Ukázka:

Je tu ticho, úplné ticho. Chodím od jednoho stavení ke druhému a zatápím v kamnech. Pak vyšplhám po strmé stezce vedoucí svahem hory přes spadlou kládu až k horní jurtě, odkud je výhled na moře. Jurta má vlastní kůlničku i se sekerami, štípu dříví. Někdy mi sekera zůstane vězet v polenu a dá mi zabrat, než ji dostanu ven, jindy se trefím jen do jeho okraje, až se kolem rozlétnou třísky, poleno se překotí a já ho musím znovu narovnat. Uvnitř okrouhlého stanu stojí postel stlučená ze dřeva vyběleného sluncem, opatřená bílým povlečením a ovčí kožešinou, na zemi leží tkané předložky a poblíž kamen je stůl s malým propanovým vařičem, několik přihrádek a polic s hrnci a šálky, stará plechovka s tužkami a krabičkami zápalek. Moc se mi tu líbí. Vytahuju z kapsy zmačkané noviny a začínám nakládat do kamen. Novinový papír, kterým se musí hodně šetřit, pár proužků kartonu z obalu od vajíček, dlouhé třísky, které jsem si naštípala, několik tenkých větviček: teprve když se oheň pořádně rozhoří, přikládám větší dřevo, stavím v kamnech malý táboráček, který praská a sténá. Sedím na koberci před kamny. Na stěně visí lapač snů s dlouhými pery a já se na něj dívám, přemýšlím a říkám si, co mi asi čas tady přinese.

— — —

Cestou na nákup potkávám v přístavu Deera. Jede na kole, byl si na poště vyzvednout poslední dopisy, z ostrova se vlastně odstěhoval a bydlí teď na plachetnici.

Být správcem nebylo pro mě, říká. Fajn, že tam budeš mít po Novém roce Sierru, je vážně prima. Mně je nejlíp na moři, a navíc mám novou holku, potkal jsem ji na jednom ostrově.

Usmívá se, mrká a já se směju, protože mám Deera ráda, má pevný pohled, patří k těm, kteří by člověku pomohli, kdyby bylo třeba.

Upřímně řečeno, dodává, musíš být taky trochu opatrná, dávat na sebe pozor. Všichni místní jsou fajn, akorát tě nesmí ani napadnout si stopnout Phila, má velký psychický problémy a odmítá brát léky, všichni o tom vědí; pokud se bude pokoušet se s tebou seznámit nebo tak něco, snaž se od něj držet dál, protože to není dobrý člověk, nikdy nevíš, s čím zas přijde.

Popisuje mi Philovo auto, abych ho poznala na dálku a nesnažila se ho stopnout.

O. K.? zeptá se mě.

Přikývnu a on mě poplácá po rameni.

Prima, tak ti přeju hodně štěstí tam v lese. Je to fantastický místo, opravdu hodně zvláštní, a ty každodenní úkoly jako sekání dřeva a práce na zahradě jsou skoro meditativní, trochu zenový, však víš. Nezdá se ti?

Když později štípu dříví, přemýšlím o tom, slunce probleskuje mezi mraky a pod jeho paprsky všechno září a já se řídím Deerovou radou: sleduju sama sebe, jak sekám dřevo, jak sekera lehce zajíždí do polena, necílím pohledem na jeho vršek, kam ostří dopadá nejdřív, nýbrž na spodek, kde sekera končí poté, co projede celým polenem. Zavírám oči a představuju si to, pak je otevřu a rozpřáhnu se: když se dřevo rozlomí vedví, zazpívá to v něm.

Zamířím do kůlny a vyberu si nejostřejší sekeru. Spím se sekerou na pelesti. Nastává změna počasí, ochlazuje se, ráno jsou na oknech ledové květy.

— — —

Telefon je hluchý. Nějaké zvíře překousalo dráty. Jeden z letních zaměstnanců mi přichází na pomoc, sleduje vedení lesem. Přesto trvá celé dny, než mám opět možnost se někam dovolat, kdyby se něco stalo.

— — —

Po západu slunce obcházím areál, smráká se teď brzy odpoledne. Světlo čelovky se zrcadlí v prázdných oknech, vcházím do jednoho domu za druhým a zatápím. Jakési napětí, tíha tmy okolo mě, ne všechna stavení mají lampy, které bych mohla zapálit, a tak klečím před studenými kamny a pracuju v modrobílé záři čelovky, která osvětluje jen to, na co se dívám, zatímco kolem mě houstne noc. Náhle se něco ozve, strašně se leknu, ale je to jen Hanuman, místní kocour. Patří majitelům, nechávají ho tu přes zimu. Krmit ho patří k povinnostem správce. Srdce se mi rozbuší, položím si ruku na prsa a pousměju se: Tys mě ale vystrašil, Hanu! Zvíře skepticky sleduje mou snahu rozdělat v kamnech oheň.

přeložila Daniela Mrázová

Zobraziť diskusiu (0)