Milý Bernarde-Henri,

prozatím odolávám rozkoším lahodné debaty, již bychom mohli vést (již povedeme) o „depresionismu“, jehož jsem vskutku jedním z nejpovolanějších představitelů. Jsem totiž v Bruselu, kde s sebou nemám žádné svoje knihy, a tak bych mohl odbočit k některému Schopenhauerovu citátu, zatímco zpaměti dokážu jakž takž citovat maximálně Baudelaira. A navíc psát o Baudelairovi v Bruselu má něco do sebe. V jedné pasáži, pravděpodobně starší, než kterou uvádíte (neboť se tam ještě nepouští do lidské rasy, ale jenom do Francie), Baudelaire tvrdí, že velký člověk je takovým pouze navzdory svým krajanům, a musí proto vyvinout agresivní sílu rovnou nebo větší, než jsou spojené obranné síly jeho krajanů. První poznámka, která mě k tomu napadá, je, že to musí být strašně vyčerpávající. Druhá, že Baudelaire se dožil sedmačtyřiceti let. Baudelaire, Lovecraft, Musset, Nerval – autoři, již pro mě z různých důvodů v životě něco znamenali – všichni umřeli v sedmačtyřiceti letech.

Na svoje sedmačtyřicáté narozeniny si vzpomínám moc dobře. Dopoledne jsem dokončil, co mi ještě zbývalo na Možnosti ostrova, a pak poslal román nakladateli. Pár dní před tím jsem dal dohromady starší texty, které jsem měl na CD-ROMech a disketách a nikdy je nedokončil; než jsem média vyhodil, shromáždil jsem tyto dokumenty na pevný disk starého počítače. A pak jsem zcela náhodou pevný disk naformátoval, čímž jsem všechny texty zničil. Zbývalo mi zdolat několik metrů před vrcholem a zhruba jsem tušil, co mě čeká při dlouhém klesání, z něhož se skládá druhá část života: postupná degradace provázející stárnutí, pak smrt. Několikrát, v podobě krátkých, naléhavých vnuknutí mě napadlo, že nejsem povinen tuto druhou část prožít; že jsem měl naprosté právo se z ní ulejt. Nic takového jsem neudělal, a zahájil sestup. Po několika měsících jsem pochopil, že vstupuji do nejasné, šedé, viskózní zóny a že musím být trpělivý, abych se z ní dostal. Cítil jsem, jako by v mém odhodlání nelíbit se světu klesalo napětí (někdy krátce, jindy dlouze).

Stále častěji, nerad to přiznávám, jsem toužil být milován. Aby mě prostě všichni měli rádi, jako sportovce nebo zpěváka, abych vstoupil do kouzelného prostoru bez obviňování, podpásovek a polemik. Chvilka přemýšlení samozřejmě stačila, abych si uvědomil absurdnost takového snu; život je omezený a odpuštění nemožné. Ale přemýšlení na tom nic neměnilo, touha přetrvávala – a musím se přiznat, že doteď přetrvává. Jeden jako druhý jsme vytrvale vyhledávali rozkoše mrzkosti, ponížení, směšnosti; a že jsme v tom pozoruhodně uspěli! Tyto rozkoše však nejsou ani okamžité, ani přirozené; a naše skutečná, primitivní touha (promiňte, že mluvím za vás) je jako u všech ostatních, abychom byli obdivovaní, milovaní, nebo oboje.

