se zavírala do svého pokoje. Zřejmě si dělala svou práci nebo si četla. Jestli se dalo říct, že měla nějaký koníček, pak to bylo právě čtení knížek, ale už jen obálka většiny z jejích titulů vypadala tak nudně, že bych se nenamáhal knihu ani otevřít. Vycházela ven teprve v době jídla, kdy se mlčky pouštěla do vaření. Život s takovou ženou opravdu nemohl být považován za nějaké dobrodružství. Když jsem však na druhou stranu uvážil, jak nepříjemné mi byly manželky kolegů a známých, které své muže tisíckrát za den naháněly po telefonu, bez ustání otravovaly svými výčitkami a vyvolávaly ukřičené hádky, cítil jsem se za svou ženu vděčný.

Snad jen v jediné věci vyčnívala z davu – neměla ráda podprsenky. Když jsem jí ještě v prchavém čase našeho vlažného randění jednou položil ruku na záda, otřáslo mnou, že pod jejím svetrem necítím ramínko od podprsenky. Tenkrát mě to vlastně docela vzrušilo. Na okamžik jsem se zarazil, abych se zaujetím prozkoumal výraz její tváře: vysílá mi tím snad nějaký tajný signál? Jenže výsledek mého zkoumání byl jednoznačný – žádný signál nevysílá. Ale když nejde o signál, je to známka její lenosti? Nebo možná lhostejnosti? Nedokázal jsem to pochopit. Měla malé, nehezké poprsí, nezdálo se proto pravděpodobné, že by vyznávala módní trend bezpodprsenkového vzhledu. Naopak, kdyby chtěla, abych se za ni před kamarády nestyděl, měla by si vzít pušapku s přiměřeně tlustými vycpávkami.

Po svatbě chodila doma zásadně bez podprsenky. Jakmile však udeřila letní vedra, nemohla bez ní vyjít ven, třebaže se chystala opustit dům jen na skok, protože by jinak riskovala, že se jí pod oblečením zřetelně vyrýsují ztuhlé bradavky. Neuběhla ale ani minuta a už si šmátrala rukou na zádech, aby podprsenku rozepnula. I když na sobě zrovna měla triko z tenké látky nebo upnutější oděv, pod kterým se háčky rozepnuté podprsenky nedaly přehlédnout, vůbec se tím netrápila. Když jsem ji za to pokáral, vyřešila to tím, že si i v největším parnu místo podprsenky navlékla přes oblečení vestu. Na vysvětlenou dodávala, že ji podprsenka nesnesitelně škrtí a svírá na prsou. Já, který jsem nikdy nepoznal, jaké to je mít na sobě podprsenku, jsem si pochopitelně nedokázal vůbec představit, jak může být její nošení mučivě svazující. Nicméně vzhledem k tomu, že všechny ženy podprsenky běžně nosí a žádná z nich k tomu zjevně nechová takový odpor, připadala mi její přecitlivělost přinejmenším podivná.

Mimo to však život ubíhal velmi poklidně. Přestože bychom toho roku oslavili páté výročí svatby, nedalo se říct, že by naše manželství v některém ohledu zvlášť vyčpělo – už proto, že ani v počátku jsme do sebe nebyli bezhlavě zamilovaní. A protože jsme rodičovské plány odkládali do doby, až si pořídíme vlastní byt – což se právě stalo předchozího roku na podzim –, začal jsem se pomalu zabývat myšlenkou, zda se i já konečně dočkám chvíle, kdy uslyším dětský hlásek, jak na mě žvatlavě volá: „Tati, tati!“ Předtím než jsem jednoho únorového rána našel svou ženu stát v kuchyni oblečenou jen do noční košile, bych si nikdy nepomyslel, že by se náš život mohl třeba jen nepatrně odklonit z trasy, kterou jsem pro nás vytyčil.

„Co tady stojíš?“ zeptal jsem se, zatímco jsem stáhl zpět ruku napřaženou k vypínači v koupelně. Bylo kolem čtvrté hodiny ráno. Před chviličkou mě probudil pocit žízně spojený s nutkáním na záchod, přičemž oboje jsem přičítal půl lahvi sodžu, kterou jsem včera vypil na firemním večírku.

