Slasti přijímače

Vlastně tady v přijímači nemám větší problém. Z domu jsem zvyklý makat od nevidím do nevidím. Vždy jsem svého otce u toho řezání a štípání dřeva, skládání uhlí, rytí obrovské zahrady a podobných radovánek proklínal a záviděl jsem lidem bydlícím v bytě. Teď bych mu měl poděkovat, že mě tak honil. Protože dobrá fyzická kondice je zde prvořadá. A já ji mám, přestože jsem vymetl od svých patnácti let kdejakou zábavu, fesťák a pohostinství. Při šplhu na laně všem vytřu zrak, bez pomoci nohou jsem nahoře za pět vteřin.

„Ty bláho,“ říká velitel rozcvičky, záklaďák svírající v ruce stopky. „Dokázal bys to ještě jednou?“

Podruhé jsem nahoře ještě dřív než poprvé. „Ty jsi fakt namakané nic, to tu ještě nebylo.“

Mé kolegy nováčky, kterým se nepodařilo vyšplhat ani s pomocí nohou, čekají žabáci, dřepy a kačáci, já se vyhřívám na výsluní a mám pár dní od mazáků pokoj.

Blíží se konec měsíce a s ním i slavnostní vojenská přísaha, když tu se na bráně objeví postavička s delšími mastnými vlasy a „somradlem“ přes rameno a hlásí se na vojnu. To je náš poslední opozdilec, pan Vrána, celostátně hledaný. Nastupuje k útvaru o více než tři týdny později. Po nějakém známém prý vzkázal veliteli přijímače, že zajde ještě na jeden bigbít a potom že už určitě přijde. Ten poslední bigbít už asi nestihl, protože přichází v doprovodu dvou uniformovaných příslušníků Veřejné bezpečnosti. Chápu ho. K nám byli velkorysí, Vrána však putuje rovnou do vězení. Má můj obdiv.

Nacvičování vojenské přísahy nemá konce. Napochodovat, hodit pózu se samopalem, ve kterém nejsou náboje, poslechnout si kydy o tom, jak budeme bránit Varšavskou smlouvu a naši socialistickou vlast a položíme za ni i život, a pak zařvat: „Tak přísahám!“ Při nácviku musím křičet, ale jsem rozhodnutý, že při samotné přísaze budu jenom otvírat pusu jak kapr na suchu. Za vlast bych život položil, ale ne za socialistickou, a Varšavská smlouva je mi ukradená úplně. Mrdám na vás, soudruzi.

Tak už je ten náš den D tady. Stojím v pozoru, svírám v rukou svůj samopal vzor 58 (mimochodem úžasná zbraň, kam se na ni hrabe kalašnikov) a sleduji po očku diváky naší slavnostní vojenské přísahy. Někdo tu má svou dívku, jiný celou rozvětvenou rodinu, za mnou přijela kupa mániček z celé Moravy. Nedají se přehlédnout, dlouhé vlasy jim vlají ve větru a oni mávají na mě. Dodržel jsem svůj slib, nepřísahal jsem, jenom jsem otvíral naprázdno pusu.

Po přísaze jsou výjimečně vycházky až do 23.00 a je to vlastně naše první vycházka. Během přijímače nesmí celý dlouhý měsíc žádný z nováčků ani na vteřinu ven za ostnatý drát. Prodírám se davem lidí ke svým přátelům.

Vcházíme do první vlašimské hospody, na kterou narazíme, máme si toho hodně co říct. U vedlejšího stolu sedí můj kamarád a spolubojovník z ročníku Ivan Ráček, přijela za ním jeho přítelkyně. Že má nějakou dívčinu, mi vyprávěl. Také, že je velmi mladá a hezká. To, co vidím, ale předčí má očekávání. Je to nádherná žabka, která teprve nedávno oslavila šestnácté narozeniny.

