Jak jsem tak stála v podkrovním skladišti Přírodovědného muzea a v narudlé skříni stálo proti mně to černé tělo, vzpomněla jsem si, jak mi Ferenc vyprávěl o prazvláštním vztahu poutajícím Angela Solimana k muzeu.

Už časně zrána byl ve sbírkách minerálů a postupně si prohlédl všechny zatlučené bedny navršené uprostřed sálu snad až do stropu. Na každé z beden stálo jméno rodu, od něhož kolekce pocházela, a sotva se v habsburské říši našla významnější familie, která by nefigurovala na některé z etiket. Tři roky předtím byl dvorní rada Born pověřen, aby pro Vídeň vytvořil zrovinka takové přírodovědné muzeum, jakým se už odedávna pyšní Londýňané nebo Pařížané. K tomuto zplnomocnění obdržel téměř neomezenou sumu, aby mohl skoupit nejcennější exponáty soukromých sbírek; na jeho výzvu přicházely nabídky i z naprosto neočekávaných koutů říše a vysvítalo, že za uplynulá století shromáždily zámožnější rody od Nizozemí po Florencii a od Lvova po Brašov tolikero minerálů, pravěkých zkamenělin, otisků, do jantaru zalitých brouků, meteoritů, korálů, křišťálu a po-lodrahokamů, že by k jejich vystavení nestačilo ani sto muzeí. A tak si Born mohl dovolit choulostivě vybírat jen to nejvzácnější. Jeho pověřenci evidovali a katalogizovali všechny sbírky, i ty, v nichž tesknil všehovšudy jeden osiřelý mamutí kel, a dvorní rada později rozhodl, které exponáty mu budou stát za nabídku. Truhláři zhotovili bezpečné bedny, pečlivě je vystlali koulemi ze zmačkaného novinového papíru, jimiž se dalo zabránit škodám způsobeným nedbalou přepravou, a dvorní poštovní služba svážela a doručovala zásilky, jež byly ve stanovené lhůtě dodány do Hofburgu, kde v sálech zřízených nad knihovnou už čekaly čerstvě sestrojené, do ořechového odstínu mořené a lakem se lesknoucí vitríny, aby do sebe pojaly katalogizované a nálepkami pečlivě opatřené kameny.

Angelo si vybral některou z beden, zásilku z Florencie nebo z Amsterodamu, popřípadě jednu ze střední Transylvánie nebo z nějaké alpské državy. Mohl si tak v představách i zacestovat, vždyť v habsburské říši nebylo území, jež by do té doby v doprovodu svých pánů nenavštívil. Za brzkých jiter měl o samotě v tichu Přírodovědného muzea dost času, aby si, ponoukán k tomu jmény rodů a měst napsanými na bednách, vyvolal v paměti dosavadní milníky svého života. Konečně se u některé bedny zastavil, uchopil páčidlo, vylomil víko, rozložil obsah bedny kolem sebe na parketách a pustil se do práce, to jest kus po kuse určoval jednotlivé předměty.

Od dvorního rady Ignaze von Borna se už řadu let učil mineralogii a zřídkakdy se našel takový kousek, s kterým by si nevěděl rady. Obklopovaly ho stohy knih a někdy jimi listoval i několik hodin, dokud nenašel popis tu vzácně se vyskytujícího polodrahokamu, jindy zase mořské zkameněliny. S rozkoší se ráchal v latině a melodické názvy skládal do hravých rýmů. Rozverné veršíčky si pak broukal na africké nápěvy, které mu v dětství uvízly v paměti. To byla opět jedna z těch neobvyklých disonancí, jež jeho okolí uváděly do vytržení: černoch v muzeu.

Pracoval precizně a spolehlivě; pravda, tu a tam se přinatrefilo, že po něm dvorní rada, když se odpoledne s očima doširoka rozevřenýma od denní dávky opia a s nemocnými plícemi dýchavičně dostavil, musel něco revidovat.

Potom tam často setrvávali až do pozdního večera.

S počínajícím soumrakem se postupně přitrousili i jejich přátelé ukončivší práci, kterou se zabývali přes den. Dorazili lékaři z Veřejného špitálu, dvorní koncipienti a advokáti z úřadů, po nich přikvačili hudebníci s prsty od psaní not potřísněnými inkoustem, přišel Mozart s láhví likéru a někdy se objevil i sám Sonnenfels a z kapes naditých sladkostmi uštědřoval cukrátka. V Přírodovědném muzeu trávilo nejeden večer téměř kompletní členstvo lóže U pravé svornosti, jemuž pravěké zkameněliny a meteority zavdaly příčinu k prodebatování zásadních světonázorových otázek, o nichž diskutovat je nikdy nenudilo, tudíž se na cestu k domovu vydávali až pozdě v noci.

Jeho žena Magdalena tenkrát už nežila, dcera právě dovršila svůj osmnáctý rok, a proto Angelo nemusel pospíchat, nikomu nebyl povinen skládat účty. U východu na něho občas i v onu hodinu čekalo pár zvědavců, především žen, které se ani kapku nehanbily za to, že svůj zájem vystavují na odiv před tak širokou veřejností. Zdá se, že neváhaly obětovat poslední zbytky hrdosti výměnou za slávu vydobytou tím, že proslulý mouřenín, muřín pana velkovévody, se zamiloval právě do nich.