Jak si vysvětlit onu zvláštní okliku, jíž jsme se oba, každý po svém, vydali? Při našem posledním setkání mě zaujalo, že si prý nadále hledáte na Googlu, co souvisí s vaším jménem, a dokonce využíváte funkci upozornění, abyste byl informován o každém novém případu. Osobně jsem si tuto funkci deaktivoval, a nakonec se po tom přestal pídit úplně. Chcete, říkal jste, být informován o postojích protivníka, abyste mohl případně reagovat. Nevím, zda máte skutečně rád nebo spíš odkdy máte rád válku, kolik let jste musel trénovat, abyste v ní spatřoval smysl a kouzlo; jisté však je, že se tak jako Voltaire domníváte, že žijeme a umíráme ve světě, kde „hyneme se zbraní v ruce“. Tato absence lhostejnosti z boje je velká síla. Brání vám a dlouho vám zabrání podlehnout misantropické apatii, jež pro mě představuje největší nebezpečí; mrzoutskému a sterilnímu trucu vedoucímu k izolaci a nekonečnému omílání: „všichni jsou blbci“; a doslova k tomu nedělat už nic jiného. Síla, která by u mě mohla hrát tuto socializační roli, je zcela jiná: moje touha se nelíbit skrývá pošetilou touhu se líbit. Líbit se však chci „pro sebe“, bez svádění, bez skrývání, co ve mně může být hanebné. Určitě jsem někdy provokoval; mrzí mě to, neboť to v podstatě nemám v povaze.

Provokatérem nazývám někoho, kdo nezávisle na tom, co si myslí nebo je (a s tím, jak provokuje, přestává provokatér myslet i být), kalkuluje své věty nebo postoje tak, aby u protějšku vyvolal co největší nelibost nebo rozpaky; a kdo poté výsledek svého kalkulu racionálně aplikuje.

Mnoho humoristů posledních desetiletí bylo skvělými provokatéry. Já jsem naopak v jistém smyslu perverzně upřímný: tvrdošíjně, zarputile vyhledávám to, co ve mně je nejhorší, abych to pak celý rozechvělý položil k nohám veřejnosti – přesně tak jako teriér pokládá k nohám pána zajíce nebo pantofel. A nedělám to, abych dosáhl nějakého vykoupení, ten pojem mi je cizí. Nechci být milován navzdory tomu, co je na mně nejhorší, ale pro to, dokonce si přeju, aby na mně měli nejradši to, co je na mně nejhorší. Faktem zůstává, že přímé nepřátelství mě odzbrojuje, necítím se dobře.

Vždycky když jsem se googlil, cítil jsem se stejně, jako kdyby mě postihl obzvlášť bolestivý ekzém, který vydrbávám až do krve. Moje ekzematické puchýřky se jmenují Pierre Assouline, Didier Jacob, François Busnel, Pierre Mérot, Denis Demonpion, Éric Naulleau a tolik dalších, nevybavuji si toho z Figara, už nevím, přestal jsem svoje nepřátele počítat, leč nepřestal se systematicky drbat, nesouhlasu lékaře navzdory. Nevzdal jsem se ani léčby svého ekzému, byť jsem pochopil, že tito mikroparaziti, již se beze mě doslova neobejdou, mě budou zřejmě provázet celý život, dávám jim důvod žít, když se například jako nedávno v Assoulinově případě rozhodnou hrabat dokonce v podkladech z chilské konference (kde jsem přitom doufal aspoň v nějaké závětří), které trochu prostříhal a smíchal, a mohl mě tak představit ve směšném nebo odporném světle.

Přitom netoužím po nepřátelích, otevřených a deklarovaných nepřátelích, prostě mě to nezajímá. Byť se ve mně neoddělitelně prolínají touha líbit se a (z)nelíbit se, nikdy jsem v sobě necítil nic, co by se podobalo touze vyhrát, a v tom se asi lišíme. Nechci tím říct, že neznáte touhu líbit se, ale že znáte taky touhu vyhrát, že v podstatě chodíte na obou nohách (což je podle prezidenta Mao Ce-tunga lepší). Chce-li člověk jít rychle a dojít daleko, je to určitě lepší. Na druhou stranu pohyby jednonohého v sobě mají něco rozmarného a nepředvídatelného; k normálnímu chodci se má asi jako ragbyový míč k fotbalovému; není vyloučené, že robustní člověk s jednou nohou by snáz unikl snajprovi.

překlad Alan Beguivin