Medzi knihami - čerstvé informácie z diania v knižnom svete

 

Utíkám na Vlčí ostrov - zachraň se, kdo můžeš v Kanadě

Jednoho dne řekli Lajle Rolstadové (1978), že trpí klinickou depresí. Naordinovali ji léky a nalinkovali před ní něco, jako chráněnou existenci. Musela odejít z místa redaktorky časopisu, cítila se k ničemu a bylo jí hanba. Jednoho dne po meditačním kursu ve Španělsku se v ní ale něco zlomilo: spláchla léky do záchodu a odjela za vlastní svobodou do Kanady. O tom pobytu je Vlčí ostrov.


Ukázka:

Je tu ticho, úplné ticho. Chodím od jednoho stavení ke druhému a zatápím v kamnech. Pak vyšplhám po strmé stezce vedoucí svahem hory přes spadlou kládu až k horní jurtě, odkud je výhled na moře. Jurta má vlastní kůlničku i se sekerami, štípu dříví. Někdy mi sekera zůstane vězet v polenu a dá mi zabrat, než ji dostanu ven, jindy se trefím jen do jeho okraje, až se kolem rozlétnou třísky, poleno se překotí a já ho musím znovu narovnat. Uvnitř okrouhlého stanu stojí postel stlučená ze dřeva vyběleného sluncem, opatřená bílým povlečením a ovčí kožešinou, na zemi leží tkané předložky a poblíž kamen je stůl s malým propanovým vařičem, několik přihrádek a polic s hrnci a šálky, stará plechovka s tužkami a krabičkami zápalek. Moc se mi tu líbí. Vytahuju z kapsy zmačkané noviny a začínám nakládat do kamen. Novinový papír, kterým se musí hodně šetřit, pár proužků kartonu z obalu od vajíček, dlouhé třísky, které jsem si naštípala, několik tenkých větviček: teprve když se oheň pořádně rozhoří, přikládám větší dřevo, stavím v kamnech malý táboráček, který praská a sténá. Sedím na koberci před kamny. Na stěně visí lapač snů s dlouhými pery a já se na něj dívám, přemýšlím a říkám si, co mi asi čas tady přinese.

— — —

Cestou na nákup potkávám v přístavu Deera. Jede na kole, byl si na poště vyzvednout poslední dopisy, z ostrova se vlastně odstěhoval a bydlí teď na plachetnici.

Být správcem nebylo pro mě, říká. Fajn, že tam budeš mít po Novém roce Sierru, je vážně prima. Mně je nejlíp na moři, a navíc mám novou holku, potkal jsem ji na jednom ostrově.

Usmívá se, mrká a já se směju, protože mám Deera ráda, má pevný pohled, patří k těm, kteří by člověku pomohli, kdyby bylo třeba.

Upřímně řečeno, dodává, musíš být taky trochu opatrná, dávat na sebe pozor. Všichni místní jsou fajn, akorát tě nesmí ani napadnout si stopnout Phila, má velký psychický problémy a odmítá brát léky, všichni o tom vědí; pokud se bude pokoušet se s tebou seznámit nebo tak něco, snaž se od něj držet dál, protože to není dobrý člověk, nikdy nevíš, s čím zas přijde.

Popisuje mi Philovo auto, abych ho poznala na dálku a nesnažila se ho stopnout.

O. K.? zeptá se mě.

Přikývnu a on mě poplácá po rameni.

Prima, tak ti přeju hodně štěstí tam v lese. Je to fantastický místo, opravdu hodně zvláštní, a ty každodenní úkoly jako sekání dřeva a práce na zahradě jsou skoro meditativní, trochu zenový, však víš. Nezdá se ti?

Když později štípu dříví, přemýšlím o tom, slunce probleskuje mezi mraky a pod jeho paprsky všechno září a já se řídím Deerovou radou: sleduju sama sebe, jak sekám dřevo, jak sekera lehce zajíždí do polena, necílím pohledem na jeho vršek, kam ostří dopadá nejdřív, nýbrž na spodek, kde sekera končí poté, co projede celým polenem. Zavírám oči a představuju si to, pak je otevřu a rozpřáhnu se: když se dřevo rozlomí vedví, zazpívá to v něm.

Zamířím do kůlny a vyberu si nejostřejší sekeru. Spím se sekerou na pelesti. Nastává změna počasí, ochlazuje se, ráno jsou na oknech ledové květy.

— — —

Telefon je hluchý. Nějaké zvíře překousalo dráty. Jeden z letních zaměstnanců mi přichází na pomoc, sleduje vedení lesem. Přesto trvá celé dny, než mám opět možnost se někam dovolat, kdyby se něco stalo.