Ivan vstane od jejich stolu, přeruší náš hovor, dloubne do mě a řekne: „Pojď, vojáku, seznámím tě s mou dívkou.“ Vstávám a podávám ruku tomu okouzlujícímu stvoření, na chvíli zapomenu i na své máničky. „A to mám zaplacenou noc ve vlašimském hotelu,“ pošeptá mi Ivan do ucha, „drž mi palce, třeba něco bude, do jedenácté hodiny se toho dá stihnout hodně.“

S trochou závisti se vracím zpět ke svým přátelům. Já v té době žádnou vážnou známost neměl a až později jsem poznal, že to je ta lepší alternativa.

Ale Ivanovi se stává ten večer strávený na hotelovém pokoji osudným. Za dva měsíce mi ukazuje telegram, který mu předal velitel. Je od jeho dívky a jsou na něm jenom dvě slova: „Jsem-Jarka.“ Pár vteřin mi trvá, než pochopím souvislosti. Jsem znamená jsem v tom.

Ivana popadá amok. Dítě chce, rád by se s Jarkou oženil, ona by se také ráda vdala za Ivana a vůbec nepřemýšlí o tom, že by si dítě nechala vzít. Ale představa, že spolu nebudou u narození dítěte, Ivana drtí. Ani ne sedmnáctiletá holka bude vychovávat dítě víc než rok sama bez manžela, jenom s pomocí rodičů, a Ivan bude okradený o víc než rok zážitků se svým synem nebo
dcerou.

V té době se na tyhle věci vůbec nehledělo. Teprve až dvě děti byly zárukou toho, že otec mohl vykonat základní dvouletou vojenskou službu v místě bydliště nebo narukovat jenom na pět měsíců. Aby se člověk úplně vyhnul vojně, tak musel mít ratolesti tři. Můžu říct, že kluci, kteří byli ženatí a měli doma děti či těhotné partnerky, prožívali ty dva roky vojny velmi špatně. Těch pár dní dovolenky nebo opušťáku, které jim občas milostivě udělili, celou situaci ještě zhoršilo. Od mimina a těhotné manželky se zpátky na vojnu neodjíždí dobře.

Bakov

Ještě pár dnů po přísaze přežíváme u útvaru ve Vlašimi a poté je slavnostní nástup, kde jsme rozkazem přiděleni ke svým novým jednotkám. Jedná se o několik strážních útvarů rozesetých po celých středních Čechách.

Už během přijímače probíhá šeptanda, že nejhorší vojna je u strážní čety v Bakově nad Jizerou. S napětím očekávám, kam mě přidělí, a doufám, že se mu vyhnu. Samozřejmě: Větříšek, Ráček — Bakov nad Jizerou. A dalších jedenáct zoufalců pojede s námi. Co už. Balíme si výstroj a jedeme do Bakova.

Po příjezdu nás čeká další slavnostní nástup a velitel útvaru nadpraporčík Janek nám dává kázání. Jsme vzorná jednotka, jediná ze všech strážních jednotek Středočeského kraje, dodržují se vojenské řády, předpisy, dbá se na disciplínu a upravenost. Všechno je ale jinak. Vojenský útvar v Bakově je nejmenší ze všech sesterských strážních jednotek — pouhou strážní četou. Proto zde dozorčího útvaru slouží voják základní služby a jsou zde pouze dva lampasáci, kteří se vracejí odpoledne a na víkendy ke svým rodinám, čímž útvar zůstává bez dozoru vojáků z povolání.

Po čtvrté hodině odpolední Janek i jeho pobočník nadpraporčík Tlapa odjíždějí domů a nastává krutá realita. Mazáci velí nástup a dostáváme hned zkraje všichni nováčci nakládačku. Dva z mazáků na nás míří odjištěnými samopaly — je to pádný argument. Myslím, že nejsem žádný zbabělec a posera a v civilu bych se za všech okolností bránil, ale opravdu se mi nechce odsud odjet v erární rakvi.

