..................

Válka vyžaduje skok imaginace stejně neobyčejný a fantaskní, jako je samotný fenomén. Naše obvyklé kategorie nejsou dost obsáhlé, když redukují smysl války na vysvětlení jejích příčin. Tolstoj se vysmíval myšlence na odhalení příčin války. V tomto dodatku k románu Vojna a mír, který se obecně považuje za nejimaginativnější a nejúplnější studii války, o kterou se kdy kdo pokusil, dochází k závěru: „Proč se miliony lidí začaly navzájem zabíjet? Kdo jim to přikázal? Každému z nich zřejmě muselo být jasné, že to nikomu z nich nemůže prospět, nýbrž že jim to všem uškodí. Proč to dělali? Je možné se do nekonečna dohadovat, což se také děje, o příčinách této nesmyslné události, avšak nesmírné množství těchto vysvětlení a jejich shoda v jedné věci dokazuje jen tolik, že příčiny byly nesčetné, žádná z nich si však nezasluhuje být skutečně nazývána příčinou.“ Pro Tolstého totiž válku řídilo cosi jako kolektivní síla, která se vymyká individuální lidské vůli.

Úkolem je tedy imaginovat přirozenost této kolektivní síly. Děsivá vyhlídka na válku nás přivádí k zásadnímu okamžiku dějin mysli, okamžiku, kdy se imaginace stává metodou, již si musíme zvolit, a účastné psychologizování, osvojené během posledního století v psychologických ordinacích, dostává přednost před zastaralým preferováním vědecké objektivity.

Jako psycholog jsem už dávno zjistil, že nejsem schopen vysvětlit chování pacientů ani nikoho jiného, a dokonce ani své vlastní. Důvodů existuje dostatek: traumata, zahanbení a trápení, vady charakteru, pořadí narození v rodině, fyziologie – nekonečné příčiny, které jsem si představoval jako vysvětlení. Tyto možné příčiny však přinášely jen malé porozumění, které podle všeho záviselo na něčem jiném, na důvodech jiného druhu.

Později jsem zjistil, že tento rozdíl, který mě mátl v praxi – vysvětlování a vědecká metoda na jedné straně a porozumění a psychologický přístup na straně druhé – již objasnili němečtí myslitelé od Nietzscheho a Diltheye přes Husserla, Heideggera a Jasperse až po Gadamera. Předchůdcem jich všech byl neapolský génius Giambattista Vico, který vynalezl „novou vědu“ (název jeho knihy z roku 1725) ve vzpouře proti neuspokojivým vysvětlením lidských záležitostí, založených na Newtonově a Descartesově myšlení. Vico uvažuje jako hlubinný psycholog. Stejně jako Freud se snaží prohlédnout konvenční pojetí a proniknout do skrytých vrstev a k odlehlým událostem.

Kauzální uvažování přichází na scénu pozdě, říká Vico. Základní vrstva mysli je poetická, mytická, vyjadřují ji universali fantastici, což překládám jako archetypické vzorce imaginace. Zajímá se – ať už jde o právo, jazyk, nebo literaturu – o opakující se témata, trvalé, všudypřítomné, emocionální, nevyhnutelné vzorce a síly, které se odehrávají prostřednictvím každého lidského života a lidské společnosti, síly, před kterými se musíme sklonit a obecně je lze nejlépe označit jako archetypické.

Abychom pochopili skryté tlaky, které uvádějí do pohybu lidské záležitosti, musíme kopat do hloubky a provádět archeologii mysli. Tak odhalíme mytická témata, která coby nadčasová přetrvávají v čase. Válka je jednou z těchto nadčasových sil. Nástrojem tohoto kopání je pronikání: neutuchající pohyb se záměrem porozumět. „Porozumění není nikdy dokonaný, statický stav mysli,“ píše hluboký filozof Alfred North Whitehead. „Vždy má charakter procesu pronikání… Když si sami sebe uvědomíme jako zapojené do procesu pronikání, dospíváme k úplnějšímu sebepoznání.“

A pokračuje: „Pokud má civilizace přežít, rozšiřování porozumění je prvořadou nutností.“ A jak narůstá porozumění? „Smysl pro pronikání… souvisí s nárůstem porozumění.“ Válka si žádá tento druh pronikavosti, jinak její hrůzy zůstanou nepochopitelné a abnormální. Musíme se obrátit k hlubokým myslitelům s pronikavou myslí, a nemusí to být odborníci na válku s rozsáhlými zkušenostmi ani ti, kdo své teorie rozvíjejí v rámci nějakého think-tanku.

