I

„… vím a pochopil jsem, neměl jsem. Já, Alfa Ndiaye, syn moc starého muže, jsem pochopil, že jsem neměl. Boženamouduši, teď už to vím. Moje myšlenky patří jenom mně a můžu si myslet, co chci. Ale mluvit nebudu. Nikdo, komu jsem se mohl zmínit o tom, co si vskrytu myslím, nikdo z mých bratrů ve zbrani, kteří se odsud dostanou zohavení, zmrzačení a rozpáraní tak, že Bůh se bude stydět, až budou vcházet k němu do ráje, nebo je ďábel bude s radostí vítat u sebe v pekle, nikdo z nich se nedozví, kým skutečně jsem. Ti, co přežijí, o tom nebudou nic vědět, můj starý otec o tom nebude nic vědět a nic o tom nebude tušit ani moje matka, jestli je stále z tohoto světa. K tíze mé smrti nepřibude tíha hanby. Nebudou si umět představit, na co jsem myslel, co jsem dělal, kam až mě dovedla válka. Boženamouduši, čest rodiny, zdání cti, nebude poskvrněna. Vím a pochopil jsem, neměl jsem.

V dřívějším světě bych si netroufl, ale ve světě dnešním jsem si, boženamouduši, dovolil nemyslitelné. V hlavě mi nezazněl žádný hlas, který by mi to zakázal – hlasy mých předků, hlasy mých rodičů mlčely, když jsem promýšlel to, co jsem nakonec udělal. Teď už vím, přísahám ti, že jsem všechno pochopil v okamžiku, kdy jsem si pomyslel, že si můžu myslet cokoli. Přišlo to znenadání, bez upozornění, padlo to na mě zčistajasna jako ohromné zrno války z kovové oblohy v den, kdy umřel Mademba Diop. Mademba Diop! Můj víc než bratr si dal s umíráním načas. Bylo to moc a moc těžké, nebralo to konce, od ranních červánků až do večera, s vylezlými střevy, s vnitřkem venku jako beran po obětování rozčtvrcený rituálním řezníkem. Mademba nebyl ještě mrtvý, ale vnitřek těla měl už venku. Zatímco ostatní se uchýlili do rozšklebených ran země, kterým se říká zákopy, já zůstal s Madembou, ležel jsem vedle, v pravé ruce držel jeho levou ruku a hleděl do chladně modré oblohy rozbrázděné kovem.

Třikrát mě požádal o ránu z milosti, třikrát jsem odmítl. To bylo ještě před tím, než jsem si povolil myslet si cokoli. Kdybych byl tehdy tím, kým jsem dnes, zabil bych ho hned napoprvé, hned, jakmile by mě, s obličejem upřeným do mé tváře a s levou rukou v mé pravé ruce, o to požádal. Boženamouduši, kdybych už tehdy byl tím, kým jsem dnes, z přátelství bych ho podřízl jako obětního berana. Myslel jsem však na svého starého otce, na svou matku, na vnitřní hlas, co velí, a nebyl jsem schopen přestřihnout ostnatý drát jeho utrpení. Nezachoval jsem se k Madembovi, ke svému víc než bratru, kamarádu z dětství, nezachoval jsem se k němu lidsky. Nechal jsem se ovládat povinností. Měl jsem pro něj jen špatné myšlenky, myšlenky diktované povinností, myšlenky předepsané úctou k lidským zákonům, ale lidsky jsem se nezachoval. Boženamouduši, nechal jsem Madembu plakat jako malé dítě, když mě potřetí úpěnlivě prosil o ránu z milosti, přitom kálel pod sebe, pravou rukou šmátral po zemi a shraboval svá rozlezlá střeva, slizká jako užovky. Řekl mi: ‚Pro smilování boží i pro smilování našeho velkého marabuta, Alfo, jsi-li mým bratrem, jsi-li skutečně tím, kým si myslím, že jsi, tak mě podřízni jako obětního berana a nedovol, aby mi v těle rejdil čenich smrti! Nenechávej mě té hanebnosti. Alfo Ndiaye… Alfo… úpěnlivě tě prosím… podřízni mě!‘

