Když se Agáta vzbudí, cítí na tváři chlad. Odlepí se od Richardových zad a dřív, než se nechá opět přitáhnout k jeho velkému teplému tělu, obrátí polštář, aby si nevšiml, že její slzné kanálky pracovaly přesčas. Z jaké neprobádané části jejího nitra ty slzy vytryskly? A byly vůbec její, nebo patřily někomu jinému? Někomu z dávné minulosti, kam její paměť už nesahá? Někomu, koho nezná? Když Agáta přimhouří oči, rozpozná obrys tváře, stín úsměvu.

Už na ni čekají. Agáta si svlékne džíny, sestra natáhne na lůžko pruh papíru, připne Agátě paty do podpěr a zhasne stropní světlo. V záři počítačové obrazovky natáhne radiolog přes nástroj kondom a navrch přidá štědrou dávku lubrikačního gelu: „Uvolněte se.“ Jen do ní ledový přístroj vklouzne, ozve se bzučení. Radiolog pohybuje rukou sem a tam a oba mlčí. On soustředěný na její vnitřní prohlubně a Agáta zase na to, aby potlačila jakoukoli odezvu, ke které by se snad tím odborným zkoumáním její tělo nechalo klamně vyprovokovat. „Tohle se vám asi jeví jenom jako šmouha, ale ujišťuji vás, že kdyby tam bylo něco ošklivého, vypadalo by to úplně jinak,“ radiolog se pousměje na sestru, která Agátu diskrétně zakrývá přikrývkou, kdykoli se pohne. Agáta přitom pokaždé ucítí její nasládlou vůni. „Vidíte tady tu zeleně zvýrazněnou oblast?“ Sestra se podívá na obrazovku. Agáta také natáhne krk a zahlédne něco, co připomíná mlhavou meteorologickou mapu. „To je pravý vaječník… Vypadá čistě. Levý vaječník… levý vaječník…?“ radiologova ruka rejdí tam a zpátky a Agáta svírá ze stran lůžko. Co tam viděl?

„Jedla jste ráno něco?“ „Čaj. Ale jen půl šálku.“ „Levý vaječník není viditelný.“ Ona to věděla! Proč neodmítla ten toust, když jí ho matka vnutila do ruky? Teď si bude muset dělat starosti, jestli jí v levém vaječníku neroste „něco ošklivého“. Matce naštěstí vaječníky odstranili včas, stejně jako pravý prs, a Agáta teď sklízí plody matčiny smůly. Patří do vysoce rizikové kategorie, což jí dává právo zajít každý rok na kontrolu vaječníků. Přesněji řečeno každý srpen. Richard každý rok v červenci bere auto na prohlídku do servisu; nejdřív auto, potom vaječníky. Snadno se to pamatuje a nemá cenu jedním nebo druhým zatěžovat i matku.

Agáta si obléká džíny a radiolog vytáhne formulář. „Dneska je…?“ mrkne na jmenovku, sestra ji má na hrudi. „Baduwo?“ „Jednadvacátého srpna.“ Přesně tohohle dne před dvaceti lety projížděly ruské tanky pod naším pražským balkónem, připomněla matka Agátě zrovna dnes ráno. Jen si to představ! Vojenská invaze uprostřed Evropy! „Teď už dceru nikdy neuvidíme, zůstane v Anglii,“ říkal tvůj otec — ne, neříkal. Vzlykal. Typický Pavel. Jenže tady — tady je jim úplně jedno, co se nám v roce 1968 stalo. Tady je zajímá jenom ta jejich princezna Diana a její garderoba.

„Paní Uptonová, měla kromě vaší matky ještě nějaká vaše příbuzná rakovinu prsu?“ Agáta pokrčí rameny. Kdykoli sem přijde, je tu nový radiolog a nový formulář. „Takže z matčiny strany nikdo?“ Odpoví, že nemá tušení. „A z otcovy strany?“ Radiologova čerstvě vydrhnutá ruka se vznáší nad papírem. Otec je mrtvý, informuje ho Agáta, aby to měla za sebou. Tudíž kromě matky, dcery a manžela žádné jiné příbuzné nemá. „Žádné?“ Žádné. Radiolog zaváhá a potom proškrtá několik kolonek. Zemřel někdo z matčiny strany na rakovinu?… z otcovy?… někdo ze sourozenců? Agáta pořád krčí rameny, on znova a znova vyplňuje neznámo a mračí se, jako kdyby o předky přišla vlastní nedbalostí. Kolikrát to ještě bude muset opakovat? A kolik příbuzných má vlastně člověk mít? A proč jim musí pokaždé vyhláskovat i své dívčí jméno?

„Jste sexuálně aktivní?“ zajímá se dál radiolog, teď když je obeznámen s jejími nejvnitřnějšími orgány. Agáta kývne, on s gustem zaškrtne příslušnou kolonku a div si neoddychne úlevou. První rozhodné ano. Potom vyzve Baduwu, aby Agátě stáhla paži gumovým pásem. Odběr krve znamená konec celé procedury. Dívá se, jak krev zvolna stoupá ve skle, hustá a tmavá, s bublinkami oranžové pěny. Agáta si slíbí, že si dole v bufetu dá dort a horkou čokoládu. Baduwa ucpe zkumavku gumovou zátkou, bujaře s ní zatřepá, a když ji podává radiologovi, zazubí se. Nejspíš se ještě neznají. Radiologovy prsty sevřou jen vzduch, zkumavka dopadne na podlahu, Agátina krev se rozlije po naleštěném linu a stéká Baduwě po nahých nohou, jako by jí patřila.

Dort vynechá a míří rovnou na parkoviště. Matce už musí kručet v břiše, je skoro poledne. Agáta doufá, že snídaně s vnučkou jí vynahradila to, že musela zůstat doma. Matka totiž nezná větší potěšení, než se s Agátou vozit po Londýně. Provoz je teď plynulejší. Rádio hraje Rachmaninova, jednu z mála skladeb, které Agáta pozná. Uposlechne značku objížďky a zahne doprava. Další černé šipky na žlutém pozadí jí přikážou držet se vlevo. Teď doprava a znovu doleva. Dobře že matce o kontrole neřekla, čím míň toho ví, tím líp. Matka nejspíš vůči ní používá stejnou taktiku; jsou jako dva pavouci, kteří splétají pavučinu ani ne tak lží, jako zamlčování. Mezer. Jako by tu bylo něco, okolo čeho se musí chodit po špičkách.

Doleva a pak doprava, radí šipky. Jenže tu není žádné tajemství, jen zvyk, zvyk chránit jedna druhou. Třeba ten kašel, který Agáta slyšela včera v noci. Musím matce pořídit tlustší přikrývku, připomene si, právě když se zleva z ničeho nic přiřítí vysoká červená zeď. „Doprava! Ale ta šipka ukazovala doprava!“ slyší Agáta křičet samu sebe. Něco jí narazí ze strany do auta. Potom červená zmizí stejně rychle, jak se objevila, a auto se nekontrolovaně hrne vpřed. Agáta visí na volantu a stojí na brzdách, aby auto zastavila. Proti ní se řítí kovová brána, útroby jí hrozí vyletět zády ven, jako by je uvolnila radiologova sonda. Když znovu otevře oči, nejdřív si všimne rádia, visí z palubní desky a dosud chraptí Rachmaninova. Ještě že tomu radiologovi odmítla dát další krev. Teď jí možná bude každá kapka dobrá.

.........

překlad Veronika Volhejnová