Měl stálé, vracející se příznivce, kteří byli potěšeni už tím, že ho mohli doprovodit domů, ale nedalo se samo¬zřejmě zabránit ani bezpočtu podlých a neomalených žertů, někdy i grobiánských útoků. Některá uzavřela sázku, že se mu naoko vydá v plen, ale vzápětí o ničem takovém nechtěla slyšet a dělala obrovský virvál, jiní na něho, rovněž aby vyhráli sázku, z úkrytu něco házeli nebo se k němu blížili s předstíraným přátelstvím, vetřeli se do jeho důvěry, aby ho pak v poslední chvíli zkopali, poplivali, něco mu ukradli nebo se mu prostě jen bohapustě vysmáli.

Angelo Soliman tyto střety trpěl s výsostnou lhostejností. Říkal, že totéž potěšení nachází v projevech lidské úskočnosti i ve výrazech lidské dobroty a ušlechtilosti, k představení patří obojí, a on přece neodepře herci potlesk jen proto, že mu direktor přidělil zápornou roli. Nepřejícníkům a posměváčkům tímto postojem působil velký žal, neboť ti mohli být uspokojeni jedině tím, že svou oběť dokonale vyvedou z míry. Nemohli tušit, že Angelo je studuje, úplně stejně jako pravěké zkameněliny a otisky. Nikomu kromě něho se ještě nepoštěstilo, řekl Ferencovi, aby mohl lidskou podlost, nízkost, hloupost, špinavost a tupost studovat z tak těsné blízkosti, jako to může činit on. Perspektiva, ze které může pozorovat habsburskou říši, je vzácností, na které je nejzvláštnější to, že ani ti nejchytřejší, nejušlechtilejší a nejzkušenější lidé nejsou schopni tento úhel pohledu plně akceptovat; proto je on zvěstovatel takového světa, který nikdo mimo něj nemá možnost vidět.

Za vlády císaře Josefa černoch ještě nebyl ve Vídni častým zjevem. Kdo toužil po takové podívané, ten byl nucen v kočáře odjet do Schönbrunnu a musel si počkat na krmení slonů, kdy Pietro Angiola, ošetřovatel schönbrunnské zvířeny, v suknici z travin a s nahým trupem pomalovaným červenými pruhy vyskočil z proutěné chýše a s divým řevem se zavěsil na mříž obepínající výběh, podav tak důkaz o svých nemalých hereckých schopnostech a vystrašiv k pláči davy dětí, které se tam dostavily v doprovodu guvernantek. Potom, aby je utěšil, s úsměvem od ucha k uchu rozdával dětem mrkev a jablka a dětičky tyto pochoutky mohly strkat slonovi pod chtivý a usmrkaný chobot, který potravu nejprve opatrně ohmatal a poté si ji řádným vdechnutím přivlastnil. To už Pietro seděl na sloním hřbetě a každý jeho nerv se úzkostlivě soustředil na to, aby staré, nervově labilní zvíře, v němž pomstychtivost nahromaděná vůči potměšilé a podlé lidské rase dosáhla rozměrů nedozírných mořských spoust, nezpůsobilo nějakou rotiku. Tento spektákl byl nejspolehlivější formou ukojení touhy nižších lidových vrstev po něčem cizokrajném a exotickém.

Ovšem Angelo Soliman byl na rozdíl od schönbrunnského ošetřovatele zvěře miláčkem vyšších společenských tříd. Od něho se neočekávalo, vyprávěl Ferenc, že bude hopsat po mřížích, nýbrž vytváření nově znějících disonancí, nečekaných a neotřelých souzvuků, v nichž lze na omrzelé staré myšlenky popatřit novým způsobem.

Takových, jaké zažíval dvorní rada Born, pokaždé když obdivoval svého žáka určujícího minerály v Přírodovědném muzeu.

překlad Robert Svoboda

Gergely Péterfy (1966) vystudoval obor latina a starořečtina na budapešťské univerzitě Loránda Eötvöse. Poté několik let učil na Filozofické fakultě Univerzity v Miškovci. Do literatury vstoupil roku 1994 sbírkou povídek Félelem az egértől (Bát se myší). Větší pozornost publika však získal až jeho román Halál Budán (Smrt v Budíně, 2008), ve kterém se vrací do dob osvobození Budína od turecké nadvlády na konci 17. století. Vycpaný barbar (Kitömött barbár) vydaný v roce 2014 je jeho osmá kniha. Román vynesl autorovi prestižní Uměleckou cenu Aegon. Toto ocenění za výjimečný literární počin se v Maďarsku uděluje každý rok jedinému domácímu autorovi a mezi dosud oceněnými spisovateli nechybí jména českému čtenáři známá, například György Spiró, Péter Esterházy nebo Ferenc Barnás.

Zobraziť diskusiu (0)