ÚVOD

Námětem této knihy je naše lidská přítomnost na planetě Zemi v prvních letech 21. století. Potřebujeme porozumět tomu, kde se nacházíme a jak jsme se sem dostali. Jakmile si tyto otázky vyjasníme, budeme se moci s naším historickým údělem posunout vpřed a vytvořit na Zemi vzájemně obohacující způsob lidského přebývání. Právě teď jsme, zdá se, zaujati představou, že když se budeme víc a víc věnovat vědě, technologiím a komerčním projektům, dosáhneme jakéhosi zázračného světa. V tomto procesu však způsobujeme nezměrnou zkázu světu kolem nás.

Mohli bychom začít o naší současné životní situaci přemýšlet tak, že se na chvíli zamyslíme nad zázrakem Země, nad tím, jak se Země stala planetou, která je skutečnou zahradou vesmíru, a zkusíme si představit, jaká by asi v tomto kontextu mohla být naše lidská role. Abychom si dokázali uvědomit význam naší bezprostřední situace, měli bychom rozvinout také nový důvěrný vztah se severoamerickým kontinentem, jelikož při hledání naší cesty do budoucnosti potřebujeme jeho vedení a podporu. Tím hlavním a nejvíce znepokojujícím odhodláním původních evropských osadníků Ameriky bylo tento kontinent dobýt a zredukovat jej na pouhý objekt pro lidské využití. Protože se povyšování lidského a zotročování přírodního stalo tak extrémním, potřebujeme nyní přijít na to, jak by se lidské společenství a živé formy Země mohly opět stát pro sebe navzájem životodárné.

Dospěli jsme již ke kritickému pochopení současné situace i k odpovídajícím technologiím, které nám mohou být nápomocné při vytváření prospěšné lidské přítomnosti, příznivé pro ostatní složky tohoto kontinentu i pro celé velké společenství Země. Potřebujeme pouze zjistit, které z našich technologií jsou v souladu s neustále se obnovujícími systémy samotné planety. Při naplňování tohoto úkolu je pro nás nepostradatelným zdrojem vedení, jehož se nám dostává od domorodých obyvatel Severní Ameriky, protože oni lépe než my porozuměli integrálnímu vztahu člověka s tímto kontinentem i s celým přírodním světem.

Jestliže jsme se v dřívějších dobách hluboce zabývali vztahy mezi božským a lidským a jestliže nám v posledních stoletích ležely na srdci především mezilidské vztahy, náš budoucí osud bude zásadním způsobem záviset na naší schopnosti rozvíjet důvěrné vztahy mezi nám a Zemí. Mezi institucemi, které by nás měly do této životaschopné budoucnosti vést, zaujímá zvláštní místo univerzita, jelikož učí všem těm povoláním, která řídí naše lidské konání. V posledních stoletích univerzity podporovaly exploataci Země prostřednictvím vyučování různým profesím, vědeckým a technickým oborům, právu, pedagogice a ekonomice. Pouze v literatuře, poezii, hudbě, výtvarném umění a příležitostně také v náboženství a biologických vědách se přírodnímu světu dostávalo pozornosti, kterou si zaslouží. Naše pedagogické instituce by měly spatřovat svůj cíl nikoli v přípravě lidí na exploataci Země, ale v tom, jak své studenty vést k důvěrnému vztahu k ní. Protože je to sama planeta, která nás přivádí k životu, udržuje nás v něm a těší nás svými zázraky.

V tomto kontextu bychom mohli uvažovat o intelektuální, politické a ekonomické orientaci, jež nám umožní naplnit historický úkol, který je dnes před námi – totiž vytvořit životaschopnější cestu do budoucnosti. Tak jako umělec při vytváření nějakého význačného díla nejprve zakouší cosi jako snové vědomí, které se v procesu jeho tvorby čím dál víc projasňuje, stejně tak i my musíme mít nejprve vizi budoucnosti, která je dostatečně přitažlivá, aby nás dokázala podporovat v transformaci lidského projektu, k níž právě nyní dochází.

Tuto vizi zde představujeme jako ekozoickou éru, jako období, kdy se přítomnost lidí na Zemi stane prospěšnou jak pro nás, tak pro Zemi. Taková budoucnost může existovat jen tehdy, pokud chápeme vesmír jako vytvořený ze subjektů, s nimiž je třeba komunikovat, a nikoli jako sbírku předmětů, které je potřeba využívat. „Využívání“ jako našeho primárního vztahu k planetě se musíme vzdát. I když při zajišťování potravy, přístřeší a obživy pro obrovský počet lidí existují zásadní problémy, řešení těchto problémů závisí v konečném důsledku na naší schopnosti zachovat přírodní svět, aby nás mohl podporovat.

Veškerá naše věda a technologie i všechny naše sociální instituce se stanou nefunkční, pokud životní systémy přírody přestanou fungovat. Důvěrný vztah s planetou v její zázračnosti a kráse i v plné hloubce jejího významu je tím, co umožňuje, aby náš integrální lidský vztah se Zemí fungoval. Je to jediná možnost, jak mohou lidé dosáhnout svého skutečného rozkvětu a zároveň ctít jiné mody pozemského bytí.

Plná realizace pozemského společenství spočívá v uchvácení velkolepostí samotné existence a v obdivu ke všem tajemným silám, z nichž toto všechno povstalo. Výživy těla a ducha lze dosáhnout jen v důvěrném vzájemném spojení, anebo vůbec ne. Dokázat porozumět tomuto naplnění a svou prací usilovat o jeho uskutečnění představuje výzvu budoucnosti, která se před námi otevírá v těchto prvních letech 21. století.