The Langley Schools Music Project

V roce 2000 přišel Irwinu Chusidovi do rozhlasové stanice WFMU v New Jersey poštou vypálený kompaktní disk. Posluchač z Kanady se s ním dělil o hudbu, která by snad archiváře a milovníka rarit mohla zajímat. Chusid z disku uslyšel Space Oddity, slavný song Davida Bowieho o osamění ve vesmíru, ale v podivném, neznámém aranžmá. Zpívala ho početná skupina dětí, která se i sama doprovázela. Sbor (později se zjistilo, že šedesátičlenný) zněl, jako by děti pořádaly obřad nějakého kultu a ukryté na tajném místě společně oživovaly Bowieho slova „for here / am I sitting in a tin can / far above the world“.

Chusid tajemnou a zralou nahrávku odvysílal. Znal řadu školních záznamů, ale tenhle se vymykal: byl trochu temný a děti byly pohlcené hudbou. Do WFMU obratem napsala spousta lidí, kteří byli nadšení, ale taky chtěli vědět, o co jde. Irwin Chusid začal pátrat. Nahrávka pocházela z ohraného alba zachycujícího velmi netradiční besídku kanadských základních škol z Britské Kolumbie, z okresu Langley. Soukromě vylisovaná deska neměla název a bylo na ní uvedeno jen pár jmen. Chusid nakonec vypátral a telefonem zastihl muže, který v letech 1976–1977 děti dirigoval. Byl to Hans Fenger. Ten mu převyprávěl celý příběh.

Odrůstající hippie Fenger absolvoval univerzitu v roce 1971. Hrál tehdy v barové rockové kapele ve Vancouveru a doufal v hudební kariéru. Jenomže jeho přítelkyně otěhotněla a Hans musel začít živit rodinu. „Myslel jsem, že to je konec mého života s muzikou,“ řekl. Našel si místo učitele hudby, což leckoho překvapilo: mezi pedagogy ve venkovském okrese Langley byl jediný s vlasy na ramena, a jak řekli jeho žáci, nevypadal jako učitel hudební výchovy, ale jako muzikant. Fenger nikdy dřív v žádném sboru nepůsobil, žádnou školní kapelu nevedl a neměl představu, jak by měla vypadat hudba pro děcka. Zato hrál a zpíval v rockových skupinách.

Řekl si, že se s dětmi ve věku devíti až dvanácti let pokusí rozdělit o zážitek z toho rauše, který mu poskytla šedesátá léta. S kytarou s nimi začal zpíval písně svých milých Beach Boys: Help Me Rhonda, God Only Knows, Good Vibrations. Repertoár se rozšiřoval, a i když děti byly plné elánu, často stály o písně vyjadřující něco dospělého, neklidného, neidylického. Chladnou Space Oddity od Davida Bowieho, Calling Occupants of Interplanetary Craft od The Carpenters nebo song od Fleetwood Mac o temné bohyni Rhiannon. Desperado od Eagles nezpíval sbor, nýbrž sólově devítiletá Sheila: text o psanci, který si neví rady se svobodou a není schopen lásky, „ale má své důvody“, interpretovala holčička s palčivě jemnou, málem neznatelnou emocí, pro kterou Fenger použil výraz „nevinnost a beznaděj“. (Ta slova se později dostanou do prvního oficiálního názvu desky: Innocence and Despair.) „Děti nesnášely roztomilost,“ řekl. „Nejlíp se cítily v písničkách, které evokují osamělost a smutek.“

Fenger učil děti se i živě doprovázet: hrály na akustické i elektrické kytary, činely, vibrafony a bubínky ze školské soupravy Orffových nástrojů. Když uměly přes dvacet písní, Fenger se rozhodl uspořádat nahrávání. Ve školní tělocvičně se sešly děti ze tří škol a nahrály všechno na jeden pokus, přímo do magnetického pásu, tedy bez možnosti mixovat poměr hlasů. Mezi rodiči se vybraly peníze a pro děti a jejich příbuzné vyšly dvě desky. Náklad činil dvě stě nosičů a nikdo nepředpokládal, že kdy opustí hranice okresu Langley.

Irwin Chusid se v roce 2000 pro nahrávky dětí nadchl a nabídl je deseti labelům (Rhino, Luaka Bop, Matador…). Všech deset odmítlo. Jedenáctý, Bar None, nabídl smlouvu na projekt po čtvrthodině poslechu. Deska se stala nejúspěšnějším titulem, který vydali, i když jde o počty na alternativní scéně.

The Langley Schools Music Project figuroval v řadě výročních žebříčků jako jedno z alb roku 2001. Především však připomněl to, co nastupující věk internetu ukázal úplně jinak: že publikum, amatéři a obyčejní lidé jsou v hudbě nejméně tolik důležití jako hvězdy. O nahrávce napsali vřelé poznámky a články Neil Gaiman, John Zorn i David Bowie. Ten pravil: „Aranžmá doprovodů je úžasné. Dohromady s upřímným, i když chmurným podáním to dává takové umělecké dílo, jaké bych nedokázal stvořit ani s polovinou nejvybranějšího exportu z Kolumbie v sobě.“

Uskutečnilo se setkání Hanse Fengera s „dětmi“, kterým už nebylo devět, ale pětatřicet let. Úspěch alba je ohromil, ale zároveň se shodli, že společné hraní pro ně bylo životním zážitkem. „Připadám si, jako by moje písemka z páté třídy získala Nobelovu cenu,“ řekl Fenger. Nikdy nepřestal učit hudbu svým nekonvenčním způsobem. S dětmi přistěhovalců zpívá i španělsky. Podle něj se jádra těžko pojmenovatelného kouzla hudby z Langley dotkli ve Washington Post, kde napsali: „Je to zvuk zamilovávání se do hudby.“