Používají se dva druhy úderů, kterými vás bijí, beran a zátylek. Beran je rána pěstí doprostřed čela, zátylek je rána otevřenou dlaní a prsty na zadní část krku. Je to vymyšleno chytře, nehrozí krvavé zranění či ztráta zubů, nezůstávají modřiny, takže při případném vyšetřování mimořádné události chybí důkaz. Ale bolí to hodně a je to strašně ponižující. Ti dva, co na nás míří samopaly, mají už nějaké to promile a nejsou to od pohledu žádní velcí inteligenti. Člověk může jenom doufat, že nás neprošpikují olovem.

Po tomto seznamovacím aktu si bere slovo mazák, kterému říkají Ovar.

„Zobáci, tady je mazácká vojna. Tady žádné předpisy neplatí, přes den sa poslouchají lampasáci, večer mazáci, a to na slovo. Pokud by si chtěl někdo stěžovat, tak ať si to raděj rozmyslí. Tady je vzorná jednotka, velitelé mazáckou vojnu podporují a drží s mazáky. Nikdy tady žádný případ šikany nebyl vyšetřený a těch pár blbečků, co sa pokusilo něco hlásit, dopadlo velice špatně. Takže jestli chcete přežit, budete držat hubu a krok. Nějaké dotazy? Nejsou. Tomuto útvaru sa říká umakartové království. Teď nafasujete všichni hadry a jar a jde sa na věc. Všechny místnosti kasáren jsou z umakartu a ten sa bude jenom svítit. I kdybyste to měli dělat do rána. A dělají sa i stropy, ty jsou také umakartové. Jo, a tady tomu místu, odkud je vidět na příjezdovou silnici, sa říká roh. Je to roh budovy a vždycky jeden z vás tam bude stát a držat hlídku. Střídat sa budete po hodině a hlídka sa drží od odchodu lampasáků celou noc až do jejich příchodu. Každé auto a každého příchozího nám budete okamžitě hlásit. Budete tam stát schovaní tak, aby vás od silnice nebylo vidět, a ať vás ani nenapadne bez vystřídání z rohu odejít nebo si sednout, či dokonce usnout. To by byl váš konec. Jasné? Tak, a jde sa makat.“

Fasujeme čisticí prostředky a jdeme leštit umakart. Je to vlastně jedna z forem šikany, protože nemůžeme jít spát dřív, než mazáci milostivě uznají, že umakart svítí čistotou. Nejhůř se dělají stropy. Protože není k dispozici pořádný žebřík, musíme si postavit dva stoly na sebe a nahoru na ně dát ještě židle. Za chvíli nás bolí ruce, které máme pořád nad hlavou. Nikdy jsem netušil, že uklízení může takhle bolet. Navíc s přibývajícími hodinami a únavou se zvětšuje riziko, že člověk z těch stolů poskládaných na sobě spadne.

Až ve tři hodiny ráno mazáci milostivě uznají, že se umakart leskne, a my se dostáváme do postele. Spím hodinu a probouzí mě kolega z ročníku, abych šel hlídat na roh. Oči se mi zavírají únavou a mám co dělat, abych vestoje neusnul. Mazáci mají na rozdíl od nováčků možnost vyspat se během dne, takže se každou chvíli stane, že se některý z nich objeví a kontroluje mladého, jestli náhodou na rohu nespí. Po hodině jsem vystřídán a okamžitě usínám. V následující chvíli jsem probuzen křikem mazáka, který slouží dozorčího — budíček na ranní rozcvičku. Ta hodina, kterou jsem spal, mi utekla jako vteřina.

Takže celý účet první noci se rovná dvěma hodinám spánku. A takto to bude pokračovat po celý první půlrok, dvě či tři hodiny spánku denně, někdy i méně.

Situace se obrátí k lepšímu opravdu až po půl roce, když přijdou noví zobáci a z nás se stanou půlročáci. Potom převezmou největší tíhu práce zase oni — umakarty, kácení stromů a sběr dřeva na otop, topení v kamnech a kotli, úklid. Úkolů pro zobáky je hodně: musejí se starat o mazáky a sloužit jim, leštit boty, přišívat knoflíky, topit v jejich místnostech do rána — teplota nesmí klesnout pod dvacet pět stupňů —, čistit jim samopal, chodit místo nich do stráže a spousta dalších.