Jenže právě proto, že zmínil našeho velkého marabuta, právě proto, abych nejednal proti lidským zákonům, proti zákonům našich předků, jsem se nezachoval lidsky a svého víc než bratra, kamaráda z dětství nechal umřít s očima plnýma slz, s roztřesenou rukou, snažící se shrábnout z bláta bitevního pole vlastní vnitřnosti ve snaze vrátit je do zejícího břicha. Madembo Diope! Teprve když tvůj život vyhasl, začal jsem skutečně myslet. Teprve s tvou smrtí za soumraku jsem věděl a pochopil, že už nebudu poslouchat hlas povinnosti, hlas, co velí, hlas, co vnucuje cestu. Ale bylo příliš pozdě. Když jsi umřel a tvé ruce konečně znehybněly, když se ti konečně ulevilo, když jsi konečně s posledním vydechnutím našel spásu a zbavil se proklatého utrpení, teprve poté jsem si pomyslel, že jsem neměl čekat. Příliš pozdě mi zčistajasna došlo, že jsem tě měl podříznout hned, jakmile jsi mě o to požádal, když tvé oči byly ještě suché, když jsem ještě tiskl tvoji levou ruku. Že jsem tě neměl nechat trpět jako starého lva samotáře, kterého s vnitřkem venku zaživa trhají hyeny. Nechal jsem tě úpěnlivě prosit ze špatných důvodů, kvůli předem hotovým myšlenkám, příliš krásným na to, aby byly poctivé.

Madembo! Bylo mi moc líto, že jsem tě nezabil hned ráno, za bitvy, když jsi mě o to žádal ještě laskavě, přátelsky a s úsměvem! Že jsem tě v té chvíli nepodřízl, jako bych ti vyvedl poslední žertík v životě, abychom mohli na věky zůstat přáteli. Já ti však nevyhověl a nechal tě umírat a přitom klít, plakat, smrkat, řvát, dělat pod sebe jako smyslů zbavené děcko. Jménem nevímjakých lidských zákonů jsem tě ponechal bídnému osudu. Snad pro spásu vlastní duše, snad proto, abych zůstal takovým, jakým mě chtěli mít před Bohem a lidmi ti, kteří mě vychovali. Ovšem před tebou, Madembo, jsem člověkem být nedokázal. Nechal jsem tě, abys mě proklel, můj příteli, můj víc než bratře, nechal jsem tě řvát a rouhat se, protože jsem ještě neuměl sám myslet. Ale jakmile jsi mezi střevy rozházenými venku s posledním zachroptěním umřel, můj příteli, můj víc než bratře, jakmile jsi umřel, hned jsem věděl a pochopil, že jsem tě neměl nechávat napospas osudu.

Chvilku jsem počkal, ležel u tvých ostatků a sledoval, jak na večerní, modré, temně modré obloze září stopy posledních svítivých střel. A jakmile se na bitevní pole utopené v krvi sneslo ticho, začal jsem myslet. Z tebe už zbyla jen hromada mrtvého masa. Chystal jsem se provést to, co se tobě tvou roztřesenou rukou za celý den nepovedlo. Posvátně jsem sesbíral tvé ještě teplé vnitřnosti a uložil je do tvého břicha jako do posvěcené nádoby. Měl jsem za to, že v přítmí vidím, jak se na mě usmíváš, a rozhodl se dopravit tě zpátky domů. V chladu noci jsem svlékl blůzu uniformy i košili. Tu jsem podvlékl pod tvým tělem a rukávy pevně zavázal kolem břicha, dvojitý uzel jsem utáhl co největší silou, okamžitě nasákl tvou černou krví. Pak jsem tě v náruči odvlekl do zákopu. Nesl jsem tě v náruči jako dítě, můj víc než bratře, můj příteli, kráčel jsem, dlouho kráčel blátem, přes krátery po granátech zalité krví zašpiněnou vodou, plašil krysy, které vylézaly z podzemních děr nažrat se lidského masa. A když jsem tě nesl v náruči, začal jsem myslet sám a prosil tě o odpuštění. Věděl jsem a příliš pozdě pochopil, co jsem měl udělat, když tvé oči byly ještě suché a tys mě neokázale a mile žádal o splátku dluhu, jako se žádá o službu kamarád z dětství. Odpusť.“

přeložil Tomáš Havel