„Hm? Ptám se, co tu děláš?“

Pohlédl jsem na ni a ovanul mě mrazivý chlad. Rázem jsem se probral ze spánku i lehké opilosti. Žena stála nehnutě uprostřed místnosti a oči upírala na ledničku. Z profilu ponořeného do tmy jsem nedokázal vyčíst její výraz, přesto mě na ní cosi děsilo. Její bujná kštice nebarvených černých vlasů se neposlušně vzdouvala do vzduchu. Lem bílé noční košile, dlouhé až ke kotníkům, měla jako obvykle mírně povytažený nahoru.

V kuchyni bylo daleko chladněji než v ložnici. Jindy zimomřivá žena by si za normálních okolností už dávno běžela obléknout svetr a na nohy by si natáhla papuče s kožešinkou. A přitom teď stála na podlaze bosky a v lehké letní košili, aniž bylo jasné, jak dlouho už tam takhle trčí, a tvářila se, že neslyší nic z toho, co říkám. Jako by před ní namísto lednice dřepěla neviditelná bytost – nebo duch.

Co se to jenom děje? Že by trpěla somnambulismem, o kterém jsem dosud slyšel jenom vyprávět?

Vykročil jsem blíže k siluetě mé ženy, která zůstavala nehybná jako kamenná socha.

„Co se ti stalo? Co tady vyvádíš...?“

Když jsem jí položil ruku na rameno, čekal jsem, že sebou trhne leknutím, ale nestalo se nic. Celou dobu byla při smyslech a musela si být vědomá toho, že jsem vyšel z ložnice, mluvil na ni i že jsem se k ní přiblížil. Jednoduše mi celou dobu nevěnovala pozornost. Stejně jako když byla zrovna zabraná do sledování nočních seriálů a nevěnovala pozornost tomu, že jsem se vrátil domů, přestože mě slyšela přicházet. Jenomže co ji mohlo tak uhranout ve čtyři hodiny ráno v temné kuchyni, když před sebou nemá nic víc než dveře čtyřsetlitrové ledničky, které jen nezřetelně prosvítají v šeru?

„Miláčku!“

Zadíval jsem se na její profil vystupující ze tmy. Chladně jiskřící oči a pevně sevřená ústa – takový výraz jsem u ní ještě nikdy nespatřil.

„Zdál se mi sen.“

Její hlas zněl naprosto zřetelně.

„Sen? Co to prosím tě vykládáš, víš ty, kolik je vůbec hodin?“

Otočila se mým směrem a pomalu odkráčela ke dveřím do ložnice, které byly stále ještě otevřené. Jakmile překročila práh, natáhla za sebe ruku a potichu zavřela. Zůstal jsem sám ve zšeřelé kuchyni a civěl jsem na dveře, které před chvílí spolkly její bíle oblečenou postavu.

Rozsvítil jsem světlo v koupelně a vešel dovnitř. Mrazy trvaly už několik dní a teplota se stále pohybovala okolo deseti stupňů pod nulou. Gumové pantofle, které zmáčela voda, když jsem se před pár hodinami sprchoval, mě studily do nohou. Při pohledu na černý kráter větráku nad vanou a bílé dlaždice na stěnách a podlaze mě přepadl pocit sklíčenosti z nehostinného zimního času.

Když jsem se vrátil do ložnice, má žena ležela schoulená na své straně postele a nevydávala žádný zvuk. Až se téměř zdálo, že jsem v pokoji sám. To se však ukázalo jen jako smyslový klam. Když jsem pozorně nastražil uši, uslyšel jsem slaboučký zvuk jejího dechu. Nepodobal se dechu spícího člověka. Kdybych natáhl ruku, mohl bych se dotknout jejího teplého těla. Ale já se jí najednou dotknout nemohl. A promluvit na ni jsem už neměl chuť.

Jihokorejská autorka Han Kang (1970) pochází ze spisovatelské rodiny. Vystudovala korejskou literaturu, začínala s poezií a povídkami, později se začala věnovat románům. Vegetariánka je její první prózou, která byla přeložena do angličtiny; roku 2016 za ni získala Mezinárodní Man Bookerovu cenu.

Zobraziť diskusiu (0)