V kombinaci s nevyspáním a bitím za každý sebemenší prohřešek dochází ke změně vnímání reality. Člověk je v takovém zvláštním stavu, který lze jen stěží popsat, smířený se svým osudem a usíná na každém kroku. Přestože jsou za to od mazáků přísné tresty, tak tomu nejde poručit, usínáme všude, při běhu na ranní rozcvičce, na WC, při pochodování či při politickém školení.

Oba lampasáci, velitel Janek i jeho pobočník Tlapa, se tváří, jako že nic nevidí, a nechávají všemu volný průběh. Je to prostě zavedená a osvědčená praxe. V celém útvaru je díky otrocké práci v nočních hodinách čisto a uklizeno a kontroly, které přijíždějí z Prahy z velitelství, jsou navýsost spokojeny.

Součástí každé takové kontroly je i vojenská schůze, které se kromě strážných ve službě musejí zúčastnit všichni vojáci jednotky. Nikomu z kontrolujících důstojníků však není nikdy podezřelé, že nováčci v prvních řadách usínají ihned, jak se posadí, a že mají všechny prsty na rukou černé a rozežrané od čisticích prostředků. Každá kontrola dělá, že nic nevidí. Jednotka si přece musí udržet svůj titul „vzorná“ a všichni mají větší prémie.

Možná vám nejde na rozum, jak mohlo v té době k tak závažnému porušování vojenských předpisů vůbec docházet, a přemýšlíte, jestli tohle byla běžná praxe v celé ČSLA. Ano, až na výjimky byla (snad jenom u Hradní stráže a v některých větších vojenských útvarech se mazáctví neprosadilo nebo bylo díky přísným postihům vymýceno).

Někde byla mazácká vojna tvrdá, jinde snesitelnější, ale byla jí prolezlá téměř celá armáda, metastázovala stejně jako rakovina v lidském těle. A když už došlo v souvislosti se šikanou k nějaké mimořádné události, ať už to bylo úmrtí, zranění či sebevražda, nebo pouhé ohlášení šikany, tak se většinou nic nevyšetřilo.

Mlčeli a mlžili lampasáci, kteří samozřejmě o všem věděli. Nevypovídali pravdu mazáci a většinou ani, až na výjimky, samotné oběti šikany. Běžná praxe byla ta, že se k odvážlivci, který všechno nahlásil, nikdo z jeho ročníku nepřidal.

Ať už by se něco vyšetřilo, nebo ne, tak dotyčného čekalo přeložení k jinému útvaru a tam to pravé peklo. Lampasáci a starší vojáci se ho snažili zničit v rámci vojenských předpisů, které se daly vykládat různě, mladí vojáci měli zakázáno bavit se s ním a jakkoli mu pomáhat. Takový člověk prostě přišel s cejchem bonzáka a pro vojenskou chobotnici nebyl problém se ho zbavit a dostat ho na dlouhá léta do vězení.

Několik let těžkého vojenského žaláře někde v Sabinově člověk vyfasoval třeba za ukrývání ostrých nábojů či za poslech zahraničních štvavých vysílačů. Takže nebyl nejmenší problém takovému stěžovateli podstrčit do jeho skříňky pár ostrých nábojů či tranzistorové rádio v době, kdy byl ve službě. Následně udělat razii a střelivo či tranzistorák objevit. Jakmile se dostal váš případ na stůl vojenskému prokurátorovi, byli jste ztraceni. Tam už se poté nehrálo o měsíce, nýbrž o roky strávené za katrem. Tresty za takové prohřešky u vojenských neveřejných soudů bývaly několikanásobně vyšší než u civilních. Přišili vám tři i více let vězení za nedovolené ozbrojování a „dokázali“, že jste se díky poslechu Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy chtěli prostřílet na Západ. Odkroutit jste si je museli ve tvrdé vojenské věznici, kde vám k tomu mohli lehce přihodit dalších pár roků, protože se tam přísně trestal každý sebemenší prohřešek. A za deset let jste byli doma z vojny jako na koni.

Už je vám jasné, proč se šikana nehlásila?