— — —

Po západu slunce obcházím areál, smráká se teď brzy odpoledne. Světlo čelovky se zrcadlí v prázdných oknech, vcházím do jednoho domu za druhým a zatápím. Jakési napětí, tíha tmy okolo mě, ne všechna stavení mají lampy, které bych mohla zapálit, a tak klečím před studenými kamny a pracuju v modrobílé záři čelovky, která osvětluje jen to, na co se dívám, zatímco kolem mě houstne noc. Náhle se něco ozve, strašně se leknu, ale je to jen Hanuman, místní kocour. Patří majitelům, nechávají ho tu přes zimu. Krmit ho patří k povinnostem správce. Srdce se mi rozbuší, položím si ruku na prsa a pousměju se: Tys mě ale vystrašil, Hanu! Zvíře skepticky sleduje mou snahu rozdělat v kamnech oheň.

přeložila Daniela Mrázová

Zobraziť diskusiu (0)

Vlčí ostrov

Vlčí ostrov

Lajla Rolstadová

Sychravé ostrůvky pacifického pobřeží, západ Spojených států, indiánská rezervace v Kanadě. Současnost

Kúpiť za 14,31 €

Vlčí ostrov - e kniha

Vlčí ostrov - e kniha

Lajla Rostadová

Sychravé ostrůvky pacifického pobřeží, západ Spojených států, indiánská rezervace v Kanadě. Současnost.

Kúpiť za 6,60 €

Podobný obsah

Piranesi

Čo číta výkonný riaditeľ OZ Cesta von Pavel Hrica

Piranesi

Zvláštny chlapík menom Piranesi žije sám v alternatívnom svete – nekonečnom labyrinte siení, ktoré sú plné mramorových sôch. V dolných sieňach Dom hraničí s oceánom a hore s oblakmi. Piranesi sa živí rybami a morskými riasami. Vedecky skúma jednu sieň za druhou a robí si o všetkom systematické zápisky. V tomto Dome sa vyskytuje už len iný živý muž „the Other“, s ktorým sa Piranesi stretáva na chvíľu každý utorok. Títo dvaja a pozostatky niekoľkých mŕtvol tvoria celé ľudstvo. Alebo nie? Piranesimu sa začínajú diať divné veci. Mysteriózna fantázia sa mení na detektívne pátranie, v ktorom Piranesi objavuje inú svoju identitu. Clarkovej román si ma pripútaval každou ďalšou kapitolou. Nevedel som ho pustiť z rúk. Popri čítaní vo mne rástli otázky: kým vlastne naozaj sme? Čo vnímame reálne a čo je len skreslenie? Ako ovplyvňuje naše prostredie to, čo si myslíme o sebe a svete?

V tmavej komore

Čo číta grafický dizajnér Ondrej Jób

V tmavej komore

Napoly memoáre, napoly esej, previazané úvahami o identitách – národnej, etnickej aj rodovej. Hlavná postava, autorkin otec, maďarský Žid, prežil hrôzy druhej svetovej vojny v Budapešti a po vojne emigroval do USA, kde si založil rodinu a pôsobil ako úspešný retušér fotografií v New Yorku. Do Maďarska sa vrátil až pred osemdesiatkou ako Stefánia – po tom, ako absolvoval operáciu na zmenu pohlavia. Tento až neuveriteľný príbeh priam núti na zamýšľanie sa nad vlastnou identitou, nad tým, aké hranice majú národy, ako veľmi našu súčasnosť ovplyvňuje naša rodinná aj civilizačná história. Kniha je o to silnejšia, že sa týka nášho geografického regiónu a opisuje našu zdieľanú minulosť. Krátko po dočítaní knihy som mal možnosť bližšie spoznať Budapešť (niekoľkokrát som sa pri potulkách dokonca úplnou náhodou ocitol priamo pred domom, kde prežil detstvo malý István) a musím povedať, že mi otvorila nové perspektívy v nazeraní nielen na Maďarsko, ale aj v nazeraní na Slovensko, jeho miesto v Európe a moje miesto v ňom.

Ženy aj muži, zvieratá

Čo číta kníhkupkyňa Na korze Alexandra Harvanová

Ženy aj muži, zvieratá

Richard Pupala u mňa knihou Ženy aj muži, zvieratá trafil do čierneho. Ako empatická čitateľka som vnímala postavy jeho svojráznych poviedok živo a plasticky. V jednotlivých textoch som vedela odčítať ich minulosť, emocionálnu výbavu a vnútorné rozpoloženie. A to všetko aj napriek tomu, ako píše Mária Ferenčuhová v zdôvodnení, prečo sa táto kniha ocitla v desiatke nominovaných kníh na cenu Anasoft litera 2021, že mi Pupala poskytol iba jeden výrez, obraz, situáciu. Poviedky vystaval výborne situačne aj dialogicky. Z príbehov si tak vnímavý čitateľ môže odniesť naozaj silnú emóciu.