Skutečnost, že filosofové neudělali z války středobod svých děl, by mohla být spíše požehnání než hřích, protože to nejlepší, co filosofie nabízí k tomuto tématu, není ani tak dokončená teorie, jako spíše pozvání, abychom se těšili z obtížného uvažování a ze svobodné imaginace. Způsoby, jakými funguje mysl filosofů, jejich způsoby uvažování, jsou pro studenta cennější než závěry jejich myšlení.

Archetypické vzorce imaginace, universali fantastici, zahrnují události racionální i iracionální, normální i abnormální. Taková rozlišení se vytrácejí, když pronikáme do velkých univerzálií zkušenosti. Uctívání; sexuální láska; násilí; smrt, pohřbívání a truchlení; zasvěcení; výheň; předkové a potomci; umělecká tvorba – a válka, to jsou nadčasová témata lidské existence, jimž dávají smysl mýty. Nebo jinak řečeno: mýty jsou normy iracionálního. Toto rozpoznání je největším ze všech úspěchů řecké mysli, vyčleňuje řeckou kulturu ze všech ostatních. Řekové přivedli k dokonalosti tragédii, která přímo ukazuje mytickou vládu nad lidskými záležitostmi ve státech, v rodinách i v nitru jednotlivců. Jedině Řekové dokázali artikulovat tragédii na této úrovni, a proto je jejich imaginace nejvíce relevantní pro tragédii, jíž se zabýváme: válku.

Pokud chceme pochopit válku, musíme se tedy dostat k jejím mýtům, rozpoznat, že válka je mytická událost, že ti, kdo jsou v jejím středu, byli přemístěni do mytického stavu bytí, že jejich návrat odtud se jeví jako racionálně nevysvětlitelný a že láska války vypovídá o lásce bohů, bohů války; a že žádný jiný – politický, historický, sociologický ani psychoanalytický – výklad nemůže proniknout (a právě proto válka zůstává „ne-představitelná“ a „ne-pochopitelná“) do hlubin nelidské krutosti, hrůzy a tragédie a na výšiny mystické, nadlidské vznešenosti.

Většina ostatních líčení pojednává o válce bez mýtů, bez bohů, jako by zemřeli a zmizeli. Kde jinde v lidské zkušenosti, než právě v zápalu boje – v tom podivném spojení lásky s válkou –, však shledáme, že jsme se ocitli v mytickém stavu a že bohové jsou zcela skuteční? Nad válkami visí těžký, osudový pocit nutnosti klenoucí se od doby před první potyčkou až po poslední spor; není jiné cesty. Tak působí mýtus. Lidské myšlení a jednání podléhá náhlým zásahům štěstěny a náhody – zbloudilé kulce, ztracenému rozkazu; nenápadné události a jejich nečekaným důsledkům. Tuto nepředvídatelnost dosvědčuje celá historie.

Racionální věda o válce proto funguje jen do jisté míry, jen na hranici porozumění. Od tohoto bodu je zapotřebí skoku imaginace, skoku do mýtu. Vysvětlení, která nabízí vědecké myšlení, jsou pro vedení války skutečně nezbytná. Takto je možné vypočítat a vysvětlit příčiny toho, proč se dělostřelectvu nedaří zasáhnout cíle a proč selhává logistika, a rozhodně tak lze vyrábět přesné a účinné zbraně. Může nás však vědecké myšlení zavést do bitvy nebo přiblížit k pochopení války? Nemůžeme pochopit Občanskou válku tak, že poukážeme na její bezprostřední příčinu – střelbu na Fort Sumter v Jižní Karolíně v roce 1861 –, ani na její blízkou příčinu – volbu Lincolna na podzim 1860 –, ani na seznam skrytých příčin, tj. vášní, které sužovaly Unii: odtržení, osvobozování otroků, hospodaření s bavlnou, expanze na západ, mocenské soupeření v Senátu… ad infinitum.

Co hledáme, nenajdeme, ani když dáme dohromady faktory, které přispěly ke spletitosti této války. Dokonce ani celkový úhrn všech vysvětlení, která dokážete shromáždit, nedává smysl té strašné, vleklé, opakující se řezničině dalších a dalších bitev čtyři roky trvající války. Totéž platí i pro Vietnam nebo pro napoleonské války. Chybějícím článkem v řetězci příčin je ten, který je spojuje s porozuměním. Pattonův citový výlev – „Tohle miluju. Bůh mi pomoz, moc to miluju.“ – nás přivede blíž než celá síť vysvětlení.

Nyní jsme v lepší pozici, abychom mohli souhlasit s Roppovým závěrem, že „uspokojivý vědecký pohled na válku je stejně vzdálený jako kdykoli předtím“. A zůstane vzdálený navždy, protože smysl války je mimo nahromadění dat o ní a mimo kauzální vysvětlení. Tento velmi smutný závěr podporuje nešťastné přesvědčení: válku nelze vysvětlit, takže jí nelze ani porozumět.

..............

překlad Jindřich Veselý